— Nejvyšší správní soud

Nad 305/2015- 51 - text Nad 305/2015 - 53 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. M. L., proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2015, č. j. ZKI BR-O-65/535/2015, o určení místní příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu Hradci Králové pod sp. zn. 31 A 8/2015, t a k t o : Soudem m í s t n ě p ř í s l u š n ý m k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 A 8/2015, je Krajský soud v Brně. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 17. 8. 2015 se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 15. 6. 2015, ZKI BR-O-65/535/2015, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrálního pracoviště Havlíčkův Brod, ze dne 30. 3. 2015, č. j. OR-114/2015-601/10. Katastrální úřad uvedeným rozhodnutím rozhodl ve věci písemné námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu v katastrálním území Hroznětín u Číhoště. Krajský soud v Brně usnesením ze dne ze dne 7. 10. 2015, č. j. 31 A 64/2015 – 33, postoupil věc podle § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k vyřízení Krajskému soudu v Hradci Králové. V odůvodnění tohoto usnesení předně odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zeměměřický zákon“), dle něhož se zřizují zeměměřické a katastrální inspektoráty a katastrální úřady jako jiné správní úřady pro zeměměřictví a katastr nemovitostí České republiky, přičemž inspektoráty a katastrální úřady jsou účetními jednotkami. Dle Krajského soudu v Brně je třeba vycházet z toho, že katastrální úřad ve věcech, v níž byla podána i právě posuzovaná žaloba, rozhoduje výlučně prostřednictvím konkrétního katastrálního pracoviště. Jednotlivá katastrální pracoviště samostatně vykonávají působnost příslušného katastrálního úřadu tak, že u nich jednotlivá řízení v prvním stupni fakticky probíhají, k těmto pracovištím se podávají návrhy na zahájení řízení, u těchto pracovišť se koncentruje podklad jejich samostatného rozhodování, tato pracoviště samostatně uskutečňují jednotlivé úkony vůči účastníkům řízení a též vykonávají v územním obvodu, kde mají svoji působnost, samostatnou rozhodovací pravomoc. Tato pracoviště jsou tak z pohledu případných zásahů do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob samostatnými a svébytnými nositeli veřejné moci – rozhodují v prvním stupni, popř. jinak zasahují do práv. Správním orgánem, který rozhodl ve věci v prvním stupni, je tedy dle názoru Krajského soudu v Brně Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, pročež krajským soudem místně příslušným k vedení řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvolání v dané věci je skrze ustanovení § 5 odst. 2 zeměměřického zákona ve spojení s § 7 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud v Hradci Králové, neboť v jeho obvodu má správní orgán prvního stupně sídlo. Krajský soud v Hradci Králové (dále též „předkládající soud“), jemuž byla věc postoupena, předložil ve věci jím vedený soudní spis Nejvyššímu správnímu soudu „k rozhodnutí o příslušnosti podle ust. § 7 odst. 4 věta druhá zák. č. 150/2002 Sb., soudní řádu správního.“ Tento svůj postup zdůvodnil tím, že nesouhlasí s právním názorem Krajského soudu v Brně, na základě kterého bylo rozhodnuto o postoupení žalobcovy věci Krajskému soudu v Hradci Králové. Konkrétně se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Brně, dle kterého by mělo být správním orgánem prvního stupně Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Dle názoru předkládajícího soudu je správním orgánem, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, Katastrální úřad pro Vysočinu, který sídlí v Brně, pročež nelze dospět k závěru, že by k projednání žalobcovy žaloby byl dle § 7 odst. 2 s. ř. s. místně příslušný Krajský soud v Hradci Králové, neboť sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, se nenachází v obvodu tohoto krajského soudu, nýbrž v obvodu Krajského soudu v Brně. Předkládající krajský soud dodává, že jednotlivá katastrální pracoviště jsou pouze vnitřními organizačními útvary katastrálního úřadu a nemají postavení samostatného správního