3 As 87/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 87/2016- 33 - text 3 As 87/2016 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: V. N., zastoupen JUDr. Věrou Škvorovou, Ph. D. advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 8 A 29/2013 – 53, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 7. 2012, č. j. KRPS-134197-41/ČJ-2011-0101IZ (dále jen „správní rozhodnutí I. stupně“), byla podle § 9 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), zamítnuta žádost žalobce o udělení výjimky k nabytí vlastnictví adržení zbraně kategorie „A“ – in conreto samopal, výrobce SSSR, vzor PPŠ 41, ráže 7,62x25, v. č. MD4318 (dále jen „předmětná zbraň“) – ke sběratelským účelům. Podané odvolání zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 15. 1. 2013, č. j. PPR-18965-3/ČJ-2012-990450US (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 8 A 29/2013 – 53 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Žalobce v žalobě namítl, že správní orgán I. stupně pochybil při posuzování podmínek uvedených v § 9 odst. 2 zákona o zbraních, za nichž lze žadateli udělit výjimku z obecného zákazu zbraní kategorie „A“ (§ 9 odst. 1 téhož zákona). Konkrétně u podmínky pod písm. a) citovaného ustanovení – provádění „sběratelské činnosti“ – správní orgán I. stupně nezpochybnil provádění této činnosti žalobcem, když výslovně uvedl, že „[předmětná] zbraň má ze sběratelského hlediska technicko-historický význam. Do stejné kategorie má [žalobce] ve vlastnictví zbraně, jejichž výčet uvádí“. Správní orgán I. stupně tak uznal, že předmětná zbraň má souvislost se sbírkou vytvářenou žalobcem. Došlo tedy k naplnění zákonného kritéria. Žalobce rovněž odmítl hodnocení žalovaného, že jím uvedený sběratelský záměr je pojatý příliš široce. Městský soud na úvod připomněl, že o žádosti žalobce bylo správním orgánem I. stupně rozhodnuto již dne 14. 12. 2011, č. j. KRPS-134197-41/ČJ-2011-0101IZ, kdy byla zamítnuta. Žalovaný však následně dne 22. 3. 2012, č. j. PPR-6290-4/ČJ-2012-0099US, prvotní rozhodnutí I. stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. V navazujícím řízení správní orgány rozhodnuly jak uvedeno shora. V reakci na výše uvedenou citaci žalobce ze správního rozhodnutí I. stupně městský soud podotkl, že žalobce věty vytrhl z kontextu a vyložil je ve svůj prospěch. S přihlédnutím ke kontextu citace totiž nelze dospět k závěru, že správní orgán I. stupně nezpochybnil sběratelskou činnost žalobce. Správní orgány podle městského soudu uznaly, že žalobce vlastní zbraně, které mají časovou souvislost s obdobím II. světové války, avšak současně nelze shledat „vyhraněný sběratelský záměr žalobce“. Žalobce stran podmínky „sběratelské činnosti“ též namítl, že žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí nesprávně vyhodnotil žalobcem proklamovanou spolupráci s časopisem „Střelecká revue“. Žalovaný uvedl, že pokud by žalobce vládl znalostmi o svých zbraních, mohl sám napsat publikované články a prezentovat tak rozsah svého zájmu o vlastní zbraně. Žalobce žalovanému vytkl, že nesprávně staví na roveň zájem o zbraně a výkon sběratelské činnosti (tj. znalosti žalobce, kterými tento vládne), s uměním napsat článek o zbraních, což žalobce neovládá. Městský soud uvedl, že předložené články se týkají zbraní, které jsou typově shodné s těmi, které má žalobce ve svém vlastnictví. Autory článků jsou však jiné osoby. Za těchto okolností žalovaný nepochybil, když na základě tohoto důkazu nemohl dospět k názoru, že žalobce provádí sběratelskou činnost již ve vztahu k jím vlastněným a drženým zbraním. Městský soud poukázal i na vývoj vyjádření žalobce k podmínce sběratelské činnosti, resp. k předmětu jeho zájmu. Zdůraznil, že je zřejmé, že žalobce v průběhu řízení měnil důvody pro udělení výjimky, a navíc ponechal na správním orgánu I. stupně, aby jeho sběratelskou činnost vymezil sám. Závěrem akcentoval, že žalobce ani v žalobě neuvedl, jakého stavu chce sbírkou dosáhnout, co chce sbírkou dokumentovat, popř. jaké další zbraně budou k doplnění sbírkového záměru zapotřebí. Žalobce podle městského soudu nepřesvědčil svými tvrzeními, proč potřebuje do svého souboru zbraní