7 Azs 146/2017 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 146/2017- 44 - text 7 Azs 146/2017 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: M. R., zastoupen Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2017, č. j. 20 A 3/2017 - 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna advokátky Mgr. et Mgr. Simony Pavlicové s e u r č u j e částkou 10 200 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 22. 7. 2016, č. j. KRPT-753-54/ČJ-2016-070022 (dále též „správní orgán I. stupně“) bylo žalobci podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let. [2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2017, č. j. CPR-20516-2/ČJ-2016-930310-V237, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. [4] Soud neshledal důvodnou námitku poukazující na nepřiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Podobně jako správní orgány vyšel soud z toho, že žalobce byl opakovaně shledán vinným ze spáchání trestných činů, přičemž i po posledním propuštění z vězení porušoval předpisy České republiky. Při silniční kontrole provedené Policií ČR dne 2. 1. 2016 bylo zjištěno, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem omamných a psychotropních látek, a dále bylo zjištěno, že se na území České republiky zdržuje nelegálně. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce poukazující na nepřiměřenou délku uloženého správního vyhoštění. Dle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je možno cizince vyhostit až na pět let, žalobci tedy byla uložena doba vyhoštění v dolní polovině možného rozpětí. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. [5] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost. [6] Podle stěžovatele žalovaná porušila stěžovatelovo právo na rodinný život ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele musí správní orgán při posuzování zásahu do soukromého a rodinného života vycházet z konkrétních okolností věci. Žalovaná se však vůbec nezabývala stěžovatelovým rodinným a osobním životem. Nebezpečnost stěžovatele nelze dovozovat z jeho minulé trestné činnosti, navíc za situace, kdy se stěžovatel již napravil. Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukázal na čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES z 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), jakož i na to, že nebyly splněny podmínky pro zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. IV. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na spisový materiál. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně vytýkal žalované, že se nikterak nezabývala zásahem vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Tato námitka není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl, že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70, jakož i odbornou literaturu, např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 958-959). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní; je nutné za pomoci principu proporcionality vyvažovat mezi zájmy cizince na jedné straně a protichůdnými veřejnými zájmy na straně druhé. [12] Z rozhodnutí žalované vyplývá, že ta se rodinným a soukromým životem stěžovatele v intencích výše uvedeného zabývala. Mj. převzala skutková zjištění správního orgánu I. stupně, který zjistil, že stěžovatel byl v minulosti čtyřikrát pravomocně odsouzen (třikrát se jednalo o násilnou trestnou činnost, v posledním případě pak o zvlášť závažnou a úmyslnou trestnou činnost), přičemž v porušování právních předpisů pokračoval i po propuštění z vězení (řídil motorová vozidla pod vlivem omamných a psychotropních látek, pobýval nelegálně na území České republiky), a dále je rozvedla. Mj. uvedla, že „velmi závažných jednání se cizinec na území ČR dopouštěl opakovaně a velkou část svého pobytu v ČR tak strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani cestou zlehčování svých předchozích protiprávních jednání se proto nyní cizinec nemůže úspěšně dovolávat ochrany rodinného života, když právní řád hostitelské země dlouhodobě znevažuje svými činy, při kterých jakkoli nerespektuje práva druhých. Navíc je právě z tohoto pojetí zřejmé, že protiprávní jednání se pro cizince stala normou, když je nepovažuje za závažná (…). Cizinec se nemůže dovolávat ani nezbytnosti péče o svou manželku, která je z důvodu schizofrenie v invalidním důchodu, neboť v případě správního vyhoštění jde o mnohem menší zásah a násobně kratší odloučení než byla doba výkonu trestu odnětí svobody, který byl cizinci právě pro jeho činy uložen. (…) S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nezákonné ani za trest pro manželku či dceru cizince, neboť jeho důsledek spočívající i v zásahu do soukromého a rodinného života cizince v daném případě zcela koresponduje s četností i závažností protiprávního jednání, které je cizinci vytýkáno. Takový důsledek je v daném případě zákonem předpokládaný. Za daného stavu považuje ředitelství odvolací námitky cizince směřující do oblasti přiměřenosti rozhodnutí za neopodstatněné.“ [13] Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by se žalovaná nezabývala důsledky rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele pro jeho rodinný či soukromý život. Ani Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje vytvořené rodinné a soukromé vazby stěžovatele (vč. zdravotního stavu manželky stěžovatele, jeho snahy o podporu dcery atp.), nelze však přehlédnout opakované a závažné porušování právních předpisů ze strany stěžovatele. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a výtržnictví (trestní příkaz ze dne 19. 4. 1994) a dále ze spáchání trestného činu podvodu (za což byl i odsouzen na pět let odnětí svobody nepodmíněně – rozsud