7 As 286/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 286/2015- 21 - text 7 As 286/2015 - 24 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Městská část Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 29 Af 40/2013 – 67, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 29 Af 40/2013 – 67, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil k žalobě Městské části Praha 4 rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 3. 2013, č. j. ÚOHS-R352/2012/VP-4587/2013/320/RJa, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2012, č. j. ÚOHSS363/20012/VP-21939/2012/420/JVř., a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem I. tohoto rozhodnutí bylo deklarováno, že se žalobkyně dopustila správního deliktu dle ust. § 8a odst. 2 písm. b) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění pozdějších předpisů (pozn.: Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vychází stejně jako krajský soud ze znění zákona účinného do 31. 7. 2012, dále jen „zákon č. 215/2004 Sb.“). Tento správní delikt měl spočívat v tom, že při zaznamenání údajů o celkem devíti podporách malého rozsahu nedodržela lhůtu dle ust. § 3a odst. 4 zákona č. 215/2004 Sb. Výrokem II. bylo deklarováno, že se žalobkyně stejného správního deliktu nedopustila v případě podpory ID 1000113949. Dále jí byla uložena výrokem III. pokuta za spáchaný správní delikt ve výši 7.900 Kč a výrokem IV. povinnost k úhradě nákladů řízení paušální částkou 1.000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že správní rozhodnutí jsou stižena vadou, co se týče vymezení aplikovaného znění zákona č. 215/2004 Sb., nicméně bylo by nadměrným formalizmem, pokud by pouze na jejím základě bylo rozhodnutí zrušeno. Krajský soud vycházel z úpravy účinné v době spáchání správního deliktu. Z primární i sekundární unijní úpravy je zřejmé, že podpora de minimis nespadá pod definici veřejné podpory dle čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) jen proto, že vzhledem k jejímu relativně nízkému finančnímu stropu se má a priori za to, že nenaplňuje dva ze znaků smluvní definice veřejné podpory, tedy neměla by ovlivnit obchod a narušit hospodářskou soutěž mezi členskými státy. Ostatní znaky veřejné podpory (její poskytnutí z veřejných zdrojů a zvýhodnění určitých podniků či odvětví) musí naplňovat. Tento výklad je potvrzován i důvodovou zprávou k zákonu č. 236/2002 Sb. Správní orgány postupovaly nesprávně při posuzování porušení ust. § 3a odst. 4 zákona č. 215/2004 Sb. Jedním ze znaků skutkové podstaty je okolnost, že byla poskytnuta podpora malého rozsahu, která by měla být zaznamenána do centrálního registru podpor malého rozsahu (dále jen „centrální registr“). Vznese-li poskytovatel odůvodněnou námitku mylného zápisu poskytnuté podpory, musí se jí žalovaný věcně zabývat. Samotný zápis podpory ještě neznamená, že se o podporu malého rozsahu skutečně jedná. Na konkrétní námitku žalobkyně žalovaný ani jeho předseda nereflektovali. Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu obsaženého v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že zákon č. 215/2004 Sb. v ust. § 2 písm. a) definuje veřejnou podporu a naprosto nezávisle na tom v ust. § 2 písm. b) podporu malého rozsahu. Veřejná podpora a podpora malého rozsahu jsou dva různé typy podpor, které jsou v zákoně definovány samostatně. Nelze tvrdit, že spadají do obecného souhrnu „veřejná podpora“. Z bodu 8 preambule nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis (dále také „nařízení č. 1998/2006“) vyplývá, že podpora de minimis není veřejnou podporou dle čl. 107 SFEU. Oba instituty existují samostatně vedle sebe a oba jsou druhem podpory v obecném smyslu, kterou zákonodárce blíže nedefinuje. K obdobnému závěru směřuje i text nařízení č. 1998/2006, který při definic podpory de minimis používá jako nadřazený pojem podporu jako takovou a nikoliv veřejnou podporu. Body 2 a 8 preambule nařízení č. 1998/2006 stanovují, že se v případě zařazení podpory pod režim podpory malého rozsahu nepoužije čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství. Neexistuje tedy důvod definiční znaky vyjmenované v čl. 107 SFEU pro definici podpory malého rozsahu použít. Podpora de minimis má vlastní definiční znaky uvedené v čl. 2 odst. 2 až 5 nařízení č. 1998/2006. Argumentace, že podpora malého rozsahu je definována dvěma znaky veřejné podpory, by byla platná pouze tehdy, pokud by byla veřejná podpora nadřazeným pojmem. Stěžovatel se všemi definičními znaky skutkové podstaty správního deliktu zabýval a dospěl k názoru, že žalobkyně všechny znaky naplnila. Zákon dává zodpovědnost každému jednotlivému poskytovateli za poskytování podpory de minimis, s čímž souvisí i zápis podpory do centrálního registru. Je tedy povinností poskytovatele správně vyhodnotit nejen komu a v jaké výši jsou prostředky poskytnuty, ale také zda je tento příspěvek veřejnou podporou či podporou de minimis a zda je nutné toto poskytnutí do centrálního registru zapsat. Pokud žalobkyně vznesla námitku, že se zapsané údaje netýkají podpory de minimis, měla učinit opravu v centrálním registru. To se ovšem nestalo. Ani sama žalobkyně tedy konkrétní podporu za chybně zadanou neoznačila a v centrálním registru změnu neprovedla. Stěžovatel tedy neměl sebemenší důvod zápis rozporovat. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná. V projednávané věci je spor především o výklad pojmu podpora malého rozsahu (neboli podpora de minimis). Konkrétně stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že se o podporu malého rozsahu nemůže jednat tehdy, není-li poskytována určitým podnikům ve smyslu čl. 107 SFEU. Koncepce kontroly poskytování veřejných podpor má své kořeny v unijním právu, přičemž jejím smyslem je eliminace negativních dopadů veřejných podpor (v unijním právu označovaných jako státní podpory) na obchod mezi členskými státy a hospodářskou soutěž. Základní pravidlo obsažené v čl. 107 odst. 1 SFEU stanoví, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak. Na toto obecné ustanovení navazuje v dalších odstavcích konkretizace, které státní podpory jsou či mohou být považovány za slučitelné s vnitřním trhem. Čl. 108 SFEU upravuje proceduru ex ante a ex post kontroly poskytování státních podpor. Podle čl. 109 SFEU Rada může na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem přijímat veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 107 a 108, a zejména stanovit podmínky, za nichž se použije čl. 108 odst. 3, jakož i vymezovat druhy podpor, které jsou vyňaty z tohoto řízení. Na základě uvedeného zmocnění bylo přijato nařízení č. 1998/2006, které se dle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na podporu poskytnutou podnikům ve všech odvětvích, až na taxativně uvedené výjimky. Za definici podpory de minimis lze považovat čl. 2 odst. 1, podle něhož splňují-li opatření podpory podmínky stanovené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku, má se za to, že nesplňují všechna kritéria čl. 87 odst. 1 Smlouvy (nyní čl. 107 odst. 1 SFEU) a nepodléhají proto oznamovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy (nyní čl. 108 odst. 3 SFEU). Hlavním kritériem stanoveným ve zmíněných navazujících odstavcích jsou stropy částek poskytnutých podniku či odvětví za určité období. Čl. 3 nařízení pak stanoví proceduru sledování poskytování podpor de minimis. Tato unijní úprava byla českým zákonodárcem konkretizována zákonem č. 215/2004 Sb., což sám potvrzuje ve svém ust. §