6 As 229/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 229/2016- 40 - text 6 As 229/2016 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, IČ 45800456, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu č. j. 93 911/2010603 ze dne 13. prosince 2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 31/2011  132 ze dne 30. srpna 2016, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č. j. 5 A 31/2011  132, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Český telekomunikační úřad (dále jen „žalovaný“), odbor správy kmitočtového spektra, vydal dne 10. června 2010 pod č. j. 30388/2010613/VII.vyř rozhodnutí, jímž stručně řečeno změnil výši poplatků za přidělené radiové kmitočty rozhlasové služby u dvou individuálních oprávnění [oprávnění č. 114596/PT, č. j. 27187/2004163 ze dne 21. ledna 2005, ve znění pozdějších rozhodnutí (dále jen „oprávnění 1“), a oprávnění č. 114593/PT, č. j. 27187/2004613 ze dne 21. ledna 2005, ve znění pozdějších rozhodnutí (dále jen „oprávnění 2“)] tak, že u oprávnění 1 činí nově roční poplatek 937.500 Kč a u oprávnění 2 činí roční poplatek 1.014.000 Kč (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). [2] Tímtéž rozhodnutím dále žalovaný změnil poplatek u oprávnění 1 „v období od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do konce kalendářního roku, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, na hodnotu 468.750 Kč“ a obdobně u oprávnění 2 „v období od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do konce kalendářního roku, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, na hodnotu 507.000 Kč“. [3] Žalovaný prvostupňovým rozhodnutím stanovil (změnil) též poplatek za využívání rádiových kmitočtů za období platnosti oprávnění v posledním necelém roce platnosti na částku 78.125 Kč u oprávnění 1 a na částku 84.500 Kč u oprávnění 2. [4] Ke změnám poplatků došlo v souvislosti s postupným přechodem televizního vysílání z analogového (ATV) na digitální (DTV) v letech 2007 až 2011. Příslušné nařízení vlády č. 161/2008 Sb., o technickém plánu přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání (nařízení vlády o technickém plánu přechodu), dále jen „nařízení o TPP“, stanovilo ve svém § 8 odst. 1 písm. a), že se vysílače ATV velkého výkonu mají vypnout nebo převést na zemské DTV za určitých podmínek a v příslušných termínech podle příloh nařízení o TPP. Konkrétně u vysílačů Sušice a Klatovy, o které v předmětné věci šlo, byl nejzazší termín stanoven na únor 2010. Žalovaný však zjistil, že provoz vysílačů v termínu ukončen nebyl, a proto uvedenými rozhodnutími změnil, resp. třicetkrát zvýšil poplatky za přidělené radiové kmitočty podle nařízení vlády č. 154/2005 Sb., o stanovení výše a způsobu výpočtu poplatků za využívání rádiových kmitočtů a čísel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení o stanovení poplatků“), s oporou v § 24 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Příloha tohoto nařízení totiž mimo jiné stanoví, že „pokud držitel oprávnění k využívání rádiových kmitočtů v dané územní oblasti ke dni stanovenému v nařízení vlády [o TPP] ... nevypnul vysílač velkého výkonu, je v této územní oblasti koeficient P1=30“, oproti původnímu koeficientu ve výši 1, což představuje ono třicetinásobné zvýšení poplatků. [5] Nutno předeslat, že účastníkem řízení a primárním adresátem těchto rozhodnutí byla akciová společnost České radiokomunikace v roli držitele uvedených individuálních oprávnění, účastníkem řízení však byla i žalobkyně, neboť ta je jakožto provozovatelka televizního vysílání na přidělených kmitočtech povinna podle § 24 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích uhradit držiteli oprávnění stanovené poplatky za využívání kmitočtů. Již na tomto místě se uvádí, že České radiokomunikace, a. s., ač řádně obeslána, neuplatnila práva osoby zúčastněné v soudním řízení. [6] Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně bránila rozkladem, který však předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu svým rozhodnutím č. j. 93 911/2010  603 ze dne 13. prosince 2010 (dále též „rozhodnutí o rozkladu“) zamítl. [7] Žalobkyně nicméně se svými námitkami částečně uspěla u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který