7 Ads 239/2018 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 239/2018- 16 - text 7 Ads 239/2018 - 18 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. J. H., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 4 Ad 2/2015 - 62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 22. 5. 2014, č. j. MPSV-UP/59928/14/AA, nebyla žalobci dle § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o sociální potřebnosti“) přiznána jednorázová peněžitá dávka sociální péče za měsíce duben až říjen roku 2003 (na základě jeho žádostí podaných dne 30. 4., 2. 7., 4. 8., 3. 9. a 26. 9. 2003). [2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, které zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 11. 2014, č. j. MPSV-UM/19716/14/4S-HMP, a napadené rozhodnutí potvrdil. II. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. Shora označeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl. Přisvědčil správním orgánům, že žalobce nebylo možno považovat za sociálně potřebného ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti. Podle údajů obsažených ve správním spisu vlastnil žalobce v obdobích, na která si nárokoval dávky sociální péče, pozemky v celkové hodnotě přesahující 460 000 Kč, přitom nemovitosti byly v jeho výlučném vlastnictví, nezatěžovala je exekuce, majetek nevyužíval k přiměřenému trvalému bydlení ani na pozemcích nehospodařil. Zpeněžení uvedeného majetku by žalobci mohlo přinést více než dostatečné zajištění ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 75/2006 - 87. Městský soud nesouhlasil s žalobcem ani v tom, že vynaložil veškeré úsilí vedoucí k prodeji předmětných pozemků. Ani další námitky neshledal městský soud důvodnými, a žalobu proto zamítl. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl shora rekapitulovaný rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel je názoru, že mu měly být dávky přiznány. Nesouhlasil se závěrem správních orgánů a městského soudu, že jej nebylo možno považovat za osobu sociálně potřebnou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti, a polemizoval s argumentací městského soudu. Podle stěžovatele je nepřípadný poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 75/2006 - 87. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem městského soudu, že nevynaložil maximální úsilí směřující k prodeji předmětných pozemků, a tím k vlastnímu zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost žadatele. Navrhl zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. IV. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel v kasační stížnosti povětšinou uplatňoval pouze obecnou argumentaci. Obecně poukazoval na nepřezkoumatelnost, na vady při zjišťovaní skutečného stavu věci, na zmatečnost řízení, resp. v obecné rovině polemizoval se závěry městského soudu. [7] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Podpůrně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60. [8] Optikou uvedené judikatury pohlížel Nejvyšší správní soud na uvedená tvrzení stěžovatele a neshledal je důvodnými. Podle názoru kasačního soudu se správní orgány ani městský soud nedopustily nezákonnosti či vad, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná, nesrozumitelná či trpící jinými podobnými vadami. Správní orgány náležitě zjistily skutečný stav věci a ten správně podřadily pod relevantní právní normu. Městský soud následně jejich závěry řádně přezkoumal. Ačkoliv si jistě lze přestavit ještě podrobnější vypořádání uplatněných žalobních námitek, resp. podrobnější rozvedení důvodů rozhodnutí, nevyvolává způsob zvolený městským soudem nepřezkoumatelnost rozsudku. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomeneli správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). [9] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení jádra věci. V dané věci je mezi stranami sporné, zda měly být stěžovateli přiznány dávky sociální péče na základě žádostí podaných v roce 2003, tedy v době před 15 lety. [10] Ze správního spisu k tomu vyplývá, že o předmětných žádostech bylo opakovaně rozhodováno, rozhodnutí však opakovaně rušil odvolací orgán, či následně soud ve správním soudnictví. Naposledy rozhodl o podaných žádostech správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014, které napadl stěžovatel odvoláním, jemuž žalovaný nevyhověl rozhodnutím ze dne 4. 11. 2014. Žalobu směřující proti tomuto rozhodnutí pak zamítl městský soud shora rekapitulovaným rozsudkem. [11] Stěžovateli nebyly požadované dávky přiznány s poukazem na § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti, podle něhož se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat. [12] Z citovaného ustanovení vyplývá, že žadatele nebylo možno považovat za sociálně potřebného tehdy, pokud mu jeho celkové sociální a majetkové poměry mohly zaručit dostatečné zajištění jeho výživy, základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost. [13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se správními orgány, resp. městským soudem, že stěžovatele nebylo možno považovat za sociálně potřebného ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti. [14] Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel vlastnil v předmětnou dobu nemovit