zařadit předmětnou zbraň kategorie „A“. Městský soud poznamenal, že žalobcem provedené vymezení sbírky – „zbraně používané za II. světové války přímými účastníky válečného konfliktu“ – zahrnuje stovky různých typů zbraní kategorie „A“, včetně zbraní hromadného ničení. Jakkoliv žalobce měl právo vymezit svou sbírku nebo sběratelský záměr jakýmkoliv způsobem, a v jakémkoliv rozsahu, platí současně, že žalovaný byl oprávněn takto vymezenou činnost žalobce posoudit z hlediska důvodnosti udělení výjimky. Na straně žalobce pak leželo důkazní břemeno, aby doložil ve své žádosti o udělení výjimky takovou úroveň své sběratelské činnosti, která vyváží veřejný zájem na zákazu nabývání vlastnictví a držení zbraní kategorie „A“. Toto důkazní břemeno žalobce neunesl, neboť nebyl schopen ani v průběhu celého správního řízení, a ani v žalobě, uvěřitelně vymezit svou sběratelskou činnost. Druhým okruhem žalobních bodů žalobce směřoval na překročení správního uvážení ve vztahu k hodnocení podmínky neodporovatelnosti (udělení výjimky) vůči veřejnému pořádku a bezpečnosti. Zdůraznil, že správní orgán I. stupně vzal v úvahu jako relevantní důkaz pouze zprávu Policie ČR týkající se nárůstu trestné činnosti a přestupků za období od 1. 1. do 31. 10. 2011 oproti roku 2010, dále pak zprávu o počtu spáchaných trestných činů se zbraní za sledované období a zprávu o přestupcích na úseku města Benešov za období od 1. 1. 2011 do 1. 6. 2011 a od 1. 1. 2012 do 1. 6. 2012. Z uvedeného dovodil vzestupnou tendenci trestné činnosti páchané se zbraněmi i nárůst počtu přestupků, což zvyšuje bezpečnostní riziko a možnost ohrožení veřejného pořádku v případě udělení výjimky žalobci. Návrh důkazu provedením osobní kontroly existence sbírky žalobce, jejího zabezpečení a uložení, správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil. Žalobce v této souvislosti odkázal též na názor Ministerstva vnitra vyslovený v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2010, č. j. MV-106192-3/OBP-2010. Zdůraznil rovněž požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem a poukázal na usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42. Žalobce poznamenal, že správními orgány uvedený požadavek na střežení zbraní kategorie A mimo technických a elektronických prostředků také trvale ozbrojenou ochranou, jako je tomu u Armády České republiky a Policie ČR, nemá oporu v zákoně. Její uplatňování je v daném případě zneužitím správního uvážení. Zdůraznil neúplnost úvah správních orgánů ve vztahu k hodnocení otázky veřejného pořádku a bezpečnosti, jejichž náplní neměly být pouze obecné úvahy o charakteru zbraně, bezpečnostní situaci v okrese bydliště žalobce, ale úvahy ve vztahu k osobě žalobce. Městský soud úvodem zdůraznil, že předmětem přezkumu jsou pouze rozhodnutí I. stupně a napadené rozhodnutí. Právní názor Ministerstva vnitra vyslovený v rozhodnutí č. j. MV-106192-3/OBP-2010, předmětem přezkumu není a soud jím není vázán. Pro něj jsou závazné pouze právní předpisy, popř. ustálená judikatura. K námitkám žalobce následně opětovně odcitoval příslušnou pasáž správního rozhodnutí I. stupně. Zdůraznil, že správní orgán vycházel při svém hodnocení ze skutečných ukazatelů trestné činnosti v lokalitě místa trvalého bydliště žalobce, což nelze považovat za zneužití správního uvážení. Žalobce byl seznámen s hodnocenými podklady, které byly navíc opatřeny na jeho podnět. K podmínkám zabezpečení zbraní městský soud poznamenal, že správní orgán I. stupně pouze uvedl rozdíl v podobě existence ozbrojené ochrany zbraní uložených ve skladech ozbrojených sborů. Správní orgán však zdůraznil též povinnost zabezpečení zbraní ve smyslu § 58 zákona o zbraních. Uvedené konstatování správního orgánu I. stupně pak nelze dle městského soudu hodnotit jako zneužití správního uvážení. V souvislosti s námitkou odmítnutí žalobcem navrhovaných důkazů městský soud dodal, že tato je nedůvodná, neboť nemá oporu ve správním spise, když podle něj správní orgán I. stupně opatřil podklady podle požadavků žalobce a jejich posouzení zdůvodnil. Žalovaný pak v odvolacím řízení postupoval v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu, ve znění poz