její žalobě rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 5 A 31/2011 – 100, vyhověl a rozhodnutí o rozkladu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud shledal důvodnou toliko námitku ohledně výše poplatku v prvním roce platnosti oprávnění, resp. jeho změny, jak je rekapitulováno v odstavci [2] odůvodnění tohoto rozsudku. Městský soud konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno 10. června 2010, nabylo však právní moci až 14. prosince 2010 poté, co byl zamítnut rozklad. Výše poplatku je přitom vázána na právní moc rozhodnutí (§ 1 odst. 2 nařízení o stanovení poplatků, podle něhož: „Výše poplatku za využívání rádiových kmitočtů a čísel za dobu kratší než jeden kalendářní rok se stanoví jako násobek jedné dvanáctiny ročního poplatku a počtu celých měsíců ode dne nabytí právní moci individuálního oprávnění k využívání rádiových kmitočtů nebo oprávnění k využívání čísel v příslušném roce včetně měsíce, ve kterém toto oprávnění pozbývá platnosti.“), proto nebylo možné vyměřit poplatek v roce 2010 ani za měsíc prosinec 2010, natož pak za měsíce červenec až prosinec 2010, jak učinil žalovaný. [8] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. června 2016, č. j. 6 As 63/2016 – 40, sice žalovanému nedal za pravdu v jeho námitkách, nicméně shledal v předestřeném rozsudku městského soudu vadu nesrozumitelnosti, neboť „městský soud se vůbec nezabýval otázkou, zda vzhledem ke svým závěrům, které ve vztahu k výši poplatku za rok 2010 i Nejvyšší správní soud shledal zákonnými a správnými, nebylo namístě žalobě vyhovět jen zčásti, tj. zrušit napadené rozhodnutí předsedy stěžovatele jen v rozsahu, v němž předseda stěžovatele zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni i v jeho části, týkající se období roku 2010, konkrétně u oprávnění č. 114596/PT ve slovech ‚část E.2 stanovující výši poplatku za využívání rádiových kmitočtů v období od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do konce kalendářního roku, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, na hodnotu 468.750 Kč‘ a u oprávnění č. 114593/PT ve slovech ‚část E.2 stanovující výši poplatku za využívání rádiových kmitočtů v období od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do konce kalendářního roku, v němž toto rozhodnutí nabylo právní moci, na hodnotu 507.000 Kč‘, a ve zbytku žalobu zamítnout. Otázku možného rozdělení výroku napadeného rozhodnutí předsedy stěžovatele ve vztahu k jednotlivým výrokům rozhodnutí stěžovatele vydaného v prvním stupni si městský soud vůbec nepoložil, implicite zřejmě vyšel z předpokladu, že výrok takto rozčlenit nelze, je však zřejmé, že se takový postup přirozeně nabízet může, a měl by být proto městským soudem prozkoumán a jeho zjištění a případný jejich průmět do výroku rozsudku by mělo být ze strany městského soudu náležitě odůvodněno.“ [9] Městský soud poté rozhodl o žalobě znovu rozsudkem označeným v záhlaví, přičemž setrval na svém předchozím závěru a rozhodnutí žalovaného zrušil jako celek. Dospěl totiž k závěru, že správní soud nemá ani v situaci, kdy shledá důvodným pouze jediný žalobní bod týkající se dílčí části výroku napadeného rozhodnutí, povinnost vyslovit dílčí rušící výrok a ve zbytku žalobu zamítnout. Zvážit další procesní postup a rozsah nutného zrušení či změny rozhodnutí náleží podle názoru městského soudu orgánu, kterému bude věc vrácena k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost a řízení o ní [10] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu opět kasační stížnost. Namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a nevyjádřil se k otázce, zda by bylo možné zrušit napadené rozhodnutí žalovaného pouze zčásti. Spokojil se s tím, že není povinností soudu ve správním soudnictví, aby takto postupoval. Další část kasační stížnosti cituje Nejvyšší správní soud v úplnosti, neboť na její text bude níže odkazovat. [11] „Stěžovatel si dále dovoluje upozornit, že v případě zamítnutí kasační stížnosti, nebude mít stěžovatel v důsledku rušícího rozsudku městského soudu již žádný právní nástroj, jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně napravit a jak opětovně žalobci vyměřit poplatek za využívání rádiových km