6 As 46/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 46/2016- 50 - text 6 As 46/2016 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: MUDr. M. S., zastoupen JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Opletalova 1683/41, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 12. 2012, č. j. MZDR 41622/2012-4/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 26. 1. 2016, č. j. 11 Ad 3/2013 - 76, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ing. Evy Radové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 26. 1. 2016, č. j. 11 Ad 3/2013 - 76 (dále též „napadený rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 12. 2012, č. j. MZDR 41622/2012-4/PRO (dále „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím ministr zdravotnictví zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2012, č. j. 17560/2012/VZV/Zam, jímž žalovaný nepřiznal podle čl. II odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb. žalobci specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru diabetologie. V žalobě žalobce zejména uvedl, že v roce 1978 absolvoval lékařskou fakultu v Olomouci a poté složil atestaci I. stupně z interního lékařství (1982). Dále pracoval na poloviční pracovní úvazek jako diabetolog a ve zbytku úvazku jako ambulantní internista, absolvoval stáž na interní klinice zaměřenou na diabetologii. V roce 1987 pak složil atestaci II. stupně z interního lékařství a i nadále pracoval na část úvazku na diabetologické ambulanci. Do účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. platilo, že pro získání specializované způsobilosti v některých nástavbových oborech na internu či pediatrii (např. kardiologie, gastroenterologie či právě diabetologie) mohl lékař po získání atestace I. stupně v základním oboru zvolit, zda získá specializovanou způsobilost buď prostřednictvím vzdělávání v předmětném nástavbovém oboru (zde diabetologii), nebo složením atestace II. stupně v oboru základním (například interního lékařství). Složení atestace II. stupně z interního lékařství proto pro získání specializace v oboru diabetologie postačovalo, neboť byl tento nástavbový obor v atestaci již obsažen. Česká lékařská komora tento stav respektovala a specializace takto získané potvrzovala vydáním osvědčení. Žalobce byl držitelem tohoto osvědčení podle zákona 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, a byl tedy podle tehdy platných předpisů považován za specialistu. Od 1. 6. 1997 byl žalobce jmenován ředitelem Slezské nemocnice v Opavě a bylo zřejmé, že časové vytížení spojené s výkonem této funkce mu již neumožní dosavadní rozsah pracovního úvazku na oddělení diabetologie. Žalobce byl na svůj telefonický dotaz učiněný u České lékařské komory informován, že k zachování odborné způsobilosti v oboru diabetologie postačí výkon praxe v pracovním úvazku v rozsahu 0,2. Po nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. bylo žalobci lékařskou komorou opět sděleno, že vydané osvědčení je platné. V období od 30. 4. 2004 do 1. 4. 2009 žalobce přerušil výkon práce na diabetologickém oddělení. Od posledně uvedeného data opět působil až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí na poloviční pracovní úvazek na diabetologii Slezské nemocnice v Opavě. V souvislosti s novými registracemi poskytovatelů zdravotních služeb podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a dále v souvislosti s novelizací zákona č. 95/2004 Sb., provedenou zákonem č. 346/2011 Sb., podal žalobce žádost o přiznání specializované způsobilosti. Ta mu však s odkazem na znění čl. II odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb. přiznána nebyla. Podle žalobce je výklad, podle něhož jsou lékaři s osvědčením České lékařské komory specialisty jen za podmínek stanovených zpětně před účinnost novely (tj. s aktuální praxí alespoň 12 let), zcela absurdní a popírá jak princip ochrany nabytých práv, tak i principy právní jistoty jako pilíř právního státu. Buďto tedy podle žalobce zůstala specializace těchto lékařů s ohledem na poslední větu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. nezměněna, nebo nejpozději účinností jeho novelizace zákonem č. 189/2008 Sb., byla