7 As 162/2016 — Nejvyšší správní soud

7 As 162/2016- 15 - text 7 As 162/2016 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci navrhovatele: RNDr. M. V., zastoupen Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6, Brno, proti odpůrci: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 57 A 66/2011-566, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 57 A 66/2011 - 566, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Navrhovatel se dne 14. 7. 2011 dozvěděl, že v oblasti Ptačího potoka, lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava, dochází ke kácení stromů, o němž měl za to, že je nelegální. Aktivisté i za účasti žalobce proti tomu vytvořili blokádu. Jejím cílem bylo zabránit poškozování chráněné přírodní lokality, poukázat na porušování zákona a vzbudit pozornost médií. Policie ČR (žalovaná) proti blokádě zasáhla, poprvé dne 25. 7. 2011, a to tím, že vyváděla její účastníky z prostoru těžby. Zásahy trvaly do 12. 8. 2011. Navrhovatel proto podal 12. 8. 2011 žalobu ke Krajskému soudu v Plzni s námitkami proti rozpuštění shromáždění a požádal o vydání předběžného opatření. Žalobce podle svého tvrzení uplatňoval účastí na blokádě základní politické právo shromažďovat se, právo na svobodu projevu a právo na odpor a občanskou neposlušnost. Žalovaná vyváděla účastníky blokády z prostoru těžby, čímž shromáždění rozpustila. II. [2] Krajský soud rozhodl ve věci (prvním) rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 57 A 66/2011 – 102, tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil (rozsudkem ze dne 11. 6. 2013, č. j. 8 As 101/2011 – 186) a věc vrátil k dalšímu řízení. Přitom-vedle obecných úvah o způsobech výkonu shromažďovacího práva-zejména vytkl krajskému soudu, že téměř rezignoval na zjištění skutkového stavu a na vyhodnocení provedených důkazních prostředků. [3] Krajský soud rozhodl ve věci (druhým) rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 57 A 66/2011 – 357, opětovně tak, že shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Věnoval se teoretickému rozboru pojmu „shromáždění“ a poté konstatoval, že blokáda v létě 2011 byla shromážděním. Zabýval se tím, zda byla těžba dřeva legální. Zdůraznil, že podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny byla Správa národního parku povinna obstarat si výjimku z § 16 odst. 1 téhož zákona a provést hodnocení záměru podle § 45h, neboť oblast těžby je součástí území Natura 2000. Správa byla rovněž povinna obstarat si výjimku z § 50 odst. 2 téhož zákona, neboť je zakázáno škodlivě zasahovat do vývoje a životního prostředí zvláště chráněných živočichů. Dovodil z výpovědí svědků, že cílem blokády bylo zabránit nebo alespoň ztížit provádění nezákonné těžby dřeva, a zároveň vyjádřit názor na zákonnost těžby, vyvolat zájem médií a veřejnou debatu. [4] Krajský soud i ve druhém rozsudku setrval na názoru, že nesouhlas s těžbou dřeva v národním parku je vyjádřením politického názoru, a tedy realizací ústavního práva na svobodu projevu. V oblasti těžby se podle názoru krajského soudu konalo jedno kontinuální shromáždění, a to ode dne 25. 7. 2011 do dne 12. 8. 2011. Blokáda měla jednotný cíl. Místně byly aktivity cíleny do cca devíti těžebních lokalit. Blokáda probíhala formou obsazení určitého strategického místa aktivisty. Zásah žalované byl podle krajského soudu aktem rozpouštění shromáždění. Žalovaná vůbec nepostupovala podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, neboť blokádu nepovažovala za shromáždění. Její zásah však bezprostředně směřoval k rozpuštění shromáždění, a lze na něj podle krajského soudu nahlížet jako na „kontinuální zákrok směřující k rozpuštění shromáždění.“ [5] Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu znovu zrušil (rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 39/2014 – 56) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že „dělení akce podle času konání, místa konání či osob by bylo umělým dělením vedoucím k absurdním důsledkům“. Za problematické považoval Nejvyšší správní soud naplnění požadavku na jednotu místa shromáždění. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nebyl rovněž splněn znak shromáždění spočívající v jeho časové kontinuitě. Nebylo splněno ani kritérium cíle shromáždění. Policisté nejednou zasahovali proti dvojici osob či malé skupince, která byla vzdálena od ostatních právě proto, aby svou přítomností zabránila poražení konkrétního stromu. Účelem jejich přítomnosti bylo nikoli komunikovat mezi sebou a rozvíjet tím své názory, či prezentovat jejich sdílení účastí na stejném místě ve větším množství, ale ovlivnit těžaře, aby ustoupili od mýcení, a policisty, aby proti nim nezakročili. Vyvádění osob z prostoru těžby proto nebylo kontinuálním rozpouštěním shromáždění. Nebylo naplněno ani kritérium navenek projeveného vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva. Shromáždění nebylo oznámeno. Účastníci blokády v průběhu těžby netvrdili, že vykonávají shromažďovací právo. Individuální charakter protestu byl někdy umocněn výslovným prohlášením účastníka, že není nijak organizován a jedná sám za sebe. [6] Nejvyšší správní soud se rovněž podrobně zabýval aktivní procesní legitimací k podání žaloby a procesním způsobem obrany žalobce. Zdůraznil, že žalobce v žalobě pouze uvedl, že se 14. 7. 2011 dozvěděl o provádění nezákonného kácení, o den později dorazil do předmětné lokality a účastí na blokádě využil svého základního politického práva. [7] Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Námitky podle § 13 zákona o právu shromažďovacím podá svolavatel nebo účastník shromáždění zpravidla proti důvodům, které jsou uvedeny ve sdělení o rozpuštění shromáždění. Spor bude veden o to, zda tyto důvody skutečně nastaly a zda bylo rozpuštění shromáždění v důsledku toho důvodné. Námitky proti rozpuštění shromáždění lze tedy očekávat u „tradičních“ shromáždění, kde není pochyb, že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno. Předmětem posouzení tak bude existence hmotněprávních důvodů, pro které je třeba shromažďovací právo omezit (§ 10 zákona). Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu, který dle žalobního tvrzení provedl zásah. Jde o případy, kdy policejní útvar vede zákrok směřující k rozpuštění shromáždění v režimu § 12 odst. 7 zákona. Tehdy je základní účel zákroku zřejmý, vyplývá z povahy věci. Je zasahováno, neboť se účastníci pokojně nerozešli. Zásahovou žalobu lze podat i tehdy, pokud zasahující orgán jedná z jiných důvodů a tvrzení o zásahu do politického práva je teprve argumentem, pro který subjekt, proti kterému je zasahováno, považuje takový zásah za nezákonný. Nezákonnost faktického postupu je spatřována právě v tom, že zasahující nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva. Krajský soud si byl vědom, že rozhodnutí v režimu § 13 zákona (deklaratorní výrok o tom, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem) neumožňuje zjednat nápravu způsobem, který je vyhrazen zásahovým žalobám, totiž vyslovit zákaz pokračovat v nezákonném zásahu a (po novele) též určit, že zásah byl nezákonný. Uzavírá, že by výsledek soudního řízení nemohl být jiný, i pokud by žalobci nebylo možné přiznat ochranu v řízení o námitkách, neboť by se nejednalo o shromáždění ve smyslu zákona, ale o sofistikovanou svobodu projevu. To není přesné. Souhlasit lze s tím, že výrok určovací zásahové žaloby, že zásah - nezákonné vyvádění osob z prostoru těžby – může být co do výsledku obdobný výroku, že rozpuštění shromáždění nebylo provedeno v souladu se zákonem. Oba uvažované procesní prostředky obrany však předpokládají podstatně odlišná žalobní tvrzení, která však v této věci chybí. Pokud žalobce brojí proti nezákonně rozpuštěnému shromáždění, bude klást důraz na výkon shromažďovacího práva a na neexistenci důvodů, s nimiž zákon spojuje oprávnění shromáždění rozpustit. U zásahové žaloby budou žalobní tvrzení zaměřena nikoli na nezákonné omezení shromažďovacího práva, ale na konkrétní postup zasahujících policistů, kteří (zde) vyváděli osoby z prostoru těžby, na argument, že policisté nebyli vůbec oprávněni k takovému zásahu a proč. Rovněž lze předpokládat tvrzení o případných excesech při provádění zásahu, který žalobce považuje za nezákonný. Soudní řízení je řízením kontradiktorním, ve kterém se strany sporu tvrzeními o skutkovém a právním stavu snaží soud přesvědčit o důvodnosti či nedůvodnosti podané žaloby. Byl to žalobce, kdo omezil svá žalobní tvrzení na strohé konstatování, že vykonával základní politické právo, v čemž mu žalovaná nezákonně bránila a velmi stručně uvedl, proč se domnívá, že těžba stromů napadených kůrovcem v národním parku byla těžbou n