orgánu. Subjektem, od jehož sídla se odvíjí určení místní příslušnosti soudu, je přitom správní úřad jako celek. Dle názoru předkládajícího soudu je organizační složka určitého správního orgánu sama správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, č. j. Nad 74/2012 – 35 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z www.nssoud.cz). Dle předkládajícího soudu však zákon žádné rozhodovací pravomoci přímo katastrálnímu pracovišti nesvěřuje, což podepírá citacemi ustanovení § 5 odst. 2 zeměměřického zákona a § 45 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Nejvyšší správní soud po posouzení věci shledal nesouhlas Krajského soudu v Hradci Králové s postoupením věci důvodným. Jak již rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 – 58, „pojem správního orgánu je nutno vnímat pro účely určení pravomoci a příslušnosti soudů ve správním soudnictví především v rovině kompetenční. Správním orgánem v tomto smyslu (tedy mimo jiné i ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s., jenž stanoví pravidla pro určení místní příslušnosti správních soudů) je nutno rozumět svazek kompetencí určitého typu. Naproti tomu institucionální uspořádání či dokonce právní osobnost entity, jejíž součástí je uvedený svazek kompetencí, je pro posouzení, zda se u tohoto svazku jedná o správní orgán, zpravidla irelevantní či pouze pomocné kritérium. Rozšířený senát dále uvedl, že v obecné rovině nelze stanovit jednoznačné a ve všech případech použitelné technické pravidlo pro určení, zda určitá entita disponuje určitým svazkem kompetencí, a tedy má povahu správního orgánu ve výše uvedeném smyslu, či nikoli. Je však možno vymezit určité znaky, na základě jejichž analýzy lze takovýto úsudek zpravidla učinit. Za klíčový znak přitom rozšířený senát považoval zákonné vymezení, komu jsou určité kompetence přiděleny, tedy, kdo je má vykonávat, aniž by jimi mohl dále disponovat (zejména je svěřit v rámci institucionální struktury menším organizačním jednotkám, osobám či složkám, nebo je naopak převést na vyšší úroveň této struktury). To, jak je určitá komplexnější instituce či soustava institucí řízena ve smyslu organizačním či manažerském, může mít pro určení, zda v jejím rámci existují správní orgány v kompetenčním smyslu, význam pouze potud, pokud pravidla řízení této instituce umožňují beze změny zákona modifikovat kompetence jejích jednotlivých článků. Pokud ano, nasvědčuje to v té míře, v jaké je taková změna možná, spíše na neexistenci samostatných správních orgánů v kompetenčním smyslu, tedy tomu, že tato instituce je správním orgánem jen jako celek. Naopak, pokud takové články podle zákona existovat musí a pokud mají vymezeny určité kompetence, kterých nemohou být zbaveny, pak samotná skutečnost, že jejich vedoucí mohou být vedoucím celé instituce jmenováni či odvoláni, že tyto články podléhají určitému metodickému vedení a jiným formám kontroly „shora“ a že v rovině institucionální a provozní tvoří pouhou součást určité komplexní instituce, jim nebere charakter správního orgánu v kompetenčním smyslu.“ Pokud jde o předkládajícím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84, jeho obsah je relevantní k nyní posuzované věci zejména v té části, kde se zdejší soud vyjádřil tak, že „[n]ázor stěžovatele, podle něhož je v souzené věci správním orgánem ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s. Územní pracoviště VZP ČR v Olomouci, by mohl podle Nejvyššího správního soudu obstát pouze v případě, kdyby právní předpis svěřoval této organizační složce žalované určité samostatné rozhodovací pravomoci.“ Obdobně lze formulovat v nyní posuzované věci podmínku pro učinění závěru o povaze katastrálního pracoviště jakožto správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Přiléhavým je i odkaz předkládajícího soudu na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2012, č. j. Nad 74/2012 – 35. V onom usnesení zdejší soud ve vztahu k oblastním inspektorátům České obchodní inspekce shledal, že tyto mají prostřednictvím svých ředitelů samostatnou rozhodovací pravomoc jako správní orgány prvního stupně, ačk