2 As 229/2015 — Nejvyšší správní soud

2 As 229/2015- 23 - text  2 As 229/2015 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: MUDr. V. D., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti žalovanému: Senát Parlamentu ČR, se sídlem Valdštejnské náměstí 17/4, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného - usnesení č. 506 ze dne 29. 5. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 1 A 35/2014 - 27 takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Rozhodnutí městského soudu [1] Usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 1 A 35/2014 - 27, odmítl Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) žalobu žalobce proti usnesení žalovaného ze dne 29. 5. 2014, usnesení č. 506, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Mandátového a imunitního výboru Senátu (dále jen „imunitní a mandátový výbor“) ze dne 26. 3. 2014, usnesení č. 18. Tímto usnesením mandátní a imunitní výbor uložil žalobci jakožto senátorovi v disciplinárním řízení vedeném dle § 14 odst. 3 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu (dále jen „jednací řád Senátu“) pokutu ve výši 20 000 Kč, když žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016 (dále jen „přestupkový zákon“). [2] Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 7. 6. 2013 v 10.00 hod. po přistání vrtulníku Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje Hradec Králové v areálu soukromé Česko-německé horské nemocnice Krkonoše, s. r. o., ve Vrchlabí, v rozhovoru s přítomným lékařem arabského původu MUDr. A. M. mu měl žalobce hlasitě říci, že „pokud má takový názor, ať se vrátí, odkud přišel,“ čímž mu způsobil újmu pro jeho etnický původ. [3] Městský soud dospěl k závěru, že přezkum napadeného rozhodnutí žalovaného není přípustný. Odkázal na své dřívější usnesení ze dne 27. 9. 2011, č. j. 3 A 196/2011 – 12. Nejprve se městský soud zabýval otázkou, zda se v případě žalovaného jedná o správní orgán ve smyslu příslušného ustanovení. Pokud má být žalovaný považován za správní orgán, bylo by jej možno podřadit pouze pod kategorii jiných orgánů ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Dle výkladu městského soudu by v dané věci musela být též splněna podmínka, že se jedná o rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, tj. že napadené rozhodnutí je rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. Ani žalovaný, ani jeho orgány při výkonu disciplinární pravomoci podle čl. 27 odst. 2 nebo odst. 3 Ústavy nejsou správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť nerozhodují v oblasti veřejné správy, ale o uložení „disciplinárního opatření“ s tím, že na dané věci nic nemění ani fakt, že se dle § 14 jednacího řádu Senátu ukládá opatření dle sankcí stanovených přestupkovým zákonem. [5] Městský soud nadto uvedl, že každý senátor má možnost volby, zda se podrobí „standardnímu“ přestupkovému řízení dle přestupkového zákona, nebo se podrobí autonomní disciplinární pravomoci žalovaného. Žalobce se tedy dle městského soudu volbou disciplinárního řízení před orgány žalovaného dobrovolně vzdal soudního přezkumu. [6] Ze všech výše uvedených důvodů tedy městský soud žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 4 odst. 1 s. ř. s. II. Kasační stížnost stěžovatele [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností podanou v zákonné lhůtě. Stěžovatel výslovně podřadil důvody kasační stížnosti pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. [8] Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012, č. j. 3 As 11/2012 - 28, v němž byl shledán správným právní názor vyslovený v usnesení městského soudu ze dne 27. 9. 2011, č. j. 3 A 196/2011 - 12. Tímto usnesením městský soud odmítl jako nepřípustnou žalobu proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 25. 3. 2011, usnesení č. 430, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Mandátního a imunitního výboru Poslanecké sněmovny ČR. Tímto bylo v souladu s čl. 27 odst. 2 Ústavy uloženo poslanci D. R. disciplinární opatření za jeho projevy v rámci Poslanecké sněmovny ČR. [9] Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že přestupek je správní sankcí a rozhodnutí o něm podléhá soudnímu přezkumu správními soudy, neboť to, že v daném řízení rozhodovala parlamentní komora, automaticky neznamená, že se stěžovatel vzdal soudní kontroly v otázce viny a trestu daného veřejnoprávního deliktu. Stěžovatel zdůraznil, že není rozhodné organizační pojetí veřejné správy, tedy to, kam je daný státní orgán v Ústavě či zákoně zařazen, nýbrž funkční pojetí veřejné správy, tedy je třeba vycházet z toho, jakou pravomoc orgán vykonává. V daném případě se nejedná o činnost normotvornou, ale o rozhodování o právech a povinnostech, a tedy stěžovatel zdůraznil, že je zde dána pravomoc správních soudů. [10] Stěžovatel odkázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 17/14, zejména na 4 odlišná stanoviska soudců Kůrky, Sládečka, Suchánka a Šimíčka. V dané věci šlo o ústavní stížnost stěžovatele proti totožnému rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel zdůraznil, že některá odlišná stanoviska uvádí, že v dané věci měla být ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost, tedy z důvodu toho, že stěžovatel se měl obrátit na správní soudnictví dle s. ř. s., a tedy nebyla splněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti. [11] V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukázal na čl. 36 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Upozornil, že bylo zasaženo do jeho majetkové sféry uložením pokuty 20 000 Kč. Nadto poukázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který v případě trestního obvinění přiznává právo na soudní ochranu. [12] Žalovaný ve své replice uvedl, že zastává svůj dosavadní názor. Je přesvědčen, že komoře parlamentu náleží právo na autonomní, samosprávný výkon spravedlnosti. Tento výkon přezkumu správního soudnictví nepodléhá, neboť přestupkový zákon je aplikován pouze k určení výše sankce a způsobu zahájení tzv. návrhového přestupku. Rozhodnutí v disciplinárním řízení žalovaný považuje za interní disciplinární opatření, o němž v konečném důsledku rozhoduje 81 senátorů. Žalovaný též poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 17/14, a na usnesení městského soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 1 A 35/2014 – 27. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. [14] V daném případě je zřejmé, že právní otázku rozhodnou pro posouzení věci řešil již Ústavní soud ve svém shora zmíněném plenárním usnesení sp. zn. Pl. ÚS 17/14. V něm uvedl následující (zvýraznění provedl NSS): „52. Ústavní soud se musel zabývat otázkou, zda odmítnutím soudního přezkumu rozhodnutí vydaného parlamentními orgány v disciplinárním řízení nebude porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu základních práv a svobod, garantované článkem 4 Ústavy a konkretizované článkem 36 odst. 2 Listiny. 53. Ustanovení článku 4 Ústavy praví: "Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci". Ustanovení článku 36 odst. 2 Listiny zní: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 54. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo právo na soudní ochranu, vyplývající z článku 4 Ústavy a z článku 36 odst. 2 Listiny, nebylo porušeno. 55. Orgány komor Parlamentu při výkonu disciplinární pravomoci nerozhodují v postavení orgánů veřejné správy a jejich rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu podle článku 36 odst. 2 Listiny. 56. V tomto úsudku se Ústavní soud ztotožňuje se závěry, vyslovenými v judikatuře správních soudů, které odmítají přezkum rozhodnutí parlamentních orgánů vydaných při výkonu jejich disciplinární pravomoci v systému správního soudnictví. 57. Ústavní soud poukazuje zejména na usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 A 196/2011 - 12 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 11/2012 - 28. Městský soud v Praze v citované věci dospěl k závěru, že v případě uložení sankce v rámci disciplinární pravomoci komory Parlamentu "nejde o rozhodování v oblasti veřejné správy a správního práva, ale v oblasti práva ústavního" a že "rozhodování o ústavním disciplinárn