1 As 423/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 423/2017- 28 - text pokračování 1 As 423/2017 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Eurofit Trading a. s., v likvidaci, se sídlem Makovského náměstí 3147/2, Brno, zastoupené Mgr. Martinem Bauerem, advokátem se sídlem Lipová 234/22, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2014, č. j. ČOI 107800/13/0100/3000/13/14/Hl/Št, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 51/2014 – 32, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 51/2014 – 32, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihomoravský a Zlínský (dále jen „inspektorát“), provedla dne 6. 10. 2011 kontrolu na předváděcí akci pořádané žalobkyní v restauraci Kometa Pub v Brně. Inspektoři zakoupili sadu nádobí a nůž v hodnotě celkem 19.990 Kč. V kupní smlouvě bylo jako způsob úhrady zaškrtnuto: „v hotovosti při předání zboží 9.995 Kč“ a „spotř. úvěrem, počet splátek 10, výška splátek vč. úroku 1.000 Kč“. [2] Inspektorát rozhodnutím ze dne 12. 8. 2013 uložil žalobkyni pokutu ve výši 15.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, spočívajícího v porušení povinnosti uložené v § 4 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že na výše uvedené reklamní akci opomenula uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat před uzavřením spotřebitelské smlouvy, a to, že spotřebitelský úvěr, kterým měly být hrazeny zakoupené výrobky (kontrolní nákup – kupní smlouva č. JN441158801 ze dne 6. 10. 2011) poskytuje obchodní společnost Home Credit a. s. (pozn. NSS: citované rozhodnutí bylo již v pořadí třetím rozhodnutím inspektorátu v této věci, předchozí rozhodnutí byla zrušena žalovanou rozhodnutími ze dne 9. 1. 2013 a ze dne 14. 6. 2013). [3] Podle inspektorátu jednání žalobkyně představovalo nekalou obchodní praktiku, neboť v rozporu s požadavkem odborné péče nesplnila svou povinnost informovat spotřebitele o osobě věřitele, který poskytoval spotřebitelský úvěr. Jednání žalobkyně bylo způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele, zda učiní obchodní rozhodnutí. Při uzavírání kupní smlouvy nemusí mít spotřebitel zájem zavazovat se v souvislosti se splácením kupní ceny třetí osobě, případně nemusí být ochoten zavázat se třetí osobě zvolené žalobkyní, např. pro špatnou zkušenost s touto třetí osobou. [4] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdila rozhodnutí inspektorátu ze dne 12. 8. 2013 a odvolání žalobkyně zamítla. Informace o poskytovateli úvěru nepochybně představuje důležitý údaj ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, neboť se jedná o jednu ze základních informací, na jejichž základě se spotřebitel rozhoduje, zda smlouvu uzavře. Tento údaj je podnikatel povinen uvést i bez žádosti spotřebitele. Žalovaná nesouhlasila s námitkou, že se nejednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť podle žalobkyně byl poskytnut bez úroku a jakékoli úplaty. Tuto námitku žalovaná považovala za účelovou. Sama žalobkyně označila v kupní smlouvě úvěr jako spotřebitelský. Je také zjevné, že se nejednalo o úvěr poskytnutý bez jakékoli úplaty a bezúročně, neboť oproti kupní ceně získal poskytovatel úvěru prostředky ve výši 5 Kč. Námitku, že výše splátek byla pouze zaokrouhlena, nelze akceptovat, neboť podle § 3 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele lze zaokrouhlovat pouze celkovou částku při konečném vyúčtování. II. Řízení před městským soudem [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který je v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. [6] Z § 4 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele nesporně vyplývá, že opomenutí uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat, je klamavou – a tedy nekalou – obchodní praktikou, jejíž používání je zákonem zakázáno. Závěr o spáchání správního deliktu by byl proto odůvodněný tehdy, pokud by správní orgány prokázaly, že informace o totožnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru byla „důležitým údajem“ podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Byť inspektorát vysvětlil, proč neuvedení předmětné informace považoval za důležitý údaj, vyšel z neprokázaného předpokladu, že způsob úhrady nabízený žalobkyní byl spotřebitelským úvěrem. [7] Spotřebitelský úvěr je právní pojem, který musí vyhovět zákonné definici bez ohledu na to, jaké označení poskytovatel finanční služby zvolí. Soud se neztotožnil s názorem, že předmětná služba byla spotřebitelským úvěrem, protože byla poskytnuta za úplatu, resp. byla úročena. Podle § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platilo, že se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Správní orgány však nevzaly v úvahu, že částka, o kterou se měl poskytovatel obohatit (5 Kč), je naprosto marginální, neboť představuje 0,05 % ze zbývající kupní ceny 9.995 Kč. Není zřejmé, zda by tato částka mohla pokrýt náklady s administrací, natož představovat obohacení. Správní orgány ani neupřesnily, zda částku 5 Kč považují za úplatu nebo úrok. Jestliže je definičním znakem spotřebitelského úvěru skutečnost, že je poskytován za úrok nebo za úhradu, je třeba postavit najisto, zda se v daném případě jednalo o úrok nebo o úplatu. [8] S ohledem na výše uvedené městský soud přisvědčil také námitce, že žalovaná nesprávně neprovedla žalobkyní zamýšlený důkaz vyjádřením společnosti Home Credit. Žalovaná nevzala v úvahu, že je sporné, zda částka 5 Kč představovala úrok nebo úplatu a zda vůbec mohla být obohacením. Stanovisko poskytovatele předmětné finanční služby mohlo vést k objasnění obou otázek. [9] Městský soud proto uložil žalované, aby v dalším řízení postavila najisto, zda se v posuzované věci skutečně jednalo o spotřebitelský úvěr, a aby si k tomu opatřila relevantní informace o povaze poskytnuté finanční služby. III. Obsah kasační stížnosti [10] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatelka namítla, že spotřebitelský úvěr byl v rozhodné době definován v § 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Z uvedené definice vyplývají tři znaky (1) poskytnutí financování – peněz, které mají být vráceny, (2) časové rozložení plateb za věc nebo službu, která je poskytnuta nyní, a (3) skutečnost, že jednou smluvní stranou je spotřebitel a druhou věřitel. „Při splnění těchto tří podmínek jde o smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ať již se jedná o smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 ObchZ, či nikoli (byť jsou-li splněny podmínky některé z výjimek uvedených v § 2 SpotřÚ, zákon se na ni nebude vztahovat)“ (Wachtlová, L. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Praha, C. H. Beck, 2011). Obdobně jiný komentář potvrzuje, že „[s]mluvní vztah je spotřebitelským úvěrem, pokud splňuje pozitivní definici § 1 ve vazbě na definici jednotlivých pojmů obsaženou v § 3. Význam negativní definice v § 2 je pak takový, že na uvedený vztah se nebude aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru. Mohou se však aplikovat jiné zákony, které o spotřebitelském úvěru hovoří – relevantní je např. § 1 zák. o finančním arbitrovi“ (Vacek, L. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2015). [12] Označení služby jako spotřebitelského úvěru není tedy omezeno výjimkami uvedenými v § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně nepochybně zprostředkovávala službu spočívající v poskytnutí financování, služba byla zjevně poskytována spotřebitelům, a to věřitelem nebo zprostředkovatelem. Předmětná služba tedy splňovala podmínky § 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Skutečnost, zda se na ni vztahoval zákon o spotřebitelském úvěru, nebyla pro posouzení věci rozhodná, neboť žalobkyni nebylo vytknuto porušení zákona o spotřebitelském úvěru, ale zákona o ochraně spotřebitele. I pokud by se na daný spotřebitelský úvěr nevztahoval zákon o spotřebitelském úvěru, jsou podle § 5 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele důležitým údajem mimo jiné identifikační údaje o prodávajícím. Prodávajícím je po