9 Afs 240/2016 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 240/2016- 65 - text 9 Afs 240/2016 - 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Mgr. D. K., zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2013, č. j. MF-84403/2013/39, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Af 8/2014 – 110, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl stěžovatelčinu žádost o prominutí spotřební daně z lihu ve výši 313 333 Kč. [2] Městský soud vyhodnotil rozhodnutí žalovaného jako přezkoumatelné a přisvědčil mu. Vycházel z toho, že podle § 55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“), lze daň prominout pouze z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Při jeho aplikaci se tedy řeší jiné skutečnosti, než ty, které vedly k vyměření daně. [3] Stěžovatelka přiznala daň nesprávně, její situace však není výsledkem nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, ale jejího chybného postupu. Z § 41 odst. 2 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), dle soudu jednoznačně plyne, že měla k 31. 12. 1992 provést fyzickou inventuru zásob a z takto inventarizovaných zásob daň odvést. Ze zboží, které jí bylo před tímto datem odcizeno, tedy daň odvádět neměla. [4] Nepřisvědčil námitce, že nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů spočívala v tom, že právní předpisy neposkytovaly odpověď na otázku, jak danit zboží, které bylo do 31. 12. 1992 vyvezeno na Slovensko. V projednávané věci nebyla tato otázka relevantní, neboť stěžovatelka tvrdila, že jí zboží bylo před tímto datem odcizeno. [5] Opodstatněné nebylo ani její tvrzení o zdanění jak daní z obratu, tak daní spotřební. Městský soud podrobně vysvětlil, že kdyby řádně aplikovala daňové předpisy, k takové situaci by dojít nemohlo. [6] K ostatním žalobním tvrzením uvedl, že se vztahují pouze k nezákonnostem nebo nesrovnalostem daňového řízení. Pokud stěžovatelka podala nesprávně daňové přiznání ke spotřební dani, která jí tak byla konkludentně vyměřena, měla situaci řešit podáním včasného opravného či dodatečného daňového přiznání s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků ve vyměřovacím řízení, nikoli prostřednictvím institutu prominutí daně. V této fázi jsou již irelevantní tvrzení, že postupovala na základě nesprávného poučení správce daně a že proti výši vyměřené daně začala brojit s mnohaletým odstupem z důvodu zdravotních problémů. Stejně tak není podstatné, zda měla v daňovém řízení možnost a podařilo se jí prokázat, že jí zboží bylo v roce 1992 odcizeno. [7] Městský soud uzavřel, že v projednávané věci k žádné nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů nedošlo, nebyly tedy naplněny podmínky § 55a odst. 1 zákona o správě daní a žalovaný vůbec nepřistupoval ke správnímu uvážení ohledně otázky, zda daň prominout. Žalobní tvrzení o překročení správního uvážení se tak míjelo s okolnostmi věci. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky stěžovatelky [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména zdůrazňovala, že jí nikdy nevznikla zákonná povinnost daň přiznat a zaplatit, přesto je na ní vymáhána. Její současná situace je tíživá, neboť je v invalidním i starobním důchodu, manžel je po smrti a jejím jediným majetkem je dům, který je postižený výkonem rozhodnutí. Domnívá se, že je třeba zohlednit, že daňové předpisy neumožňují nápravu jejího procesního pochybení po uplynutí zákonných lhůt ani za situace, kdy je placení daně zjevně nedůvodné a nemá oporu v hmotném právu. [9] Nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů spatřuje jednak v tom, že zákon o spotřebních daních neřešil, jak vypořádat daň u zboží, které nebylo ke dni 31. 12. 1992 na skladě z důvodu odcizení, daňový subjekt k tomu však nedisponoval pravomocným dokladem. Dále neskýtal odpověď na otázku, jak vypořádat daň u zboží, které sice nebylo vyvezeno, přesto bylo 1. 1. 1993 v zahraničí v důsledku zániku České a Slovenské Federativní republiky. V projednávané věci je přitom třeba přihlédnout k výkladu aplikovaných ustanovení, jak byl prováděn v tehdejší době. [10] Má za to, že krajský soud ani žalovaný správní orgán se těmito otázkami dostatečně nezabývaly, proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Městský soud navíc pochybil v tom, že se odchýlil od svého názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 20. 8. 2013, č. j. 10 Af 4/2011 – 74 (tímto rozsudkem bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno první rozhodnutí žalovaného vydané ve věci žádosti stěžovatelky, následně bylo vydáno rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá nyní, pozn. NSS). Tehdy totiž uzavřel, že zákon o spotřebních daních uvedené otázky neřešil. [11] Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [12] Žalovaný ve svém vyjádření upozornil, že stěžovatelka nereflektuje odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud se s jejími námitkami náležitě a přesvědčivě vypořádal a žalovaný se s jeho názorem ztotožnil. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti. [13] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného především znovu popisovala průběh událostí a svůj náhled na vývoj celé věci. Lze jej stručně shrnout takto. V roce 1992 obchodovala s lihovinami dovezenými ze zahraničí, které na základě komisionářských smluv dodávala svým obchodním partnerům na celém území tehdejší České a Slovenské Federativní republiky. Před koncem roku mělo dojít k odcizení zboží (není zcela zřejmé, zda třetími osobami nebo komisionáři). Situaci řešila také z daňového pohledu a na to, jak postupovat, se informovala u správce daně, který jí měl sdělit, že pokud nedisponuje pravomocným rozsudkem ve věci odcizení zboží, je povinna přiznat spotřební daň, jinak jí hrozí pokuta až 500 000 Kč. Stěžovatelka takto postupovala, daň ale neuhradila. S ohledem na svoji tehdejší zdravotní a sociální situaci se o věc začala zajímat až s mnohaletým odstupem. [14] Zopakovala některé námitky, které uvedla již v kasační stížnosti. Dále uvedla, že není možné, aby zboží bylo zdaněno jak daní z obratu, tak daní spotřební. Nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů spatřuje také v tom, že tehdejší právní úprava neumožňovala přerušení řízení z důvodu vedení civilního sporu, jehož výsledek je podstatný pro výši daňové povinnosti. Zmínila, že bylo nerealizovatelné, aby dne 31. 12. 1992 provedla fyzickou inventuru u několika svých komisionářů, když navíc byla nemocná. V souvislosti s tím namítala, že tato povinnost byla stanovena až zákonem účinným od 1. 1. 1993. Naznačila, že o její žádosti rozhodovala podjatá osoba. Zřejmě má za to, že podané daňové přiznání je nicotným správním aktem, stejně jako výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, výkaz nedoplatků a rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem [§ 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [16] Nejprve se zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tvrzená vada je totiž natolik závažná, že k ní Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), a z povahy věci plyne, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí lze posuzovat po věcné stránce. [17] Předně je třeba uvést, že městský soud se celou věcí pečlivě zabýval. Vypořádal všechny žalobní námitky a přesvědčivě zdůvodnil, proč nejsou opodstatněné. Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že neposuzoval otázky shrnuté v bodě [9] tohoto rozsudku (k tvrzenému důvodu nepřezkoumatelnosti srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č