10 As 145/2017 — Nejvyšší správní soud

10 As 145/2017- 62 - text 10 As 145/2017 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) Calla - Sdružení pro záchranu prostředí, z.s., se sídlem Fráni Šrámka 1168/35, České Budějovice, b) Jihočeské matky, z.s., se sídlem Kubatova 1240/6, České Budějovice, c) OIŽP - Občanská iniciativa pro ochranu životního prostředí, z.s., se sídlem Kubatova 1240/6, České Budějovice, všichni zast. Mgr. Pavlem Douchou, advokátem se sídlem Mezibranská 579/7, Praha, proti žalovanému: Státní úřad pro jadernou bezpečnost, se sídlem Senovážné náměstí 9, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2014, čj. SÚJB/OLNZ/22296/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, čj. 11 A 200/2014-125, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, čj. 11 A 200/2014-125, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Klíčovou otázkou tohoto rozsudku jsou kritéria přípustnosti žalobních bodů proti rozhodnutí o povolení umístit jaderné zařízení. [2] Žalovaný vydal dne 22. 10. 2014 rozhodnutí, kterým povolil záměr společnosti ČEZ, a. s., umístit dvě jaderná zařízení – 3. a 4. blok v lokalitě Temelín [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (dále jen „atomový zákon“)]. V rámci posuzování vlivů záměru na životní prostředí se žalobci a), b) a c) písemně vyjadřovali k dokumentaci a k posudku (dále též „proces EIA“) a jejich vyjádření byla zahrnuta do stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 1. 2013, čj. 2561/ENV/13 2562/NV/13 (dále jen „stanovisko EIA“), které bylo následně podkladem rozhodnutí žalovaného. [3] Žalobci s povolením záměru nesouhlasili a žalobou podanou s odkazem na § 66 odst. 4 s. ř. s. se domáhali zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Městský soud jejich žalobu odmítl dle § 68 písm. a) s. ř. s., tj. pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. [4] Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, čj. 10 As 59/2015-42, NSS zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom uvedl, že rozhodnutí v řízení podle § 9 odst. 1 písm. a) atomového zákona bylo navazujícím rozhodnutím ve smyslu § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění do 31. 3. 2015. Jelikož je jediným účastníkem sporného řízení právě žadatel o povolení, žalobci neměli žádný opravný prostředek, který by mohli a měli účinně využít. [5] V následném řízení městský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Dle něj je napadené rozhodnutí, stejně jako stanovisko EIA, jen podkladovým rozhodnutím, které slouží jako podklad v rámci dalších procesů, které musí před vlastní realizací záměru proběhnout; zejména jsou podkladem pro řízení o umístění stavby podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ke zhojení vad procesu EIA nemůže sloužit řízení dle § 9 atomového zákona. Žalobní námitky se proto míjí s předmětem sporného správního řízení. II. Stručné shrnutí námitek v kasační stížnosti [6] Proti rozsudku městského soudu podali všichni žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včasnou kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Zejména uvádějí, že rozsudek je pro ně nesrozumitelný. Městský soud údajně smísil dva různé okruhy žalobních námitek – na jedné straně námitky proti samotnému rozhodnutí žalovaného, na straně druhé námitky proti procesu a stanovisku EIA. Není tedy zřejmé, zda městský soud vypořádává ten či onen okruh námitek, nebo oba současně. Dle stěžovatelů se městský soud zapomněl vypořádat s celou řadou žalobních bodů, zejména ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a též dílčích výtek proti stanovisku EIA, které odmítl na základě chybného posouzení vztahu stanoviska EIA a sporného správního řízení. [7] Stěžovatelé opět v kasační stížnosti detailně namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a nepřesné zahrnutí podmínek stanoviska EIA do napadeného rozhodnutí. Vedle toho polemizují se zákonností procesu EIA a následného stanoviska EIA. Vadí jim, že tento proces byl proveden bez znalosti konkrétního typu jaderného reaktoru, tj. jako „černá skřínka“, a dále též to, že dostatečně nebyla zdůvodněna ani potřeba rozšíření jaderné elektrárny Temelín. V procesu EIA nebyly splněny podmínky závěrů zjišťovacího řízení a neproběhlo ani řádné variantní posouzení záměru, nebyly dostatečně posouzeny kumulativní a synergické vlivy záměru na životní prostředí, stanovisko EIA je nedostatečně odůvodněno a připomínky z písemných vyjádření byly vypořádány jen formálně. [8] Konečně stěžovatelé zpochybňují „kabinetní jednání“ mezi společností ČEZ a žalovaným v době přerušení jednání. III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelů [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 8. 6. 2017. Prvně zpochybňuje závěry, které NSS vyřkl v již cit. rozsudku čj. 10 As 59/2015-42 v této věci. Pokud by stěžovatelé přece jen byli aktivně legitimováni k podání žaloby, mohou žalobu podat pouze z důvodů porušení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (§ 23 odst. 10 tohoto zákona), nikoliv však z důvodů jiných (např. procesní vady postupu žalovaného, nepřezkoumatelnost sporného rozhodnutí, chybějící výrok o schválení dokumentace, výtka nepotřebnosti záměru atd.). Tyto žalobní body dle něj s porušením zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nesouvisí. Žalovaný uvádí, že řízení o vydání povolení k umístění jaderného zařízení je velmi specifické. Ústní (neprotokolované) konzultace zástupců společnosti ČEZ s inspektory lokálních pracovišť žalovaného během doby, v níž bylo řízení přerušeno, proto nebyly v rozporu se zákonem. Řízení dle atomového zákona je dle žalovaného komplexní a velmi technické. Pokud by odůvodnění rozhodnutí mělo pracovat s veškerými částmi dokumentace a s odkazy na jednotlivá ustanovení právních předpisů, toto rozhodnutí – čítající stovky stran – by bylo obtížně srozumitelné a zatěžovalo by svého adresáta. Žalovaný má tedy za to, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. [10] Žalovaný se ohrazuje proti výtce, že v napadeném rozhodnutí dostatečně nezohlednil podmínky stanoviska EIA. Dle něj v sporném řízení jde primárně o kvality území, a ne záměru, a tudíž tyto podmínky nemohou být ani v rámci tohoto povolení řešeny. Většina stanoviska EIA se netýká předmětu řízení dle § 9 odst. 1 písm. a) atomového zákona. To, že některé podmínky žalovaný do rozhodnutí zahrnul, je určitou nadstavbou, jejich dobrovolným přijetím v souladu s principem prevence a předběžné opatrnosti. Pokud žalovaný některou z podmínek oproti stanovisku EIA modifikoval, učinil tak jen proto, aby odpovídala požadavkům atomové legislativy. Většina stanoviska EIA ostatně nijak nesouvisí s povolením k umístění jaderného zařízení. Žalovaný se nijak nemůže vyjadřovat ani k potřebnosti celého záměru, variantnímu posouzení atp., neboť tyto aspekty nemůže s ohledem na předmět řízení posuzovat a ani o nich nerozhoduje. Potřebnost záměru je plně politické a ekonomické rozhodnutí a nemá nic společného s dozorovou činností žalovaného. Dle žalovaného nemůže být v rámci řízení o povolení umístit jaderné zařízení zhojen vadně provedený proces posuzování vlivů na životní prostředí. Považuje za absurdní, aby bylo rušeno jeho rozhodnutí jen kvůli procesním vadám EIA, které se konkrétně nevážou k předmětu řízení dle atomového zákona. [11] Stěžovatelé v replice ze dne 26. 6. 2017 upozornili, že podle žalovaného nejsou předmětem napadeného rozhodnutí „kvality záměru“, ale toliko „vhodnost území“. Podle stěžovatelů je předmět řízení podle § 9 odst. 1 písm. a) cit. zákona nutně širší, nespadají do něj pouze kvality území, ale právě jaderná bezpečnost, což ovšem nutně zahrnuje i posouzení samotného záměru. Vyjádření žalovaného budí dojem, že toto rozhodnutí má jen okrajový význam, že nesouvisí se stanoviskem EIA a veškeré námitky je třeba uplatňovat v územním a stavebním řízení, ačkoliv tomu tak není. Konečně stěžovatelé opakují, že ani v procesu EIA, ani v rozhodnutí žalovaného nebyla zohledněna ponaučení z havárie jaderné elektrárny Fukušima (2011). IV. Právní posouzení [12] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobami oprávněnými. Její důvodnost NSS posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; shledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [13] Kasační stížnost je důvodná. [14] NSS předesílá, že v dalším textu pracuje jen se zněním zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, účinným do 31. 3. 2015, tedy se zákonem ve znění rozhodném pro nyní projednávanou věc. Pro tento případ podstatné ustanovení § 23 odst. 10 cit. zákona bylo s účinností od 1. 4. 2015 modifikováno a přes