jejich specializovaná způsobilost uznána. Městský soud v napadeném rozsudku zejména uvedl, že v projednávané věci je podstatné, že žalobci nebyla přiznána specializovaná způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru diabetologie podle čl. II odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb., ve kterém se stanoví, že „lékaři, kteří získali podle dřívějších právních předpisů specializaci 1. stupně v základních oborech specializačního vzdělávání a kteří do 17. dubna 2004 získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe v jiném specializačním oboru a ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nejméně 12 z posledních 15 let vykonávali zdravotnické povolání lékaře v tomto jiném specializačním oboru v rozsahu alespoň poloviny stanovené pracovní doby, získávají ke dni účinnosti tohoto zákona specializovanou způsobilost v tomto jiném specializačním oboru. Ministerstvo vydá na základě písemné žádosti lékaře rozhodnutí o přiznání specializované způsobilosti v daném oboru do 90 dnů ode dne podání žádosti. V případě oboru diabetologie a endokrinologie se splnění podmínek a přiznání specializované způsobilosti posuzuje samostatně v části oboru diabetologie a samostatně v části oboru endokrinologie“. Z napadeného rozhodnutí je přitom podle městského soudu patrné, že žalobce podle žalovaného nesplnil podmínky tohoto ustanovení, neboť v posuzovaném období neprokázal výkon zdravotnického povolání lékaře v oboru diabetologie v rozsahu alespoň poloviny stanovené pracovní doby v délce nejméně 12 let. Podle městského soudu nelze toto ustanovení na podanou žádost žalobce aplikovat bez bližšího odůvodnění tak, jak to činí žalovaný. Městský soud poukázal na to, že se předmětné ustanovení vztahuje na lékaře, kteří získali podle dřívějších právních předpisů specializaci 1. stupně v základních oborech specializačního vzdělávání, žalobce však získal v základním oboru interní lékařství i atestaci II. stupně, a to již 25. 3. 1987. Žalovaný se podle městského soudu dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce, že atestace II. stupně z oboru interního lékařství dříve získaná zahrnovala odbornou způsobilost i pro její věcný podobor-diabetologii, a v důsledku toho pak není ani přesvědčivý jeho závěr o nesplnění podmínek daných čl. II odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb., neboť není patrné, z jakých důvodů dospěl žalovaný k závěru, že toto ustanovení má být aplikováno i v případě žalobce. Žalovanému proto městský soud vytknul, že při aplikací uvedeného ustanovení vůbec nezohlednil, že zákon výslovně rozlišuje mezi lékaři, kteří získali atestaci (specializaci) I. stupně a těmi, kteří získali atestaci (specializaci) II. stupně. K námitce nejvyšší možné kvalifikace žalobce žalovaný pouze uvedl, že žalobci specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru diabetologie nepřiznal proto, že žalobce nezískal specializaci v nástavbovém oboru diabetologie. K tomuto závěru žalovaného městský soud odkázal na to, že zákon č. 95/2004 Sb. ve svém § 44 odst. 1 věta šestá výslovně stanovil, že specializovanou způsobilost získávají bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře, což je i případ žalobce. Podle městského soudu lze § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. interpretovat tak, že vydaná osvědčení České lékařské komory jsou i nadále platná a specializace vydaná na jejich základě, je uznána i podle nových předpisů. Pro objasnění, zda žalobce mohl získat specializaci v oboru diabetologie na základě získané atestace II. stupně považoval městský soud za nutné se zabývat i obsahem a uspořádáním příloh č. 1 a 2 vyhlášky č. 77/1981 Sb., z nichž je patrné, že příloha č. 1 upravuje lékařům možnost získání specializace I. a II. stupně mj. i v oboru interní lékařství. Příloha č. 2 upravuje nástavbové specializace, které mohou lékaři získat po dosažení specializace I. stupně. Nástavbové specializace tak mohli získat lékaři, kteří získali specializaci I. stupně. Žalovanému lze proto podle městského soudu vytknout, že se nezabýval námitkou žalobce, že s ohledem na obsah těchto příloh bylo získání atestace z interního lékařství a praxe v oboru dia