4 As 44/2016 — Nejvyšší správní soud

4 As 44/2016- 41 - text 4 As 44/2016 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. F. F., zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. Ch., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2016, č. j. 30 A 112/2013 - 116, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. S-JMK 91536/2013 OŽP/Mch, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 3. 7. 2013, č. j. MUBR 39976/2013, kterým bylo podle § 5 odst. 4 a 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), osobě zúčastněné na řízení povoleno záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostlin, spočívající v pěstování tzv. japonského topolu (Populus nigra x Popolus maximowiczii) - klon J 105 na pozemcích parc. č. PK 2745/24 a PK 2745/22 v k. ú. Rakvice, přičemž dřeviny budou pěstovány za účelem produkce palivového dřeva, a to za stanovených podmínek. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že posuzovaná žádost na výsadbu japonského topolu spočívá v záměrném šíření geograficky nepůvodního křížence do krajiny ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném ke dni 27. 9. 2013, a proto je nezbytné posoudit související rizika podle § 5 odst. 5 naposledy uvedeného zákona. Žalovaný se ztotožnil s Městským úřadem Břeclav, že osoba zúčastněná na řízení požádala o povolení pro výsadbu rostlinolékařsky ověřených klonů japonského topolu. Žalovaný doplnil, že japonský topol je nejčastěji používaným klonem a podle výsledků prováděných výzkumů jsou s jeho výsadbou spojená minimální rizika. Městský úřad Břeclav si vyžádal k otázce rizik spojených s výsadbou topolu japonského stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny, které následně využil při stanovení podmínek pěstování. Žalovaný uvedl, že požadovaná doba obmýtí v intervalu 5 let zamezí kvetení stromů a tím i jejich samovolnému šíření do krajiny. Topol černý, s nímž by teoreticky opylení přicházelo do úvahy, se v doletové vzdálenosti výsadby nevyskytuje. Nadto byly vysázeny jen samičí klony, proto by ke zplaňování docházelo jen minimálně v okolí výsadby dřevin. Hybridizace, případně následné samovolné šíření kříženců vzhledem k intenzivnímu obdělávání okolních pozemků či jejich zalesnění, nepřipadá podle žalovaného v úvahu. Žalovaný podotkl, že dodržování správných technologických postupů sníží případná rizika na minimum, a proto záměr shledal jako přípustný. Následně doplnil, že posuzovaný záměr nemá důsledky pro hodnoty chráněné v rámci významného krajinného prvku a nemůže změnit krajinný ráz. Dále poukázal na to, že územní plán není závazným dokumentem pro posuzování záměrů na úseku ochrany přírody a krajiny a není tedy nutné zkoumat soulad posuzovaného záměru s ním. Podle žalovaného je však vymezení zóny 4L provedeno jen v části textové a není proto závazné. Navíc regulační opatření zde uvedená nemají oporu v obecně závazné vyhlášce. Samotné vymezení ochranného režimu nemá oporu v zákonné úpravě a nemůže obsahovat úpravu otázek obsažených v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný uzavřel, že na zákonnost rozhodnutí nemá vliv vydání meritorního rozhodnutí po uplynutí lhůty, kterou žalovaný stanovil Městskému úřadu Břeclav v opatření proti nečinnosti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 30 A 112/2013 - 116, žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkou nemožnosti vydat rozhodnutí o povolení výsadby japonských topolů ex post. Tuto námitku vypořádal Městský úřad v Břeclavi v rozhodnutí prvního stupně a žalovaný na něj při vypořádávání této otázky v přezkoumávaném rozhodnutí navázal, když v postupu Městského úřadu v Břeclavi neshledal pochybení. Krajský soud považoval uvedený postup správních orgánů za zákonný. Krajský soud dále konstatoval, že první rozhodnutí Městského úřadu v Břeclavi ze dne 13. 8. 