1 Azs 34/2017 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 34/2017- 33 - text pokračování 1 Azs 34/2017 - 36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: M. P., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2016, č. j. CPR128782/ČJ-2016-930310-V231, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2017, č. j. 41 A 62/2016 - 57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje svým rozhodnutím ze dne 22. 3. 2016, č. j. KRPB-16498/ČJ-2016-060026-SV podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložila žalobci (dále jen „stěžovatel“) správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU stanovila v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. [2] Stěžovatel uvedené rozhodnutí napadl odvoláním, které žalovaná svým rozhodnutím ze dne 22. 8. 2016, č. j. CPR-12878-2/ČJ-2016-930310-V231, zamítla. II. Řízení před krajským soudem [3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované žalobu, ve které vytýkal nezákonnost rozhodnutí, protože: (a) stěžovateli nebylo řádně doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 8. 2015. č. j. OAM-565-26/ZR-20l4, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli zrušuje povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Z absence doručení stěžovatel dovozoval, že pobývá na území ČR oprávněně; (b) správní orgány neaplikovaly § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nevypořádaly se s vyjádřením stěžovatele, že má na území ČR nezletilého syna V. Š., nar. X, na něhož platí výživné a o něhož „skutečně pečuje“ ve smyslu citovaného ustanovení; a (c) od posledního odsouzení (v roce 2014) se stěžovatel nedopustil žádného protiprávního jednání, proto nesouhlasil se závěrem žalovaného, že celkovou dobu pobytu stěžovatele na území ČR (ode dne 19. 7. 2001) nelze posuzovat v jeho prospěch z důvodu jeho trestního odsouzení. [4] Krajský soud ve věci nařídil jednání, na němž dne 21. 12. 2016 vyslechl stěžovatele zejména k druhému žalobnímu bodu, týkajícímu se péče o nezletilého syna. Napadeným rozsudkem soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. [5] Ohledně prvního žalobního bodu, týkajícího se vad doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu (odstavec [3](a) výše), krajský soud poukázal na to, že stěžovatel byl dne 20. 1. 2016 kontrolován na území ČR policií, jeho totožnost byla ověřena dle cestovního pasu, ve kterém se nenacházelo platné vízum či oprávnění, na jehož základě by byl oprávněn pobývat na území ČR. Soud uvedl, že tuto skutečnost potvrdil stěžovatel v protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 20. 1. 2016, kde uvedl, že povolený trvalý pobyt na území ČR nemá od 6. 9. 2015, že mu byl pravomocně zrušen, a je si vědom toho, že v době od 6. 9. 2015 do 20. 1. 2016 pobýval na území ČR neoprávněně. [6] Ohledně druhého žalobního bodu, týkajícího se aplikace § 15a odst. 1, písm. b) zákona o pobytu cizinců ohledně péče o nezletilého občana EU (odstavec [3](b) výše), krajský soud dospěl k závěru, že žalobce je skutečně rodičem občana EU mladšího 21 let, o tohoto občana však nepečuje. Dovodil to z podkladů založených ve správním spise i z výpovědi stěžovatele. Stěžovatel sice platí výživné ve výši 800 Kč měsíčně, avšak podle soudu se během čtyř let nepokusil navázat kontakt se svým synem a pečovat o něho. I když v průběhu řízení před soudem (v listopadu 2016) předložil matce svého nezletilého dítěte návrh dohody o úpravě styku s dítětem a později i návrh na úpravu styku Městskému soudu v Brně, krajský soud to hodnotil jako účelové. [7] Ohledně třetího žalobního bodu, týkajícího se doby pobytu na území ČR a trestné činnosti stěžovatele (odstavec [3](c) výše), krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na opakovanou trestnou činnost stěžovatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Hodnotil i přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců a v případě stěžovatele shledal, že nemohly převážit jeho zájmy týkající se soukromého a rodinného života nad zájmy veřejnými, protože kromě syna V. Š. na území ČR žádné jiné rodinné vazby nemá a o svého syna se dlouhodobě nezajímá a nepečuje o něho. Soud přihlédl také k dobrému zdravotnímu stavu stěžovatele, nezjistil, že by na území ČR navázal nějaké jiné hluboké a pevné vztahy, naopak na území Ukrajiny má více blízkých rodinných příslušníků, a stěžovateli nehrozí žádná vážná újma při návratu na Ukrajinu. III. Kasační stížnost [8] Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl blankentní kasační stížností ze dne 1. 2. 2017, kterou na výzvu soudu doplnil podáním ze dne 6. 3. 2017. Proti rozsudku brojí z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, pro vady řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Kasační stížnosti byl na návrh stěžovatele přiznán odkladný účinek usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Azs 34/2017 – 26. [9] Stěžovatel opakuje a dále rozvádí svoji argumentaci ohledně prvního žalobního bodu, týkajícího se vad doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu stěžovateli (odstavec [3](a) výše). Uvedl, že „[p]ředmětem řízení před krajským soudem mělo být mimo jiné posouzení otázky oprávněnosti pobytu žalobce“. Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že mu bylo rozhodnutí známo a že sám připustil, že v České republice pobývá nelegálně. V kasační stížnosti opakuje, že o rozhodnutí (podle žalované nabylo právní moci dne 5. 9. 2015) o zrušení povolení k pobytu se dozvěděl teprve dne 20. 1. 2016 ústně při ohlašování změny adresy pobytu na pracovišti Ministerstva vnitra. Pokud do protokolu o výslechu účastníka správního řízení stěžovatel uvedl, že mu byl zrušen trvalý pobyt, učinil tak na základě této ústní informace. Skutečnost, že mu do dnešního dne nebylo předmětné rozhodnutí řádně doručeno, zjistil stěžovatel teprve v okamžiku, kdy bylo umožněno jeho zástupci nahlédnout do spisu (konkrétní časový údaj stěžovatel neuvedl – pozn. NSS). [10] Stěžovatel pak v kasační stížnosti dále rozvíjí své úvahy, proč mu nebylo rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu řádně doručeno, předkládá argumenty, proč bylo vyloučeno uložení písemnosti podle § 23 odst. 1 správního řádu, a naopak kritizuje, že správní orgán nedoručoval vyhláškou podle § 25 správního řádu. Uvedl, že proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu podal odvolání dne 4. 2. 2016 (tedy po zahájení správního řízení o správním vyhoštění). Toto odvolání bylo zamítnuto Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců až dne 24. 6. 2016 a toto rozhodnutí stěžovatel napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně, o níž se nadále vede samostatné řízení. Vytýká krajskému soudu, že se jeho námitkami nezabýval a nevypořádal se s nimi, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. [11] Co se týče druhého žalobního bodu [aplikace § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ohledně péče o nezletilého občana EU (odstavec [3](b) výše)], stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského osudu, že o svého nezletilého syna nepečuje. Trvá na tom, že nejen v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i v současné době o něj skutečně pečoval a pečuje tím, že plní svou vyživovací povinnost. [12] Co se týče třetího žalobního bodu [délka pobytu na území České republice a trestná činnost stěžovatele (odstavec [3](c) výše)], stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že i kdyby skutečně pobýval na území ČR neoprávněně, nešlo v jeho případě s ohledem na délku tvrzeného neoprávněného pobytu o natolik intenzivní porušení zákona, aby bylo možno uložit správní vyhoštění. Trvá na tom, že ve správním řízení nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života. [13] Žalovaná se vyjádřila pouze k navrženému odkladnému účinku spolu s blanketní kasační stížností. Ohledně kasační stížnosti obecně navrhla její zamítnutí, k obsahu doplněné kasační stížnosti se již nevyjádřila. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněný