6 As 406/2017 — Nejvyšší správní soud

6 As 406/2017- 30 - text 6 As 406/2017 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Chata Rovina, s. r. o., IČO 271 83 734, se sídlem Slezská 397/12, Praha 2, zastoupena JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2015, č. j. 39767/ENV/15, 675/520/15, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 9 A 241/2015 – 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (dále též jen „žalovaný“) ze dne 28. 7. 2015, č. j. 39767/ENV/15, 675/520/15 (dále jen ,,napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále též jen „ČIŽP“) č. j. ČIŽP/43/OOV/SR01/1503140.003/15/ZJR ze dne 18. 5. 2015. Rozhodnutím ČIŽP byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správní deliktu podle ustanovení § 125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 179.235,70 Kč a současně povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Předmětného správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že „nakládala s podzemními vodami podle ustanovení § 8 odst. 1 bez povolení k nakládání s nimi, konkrétně za odběr 2.560,51 m3 podzemních vod bez potřebného povolení vodoprávního úřadu ze zdroje zásobujícího pitnou vodou zařízení Chata Rovina v Dobré Vodě v období od 4. 3. 2012 do 4. 3. 2015, čímž porušila ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) bodu 1 vodního zákona.“ V podaném odvolání se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Dle názoru žalobkyně ČIŽP nedostatečně zjistila skutkový stav spočívající v nezjištění původu (zdroje) vody a nezohlednila skutečnost, že na odběru vody se nikoliv zanedbatelným způsobem podílel vlastník objektu (žalobkyně je v pozici nájemce). Na závěr odvolání žalobkyně uvedla nesprávnost výpočtu spotřebovaného množství vody. [2] Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, tedy že ČIŽP prokázala, že se jedná o vodu podzemní a nikoli povrchovou. Přívod vody železnou trubka představuje způsob drenážního vedení získávající vodu, která nestéká volně po zemském povrchu; argumentem a contrario se tedy musí jednat o podzemní vodu, jelikož po povrchu do místa vyústění trubky žádná voda nepřitéká. Pokud jde o námitku využívání části odebrané vody majitelem objektu, žalovaný tuto námitku neshledal důvodnou; uvedl, že vlastník užívá již odebranou podzemní vodu, sám podzemní vodu tedy neodebírá. Voda v rozvodech není podzemní vodou (ani povrchovou), proto odpovědnost za spáchaný správní delikt plně tíží žalobkyni, neboť vlastník žádné povolení k nakládání již odebrané vody nepotřebuje. II. Napadený rozsudek [3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 9 A 241/2015 – 36, zamítl. Vyšel ze zjištění správních orgánů, že voda je přiváděna železnou trubkou do zděné šachty, přičemž dané zařízení se zjevně nachází pod povrchem země, resp. pod úrovní povrchu terénu. Soud tedy zamítl námitku žalobce, že tvrzení o uložení trubky pod povrchem země není prokázáno. Soud nepřisvědčil ani další žalobní námitce týkající se nedostatečného zjištění místa odběru vody. Podotkl, že vodní zákon rozlišuje pouze dvě kategorie vod, a to vody povrchové a podzemní. ČIŽP a žalovaný spolehlivě vyloučily původ vody jako povrchové a logickým argumentem a contrario správně dospěly k závěru, že se jedná o vodu podzemní. Pro odběr podzemních a nikoliv povrchových vod svědčí samotné umístění trubky pod povrchem, jež je nezbytné pro odebírání vod podzemních. Z map založených ve správním spisu je dále zřejmé, že se v blízkosti objektu nenachází žádný zdroj povrchové vody. Ani sama žalobkyně nepoukázala na žádný konkrétní zdroj povrchové vody. Námitky žalobkyně tak nejsou způsobilé konkrétně vyvrátit dostatečně podložené závěry žalovaného, že voda odebíraná žalobkyní nemůže pocházet z povrchových vod. Městský soud považoval za dostatečně prokázané, že žalobkyně odebírala podzemní vody ve smyslu § 2 odst. 2 vodního zákona. [4] K námitce žalobkyně, že odpovědnost za správní delikt by měl nést vlastník nemovitosti z titulu vlastnického práva k předmětné stavbě a nikoliv žalobkyně z titulu nájemní vztahu, městský soud uvedl, že předmětem správního deliktu uvedeného v § 125a odst. 1 písm. b) vodního zákona je neoprávněné nakládání s vodami. Nerozhodné je, jakým způsobem byla voda neoprávněně odebrána. Z toho plyne, že je irelevantní, kdo zařízení k odběru vody ,,vybudoval a zprovoznil.“ Žalobkyně nepopírala neoprávněné nakládání s vodami z důvodu chybějícího povolení vodoprávního úřadu. Od počátku řízení se žalobkyně bránila tím, že část vody, nikoliv zanedbatelnou, spotřeboval vlastník objektu. Městský soud dospěl k závěru, že podle § 3 odst. 2 vodního zákona se již odebrané vody nepovažují za vody podzemní. Vlastník objektu nakládal s již vodami odebranými žalobkyní, nejednalo se tedy o nakládání s podzemními vodami vlastníkem objektu jejich odběrem. K odběru podzemních vod došlo již samotným vytékáním vody do zděné šachty, nikoliv v okamžiku vlastního použití vody ke konkrétnímu účelu. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 110/2011 – 59, z něhož mimo jiné vyplývá, že v případě správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se správního deliktu dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně vypouštěny odpadní vody, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení. Městský soud uvedený případ postupné odpovědnosti analogicky přenesl i na nyní posuzovanou věc. Městský soud dospěl k závěru, že v nejtěsnějším vztahu k zařízení na odběr vody je v daném případě žalobkyně, která tak odpovídá za spáchaný správní delikt dle § 125a odst. 1 písm. b) vodního zákona. Soud se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že nebylo prokázáno ani nebyla zjištěna existence žádných podkladů svědčících o určitém poměrném podílu více osob na odběru vody a dospěl k závěru, že žalovaný ve výpočtu výše pokuty správně nezohlednil žalobkyní tvrzenou spotřebu vody vlastníkem objektu. III. Kasační stížnost a vyjádření [5] Proti tomuto rozsudku brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 2. 2018 se stěžovatelka ztotožnila se závěrem městského soudu ohledně najisto postaveného zdroje odebírané vody. Stěžovatelka ale nesouhlasila s tvrzením městského soudu týkajícím se její odpovědnosti za správní delikt. Namítla, že pro posouzení věci a stanovení závěru o odpovědném subjektu je rozhodující odlišit pojmy ,,odběr“ vody představující její zachycení v jímací šachtě a ,,distribuci“ odebrané vody po dotčené nemovitosti. Stěžovatelka namítla, že celé zařízení k odběru vody, včetně rozvodů, vybudoval vlastník objektu (pronajímatel) a že ona získala objekt k užívání až po jeho dokončení na základě nájemní smlouvy. Stěžovatelka tak využívala již odebrané vody. Zdůraznila, že nájemní smlouva nezahrnuje pronájem vodního zařízení, proto dle názoru stěžovatelky odpovědnost i z tohoto důvodu tíží vlastníka objektu. Shrnula, že v řízení nebylo najisto prokázáno, že podzemní vody bez povolení k nakládání s nimi odebírala pouze ona, neboť takový závěr učinit na základě podkladů založených do spisu z důvodu nedostatečného dokazování v dané věci nelze. Zásadní stížnostní námitkou je tedy tvrzení, že v řízení nebylo najisto prokázáno, že odpovědnou za neoprávněné nakládání s podzemními vodami je pouze stěžovatelka [tj., že je pachatelem správního deliktu § 125a odst. 1 písm. b) vodního zákona], a to s ohledem na obsah podkladů ve správním spisu. [6] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že obsahuje toliko podrobnější argumentaci stran důvodů předchozí žaloby, se kterou se dle názoru žalovaného městský soud v obsahu napadeného rozsudku dostatečně a správně vypořádal, přičemž s provedeným právním posouzením věci ze strany městského soudu se žalovaný plně ztotožnil. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal f