7 Afs 139/2016 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 139/2016- 24 - text 7 Afs 139/2016 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: PALÍRNA U ZELENÉ LÍPY s. r. o., se sídlem Stonava 334, zastoupen Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, č. j. 22 Af 80/2014 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Dodatečnými platebními výměry ze dne 2. 8. 2013, č. j. 70247/‌2013-‌‌570000-‌‌32.2, č. j. 70251/‌2013-‌570000-‌32.2, č. j. 70252/‌2013-‌570000-‌32.2, č. j. 70253/‌2013-‌570000-‌32.2, č. j. 70254/‌2013-‌570000-‌32.2, č. j. 70256/‌2013-‌570000-‌32.2, č. j. 70257/‌2013-‌570000-‌32.2, a č. j. 70258/‌2013-‌570000-‌32.2, doměřil Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) žalobci, který je provozovatelem pěstitelské pálenice, spotřební daň z lihu podle § 66 a násl. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o spotřebních daních“). K doměření daňové povinnosti došlo po daňové kontrole daně z lihu obsaženého v ovocných destilátech z pěstitelského pálení za zdaňovací období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012, zahájené u žalobce dne 31. 1. 2013 (viz protokol č. j. 3625-3/2013-570000-52). V rámci kontroly správce daně zjistil, že žalobce v měsících srpnu, září, říjnu, listopadu a prosinci roku 2011 a v měsících lednu, únoru a březnu roku 2012 vyrobil pro několik osob ovocný destilát obsahující líh, a to z ovoce, které bylo vypěstováno na pozemcích mimo území České republiky. Správce daně dospěl k závěru, že tyto osoby nesplňovaly zákonné definiční znaky pěstitele. Pěstitelem totiž je fyzická osoba, která na vlastním pozemku nebo na pozemku, který je oprávněna užívat z jiného právního důvodu, vypěstovala ovoce nebo fyzická osoba, která ovoce obdržela ve formě naturálního plnění, přičemž tyto pozemky se musí nacházet na území České republiky [§ 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o lihu), ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o lihu“)]. Vyrobený líh tak nebylo možné považovat za líh obsažený v ovocných destilátech z pěstitelského pálení a aplikovat na něj sníženou sazbu spotřební daně z lihu ve výši 14 300 Kč/hl etanolu, jak učinil žalobce, naopak bylo nutné na tento líh aplikovat spotřební daň z lihu se základní sazbou 28 500 Kč/hl etanolu (§ 70 zákona o spotřebních daních). [2] Žalobce podal proti rozhodnutím správce daně odvolání. Žalovaný rozhodnutími ze dne 15. 4. 2014, č. j. 21265/‌2014-900000-304.5, č. j. 21300/‌2014-900000-304.5, č. j. 21273/‌2014-900000-304.5, č. j. 21267/‌2014-900000-304.5, č. j. 21245/‌2014-900000-304.5, č. j. 21126/‌2014-900000-304.5, č. j. 21208/‌2014-900000-304.5, a č. j. 21162/‌2014-900000-304.5 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“), napadené dodatečné platební výměry změnil; k doměřené dani připočetl související zákonné penále. Věcně se žalovaný ztotožnil se závěry správce daně. Nepřisvědčil ani námitkám žalobce o porušení práva Evropské unie. K tomu žalovaný odkázal na výjimku z jednotné sazby spotřební daně z lihu obsaženou v čl. 22 odst. 6 směrnice Rady 92/‌83/‌EHS ze dne 19. 10. 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále též „směrnice“), kterou si Česká republika vyjednala pro líh obsažený v ovocných destilátech z pěstitelského pálení. Přijetím výkladu žalobce by došlo k popření smyslu a účelu uvedené výjimky. Nemělo by totiž smyslu, aby si Česká republika (a další státy) vyjednávala výjimku, když tato by se následně aplikovala na celou EU. Ad absurdum by osoby z celé Evropské unie jezdily do ČR a nechávaly si zde vypálit ovocný destilát se sníženou sazbou daně z lihu. Žalovaný také poukázal na fakt, že rozlišujícím kritériem není státní občanství, nýbrž vztah k pozemku na území České republiky. Námitka omezení volného pohybu zboží je dle názoru žalovaného irelevantní, neboť předmětem řízení bylo dodatečné vyměření spotřební daně z lihu vyrobeného na daňovém území ČR a na tomto daňovém území uvolněného do volného daňového oběhu. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí o odvolání správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji zamítl. Krajský soud vyslovil souhlas se závěry správních orgánů. I podle jeho názoru bylo možno stěžovateli doměřit daň. Osoby, které vypěstovaly ovoce na pozemcích nacházejících se mimo území ČR, nelze považovat za pěstitele ve smyslu zákona o lihu. Na líh obsažený v ovocném destilátu vyrobeném pro tyto osoby proto nebylo možné aplikovat sníženou sazbu daně z lihu. Česká právní úprava přitom neodporuje právu EU. Zákon o lihu naplňuje záměr a smysl vyjednané výjimky z jednotné sazby daně. Podle preambule směrnice přitom mohou členské státy aplikovat nižší sazby spotřební daně pro výrobky regionálního a tradičního charakteru. Tomu odpovídá i důvodová zpráva k novele zákona o lihu (zákon č. 95/2011 Sb.). Soud neshledal ani rozpor se zásadou volného pohybu zboží, resp. se zásadou zákazu diskriminačního zdanění. Ani další námitky neshledal soud důvodné. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal krajskému soudu nesprávný výklad směrnice, resp. zákona o lihu. Krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit a nikoliv žalobu zamítnut. Podle stěžovatele nelze z čl. 22 odst. 6 směrnice dovodit podmínku českého původu ovoce, kterou zmiňuje § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu. Taková podmínka neplyne ani ze směrnice jako celku. Účelem dané výjimky je podle názoru stěžovatele podpora tradičního podnikání (pálení ovocného destilátu), a to bez ohledu na původ zpracovávané suroviny. Pokud směrnice považuje původ suroviny za rozhodný, uvádí tak výslovně ve svém textu (tak je tomu např. v čl. 23 odst. 1 směrnice). Zavedení uvedené podmínky do českého právního řádu brání zákaz diskriminačního zdanění, resp. zásada volného pohybu zboží. Ostatně směrnice zakazuje i narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil, popř. aby položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí o odvolání a vyjádření k žalobě. Dle názoru žalovaného vyhodnotil krajský soud veškeré námitky správně. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti výkladu směrnice (Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů). Podle stěžovatele nelze z čl. 22 odst. 6 směrnice dovodit podmínku českého původu ovoce, kterou výslovně zmiňuje § 2 odst. 1 písm. o) zákona o lihu. [9] Primárním účelem uvedené směrnice bylo provést harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu, resp. stanovit jednotnou daňovou sazbu za hektolitr čistého alkoholu na veškerý líh (tato sazba je poté stanovena směrnicí Rady 92/84/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování sazeb spotřební daně z alkoholu a alkoholických nápojů). [10] Uvedené pravidlo jednotné daňové sazby však neplatí absolutně. Již preambule směrnice výslovně uvádí, že „je možné povolit členským státům, aby uplatňovaly nižší sazby nebo aby osvobodily od spotřební daně některé výrobky regionálního a tradičního charakteru“. [11] Možnost snížené sazby daně z lihu využila mimo jiných členských států i Česká republika. Do čl. 22 odst. 6 směrnice byla v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii vložena výjimka z jednotné sazby daně z lihu (srov. Akt o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie). [12] Podle čl. 22 odst. 6 směrnice „Bulharsko a Česká republika mohou uplatňovat sníženou sazbu spotřební daně, která není nižší než 50 % základní vnitrostátní sazby spotřební daně z lihu, pro líh vyro