2012, č. j. 54222/2012, bylo zrušeno pro absenci vymezení ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno. Tyto nedostatky Městský úřad v Břeclavi v rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, č. j. MUBR 39976/2013, odstranil. Přestože i v naposledy uvedeném rozhodnutí chybí ustanovení zákona, podle nichž bylo rozhodováno, nezpůsobila tato vada podle krajského soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že ze znění § 5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá jednoznačně možnost, ale zároveň ani nemožnost dodatečného povolení záměru. Odmítnutí dodatečného povolení by však podle krajského soudu nemělo racionální zdůvodnění. Vyjádření žalovaného v této otázce s odkazem na principy dobré správy shledal krajský soud přiléhavým a ztotožnil se s ním. Účel povolování (vyloučení negativních vlivů na přírodu a krajinu) byl naplněn, a proto by bylo nehospodárné záměr dodatečně nepovolit. Krajský soud odlišil projednávaný případ od dodatečného povolování staveb, které má zvláštní úpravu, neboť ta byla zavedena z důvodu velké četnosti dodatečného povolování u staveb. Krajský soud konstatoval, že zákaz šíření geograficky nepůvodních druhů je vymezen v textové části územní plánu obce Rakvice a ve vyhlášce č. 1/2001 obce Rakvice se o něm nehovoří. Za stěžejní krajský soud považoval posoudit, zda lze zákaz šíření geograficky nepůvodních druhů považovat za limit využití území a případně, zda se jedná o limit závazný i pro orgány ochrany přírody a krajiny. Krajský soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, ze kterého dovodil závaznost limitů využití území. Území obce spadá do zóny 4L, na kterou se vztahuje běžná zákonná ochrana. Podle krajského soudu „[s]tanovení jednotlivých zákazů uvedených jako regulační opatření mj. u zóny 4L (celé území obce) bylo zamýšleno toliko jako provázání územního plánu obce s obecnou zákonnou ochranou životního prostředí, aniž by tuto ochranu posilovalo. Jestliže mají tato regulační opatření odpovídat pouze obecné zákonné ochraně, nemůže zákaz rozšiřování nepůvodních druhů, jako jedno z těchto regulačních opatření, znamenat silnější ochranu přírody a původních druhů nad rámec zákona o ochraně přírody a krajiny, konkrétně pak § 5 odst. 4 tohoto zákona a v důsledku tak představovat limit využití území zcela zakazující jakékoliv záměrné rozšiřování nepůvodních druhů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani čl. 9 vyhlášky č. 1/2001 upravující limity využití území, jenž ve svém závěru zcela obecně stanoví, že je potřeba respektovat i limity uvedené v textové části územního plánu, vyplývající ze zákona o ochraně životního prostředí a dalších zvláštních předpisů. Uvedený „příkaz“ je natolik obecný, že jeho aplikaci lze vyloučit v případě, že vymezení regulačních zón výslovně stanoví, že se u 4. zóny jedná pouze o běžnou zákonnou ochranu krajiny.“ Krajský soud návazal s tím, že zákaz rozšiřovaní nepůvodních druhů uvedený v územním plánu neznamená silnější ochranu než stanoví zákon o ochraně přírody a krajiny a nepředstavuje tak limit využití území spočívající v zákazu jakéhokoliv rozšiřování nepůvodních drhů, jak namítal žalobce. Nadto podle krajského soudu charakter zákazu rozšiřování nepůvodních druhů neodpovídá pojetí limitů využití území. Každý nový prvek v území nelze chápat automaticky jako změnu jeho využití. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stanovení zákazu šíření nepůvodních druhů není limitem území. Krajský soud následně uvedl, že případná potřeba územního rozhodnutí o změně využití území je irelevantní ve vztahu k vydání povolení podle § 5 odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Z hlediska ochrany přírody a krajiny není podstatné, zda budou nepůvodní druhy rozšiřovány na pozemku označeném jako orná půda nebo trvalý travní porost. Krajský soud konstatoval, že „[…] rozhodnutí o změně druhu pozemku je vždy vázáno na požadavky katastrálního zákona (v projednávaném případě starého katastrálního zákona) a jeho prováděcí vyhlášky, což znamená, že faktický stav (změnu) v území je potřeba podřadit pod kategorie stanovené v katastrálních předpisech. Katastrální vyhláška přitom v části 2. upravující způsoby využití pozemků stanovovala pod kódem 3 i způsob využití pozemku jako plantáž dřevin (vč. plantáže energetických dřevin) s tím, že takové využití je přípustné na druhu pozemku orná půda, ovocný sad, trvalý travní porost, les