8 Afs 102/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 102/2017- 35 - text 8 Afs 102/2017-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Signo Solar PP02 s.r.o., se sídlem Na Zátorce 590/12, Praha 6, zast. JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem Týn 639/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013, čj. 16943/13/5000-14203-706599, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, čj. 6 Af 44/2013-60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Specializovaný finanční úřad rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, čj. 72851/12/013063303318, podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád zamítl stížnost žalobkyně na postup plátce daně. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl městský soud. [2] Městský soud vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že institut stížnosti na postup plátce daně nebyl a ani za stávající právní úpravy není nástrojem umožňujícím správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. Žalovaný proto postupoval správně, omezil-li se při vyřízení stížnosti na postup plátce daně na zjištění, zda byl odvod plátcem daně sražen a odveden v souladu s § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie“). Přezkoumávat postup plátce daně při sražení a následném odvedení odvodu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a případného likvidačního dopadu zavedení odvodu na žalobkyni a zabývat se tzv. „rdousícím efektem“ nebylo v pravomoci žalovaného. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti odkázala na žalobní námitky, ve kterých dovozovala protiústavnost odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“). [4] Stěžovatelka namítla, že městský soud měl povinnost zabývat se „individuálními okolnostmi a důkazy o protiprávnosti [solárního] odvodu a jeho likvidačního dopadu“ již proto, že stěžovatelka neměla možnost dovolat se svých práv u jiného orgánu. [5] Stěžovatelka namítla, že se městský soud odvolává na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS (dále jen „usnesení 1 Afs 76/2013-57“), které však bylo vydáno poté, co stěžovatelka podala stížnost. Městský soud tak jim provedený výklad zákona navázal na podmínku, která byla judikaturou dovozena až po podání její stížnosti. Stěžovatelka připustila, že § 260 byl součástí daňového řádu již před rozhodnutím rozšířeného senátu, až usnesení 1 Afs 76/2013-57 však vedlo k nastolení relativní výkladové jistoty. Při „poměření institutu stížnosti ve smyslu ust. § 237 daňového řádu oproti institutu hromadného prominutí daně dle § 260 daňového řádu“ je podle stěžovatelky zjevné, že stížnost představuje obecný opravný prostředek, „kterým se poplatník může dovolávat nápravy postupu správce daně v daňovém řízení“. Pro rozhodnutí o stížnosti se subsidiárně použijí ustanovení o odvolání, přičemž „daňový řád nestanoví omezení ve smyslu neumožnění ‚správce daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a poskytnout poplatníkovi efektivníochranu‘ “. Stěžovatelka tak důvodně očekávala, že o její stížnosti bude rozhodnuto s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu. [6] Městský soud podle stěžovatelky provedl nesprávný výklad § 5 daňového řádu, neboť nevzal v úvahu, že správce daně při řešení stížnosti nešetřil práva a právem chráněné zájmy stěžovatelky. Městský soud tak „nerespektoval základní náležitosti demokratického a právního státu a ústavně zaručená práva a jistoty stěžovatelky.“ [7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s posouzením věci městským soudem a setrval na svém stanovisku, podle něhož v daném případě postupoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Žalovaný připomenul i judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu vážící se k posuzované otázce a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. [10] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že se v rámci své rozhodovací činnosti již zabýval obsahově velmi podobnými kasačními stížnostmi podanými totožným právním zástupcem; v nyní projednávané věci neshledává v uplatněné kasační argumentaci nic, co by odůvodnilo odchýlení se od závěrů vyslovených v rámci těchto řízení v rozsudcích ze dne 12. 10. 2016, čj. 7 Afs 183/2016-34, ze dne 8. 4. 2015, čj. 6 Afs 28/2015-41 a ze dne 25. 3. 2015, čj. 6 Afs 29/2015-40. V tehdejších řízeních učiněné závěry ostatně přezkoumával i Ústavní soud, jenž ústavní stížnosti proti citovaným rozsudkům odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3731/16, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1721/15, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I ÚS 1638/15). [11] Stěžovatelka označila jako jeden z důvodů kasační stížnosti i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, a to aniž by tuto námitku jakkoliv rozvinula. Nejvyšší správní soud proto posoudil napadený rozsudek z hlediska přezkoumatelnosti rovněž pouze v obecné rovině. Dospěl k závěru, že odůvodnění naříkaného rozsudku je zcela srozumitelné, jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání veškerých žalobních námitek. Nevykazuje tak žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352) ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Námitka nepřezkoumatelnosti není proto důvodná. [12] Co se týče stěžovatelčiny argumentace namítající protiústavnost solárního odvodu, porušení legitimního očekávání, resp. principu právní jistoty, Nejvyšší správní soud plně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, N 102/65 SbNU 367, publ. pod č. 220/2012 Sb. (dále jen „nález Pl. ÚS 17/11“), v rámci kterého Ústavní soud dospěl k závěru, že přezkoumávaná úprava solárního odvodu je ústavně konformní a že princip právní jistoty „nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu.“ Ústavní soud se v citovaném nálezu vyjádřil nejen k podstatě dané věci, ale i k dalším souvisejícím otázkám a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od argumentace v něm podrobně rozvedené jakkoliv odchýlit. S ohledem na tento závěr nelze městskému soudu vytýkat, že z tohoto nálezu vyšel i v rámci řízení o žalobě. [13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, v rámci které stěžovatelka rozporovala nezohlednění nastalých individuálních okolností. V nálezu Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud sice (v rámci řízení o abstraktní kontrole norem) dospěl k závěru, že zavedení solárního odvodu je ústavně konformní, současně však poznamenal, že „při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat“. Ústavní soud dále uvedl, že považuje za „samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační (‚rdousící efekt‘) či zasahující samotnou majetkovou podstat