8 As 98/2017 — Nejvyšší správní soud

8 As 98/2017- 42 - text 8 As 98/2017 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: O2 Czech Republic a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 12. 2012, č. j. ČTÚ-136 195/2012-611, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 9 Af 10/2013 - 111, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Výrokem I. v záhlaví specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) uložila Rada Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „rada“) žalobkyni podle § 51 odst. 5 písm. f) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změněně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), podle § 59 téhož zákona a podle výsledků analýzy relevantního trhu „Ukončení hlasového volání (terminace) v jednotlivých veřejných mobilních telefonních sítích“ vydané opatřením obecné povahy žalovaného č. A/7/09.2009-11 (dále také jen „analýza relevantního trhu č. 7) povinnost sjednávat ceny za propojení v její veřejné mobilní telefonní síti za službu ukončení (terminaci) volání, a to tak, aby v období od 1. 1. 2013 nebyla překročena maximální cena 0,41 Kč/min. bez DPH, a aby v období od 1. 7. 2013 nebyla překročena maximální cena 0,27 Kč/min. bez DPH. Výrokem II. tohoto rozhodnutí rada vyslovila, že „[p]ro nově uzavírané smluvní vztahy je po dobu účinnosti části I. výroku tohoto rozhodnutí účastník řízení povinen sjednávat a uplatňovat ceny podle části I. výroku tohoto rozhodnutí. V ostatních případech je po dobu účinnosti části I. výroku tohoto rozhodnutí účastník řízení povinen sjednat a uplatňovat ceny podle části I. písm. a) výroku tohoto rozhodnutí nejpozději od prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ II. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí rady žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Městský soud nejprve poukázal na to, že se totožnou problematikou již podrobně zabýval v rozsudcích ze dne 23. 3. 2016, č. j. 3 Af 8/2013 - 165, a ze dne 4. 12. 2015, č. j. 3 Af 13/2013 - 153, jejichž předmětem bylo posouzení dvou rozhodnutí rady, kterými byla shodně jako v posuzovaném případě uložena mobilním operátorům (společnostem T-Mobile Czech Republic a. s. a Vodafone Czech Republic a. s.) povinnost sjednávat maximální ceny za terminaci volání. Závěry uvedené v těchto rozsudcích byly přitom potvrzeny Nejvyšším správním soudem v rozsudcích ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 As 125/2016 - 31, a ze dne 29. 11. 2016, č. j. 7 As 2/2016 - 153. [4] K žalobní námitce týkající se závaznosti Doporučení Komise ze dne 7. 5. 2009, o regulaci sazeb za ukončení volání v pevných a mobilních sítích v EU (2009/396/ES) [dále jen „doporučení Komise“], městský soud uvedl, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 15. 9. 2016, věc C-28/15, dospěl k závěru, že je v zásadě třeba řídit se pokyny uvedenými v Doporučení Komise. Odchýlit se od nich je možné pouze v případě, že vnitrostátní regulační úřady dospějí k závěru, že metodika pure LRIC nevyhovuje okolnostem konkrétního případu. Městský soud také zdůraznil, že podle čl. 19 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. 3. 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) mají členské státy povinnost zajistit, aby vnitrostátní regulační orgány při plnění svých úkolů v nejvyšší míře zohlednily doporučení Komise. Rovněž zákon o elektronických komunikacích výslovně odkazuje na unijní doporučení a dává žalovanému povinnost z nich vycházet. Doporučení Komise bylo přitom vydáno za účelem řešení problému nepřiměřeně vysokých cen na velkoobchodních trzích služby terminace volání a s tím spojeného požadavku na vyšší efektivnost cenové regulace na těchto trzích. Jako nejvhodnější nástroj ke splnění tohoto požadavku je v doporučení Komise uváděno stanovení cen ve výši nákladů efektivního operátora určených prostřednictvím metodiky pure LRIC. Žalovaný proto podle městského soudu postupoval správně, pokud napadené rozhodnutí založil na závěrech doporučení Komise. Žalobkyně netvrdila, že by v posuzovaném případě existovaly specifické okolnosti, které by opravňovaly žalovaného k tomu, aby se odchýlil od doporučení Komise, a aplikoval jinou nákladovou metodiku, než právě metodiku pure LRIC. [5] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, v níž žalobkyně poukazovala na to, že předvídatelnost napadeného rozhodnutí neznamená bez dalšího jeho zákonnost. Žalovaný totiž vydání rozhodnutí neodůvodnil pouze tím, že byl dodržen princip předvídatelnosti správního rozhodnutí, ale uvedl i další důvody. Městský soud zdůraznil, že žalovaný ke způsobu stanovení maximálních cen přistoupil kvůli zajištění souladu své činnosti s doporučením Komise a žalobkyni s touto změnou řádně seznámil. [6] Městský soud se neztotožnil ani s argumentací, kterou žalobkyně brojila proti použití nákladového modelu pure LRIC v posuzovaném případě, ani s namítanou nesrozumitelností, resp. nepřezkoumatelností souvisejících závěrů žalovaného. Dospěl k závěru, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně popsal, z jakých důvodů je v posuzovaném případě nejvhodnějším řešením právě použití metodiky pure LRIC. Z napadeného rozhodnutí i z dalších listin založených ve správním spise je zřejmé, proč žalovaný neshledal důvod odchýlit se od doporučení Komise. Tím žalovaný dostál své povinnosti podle § 59 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Městský soud poukázal i na to, že žalobkyně byla v průběhu správního řízení oprávněna vznášet proti výpočtu maximální ceny za terminaci volání připomínky, ale omezila se pouze na obecnou argumentaci. Napadené rozhodnutí tedy podle městského soudu není nepřezkoumatelné. [7] Městský soud také vyslovil, že žalovaný stanovil maximální cenu za terminaci volání v rámci zákonných mezí. Odmítl tudíž mylný předpoklad žalobkyně, že za nákladovou cenu ve smyslu § 56 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích je třeba při regulaci cen považovat cenu zohledňující všechny náklady související se službou terminace volání reálně vynaložené operátorem a nikoliv pouze náklady vynaložené efektivně a účelně. Žalovaný byl podle městského soudu oprávněn zvolit takovou metodiku, která zohledňuje pouze ty náklady, které přímo souvisejí se službou terminace hovorů, neboť tím je nejen splněn zákonný požadavek na úhradu nákladů, které se váží k regulované službě, ale je tím rovněž zabráněno tomu, aby operátor účtoval jiným operátorům (svým konkurentům) nepřiměřeně vysoké ceny při spojení svého koncového uživatele s jejich koncovým uživatelem; to by totiž mohlo vést k negativnímu vlivu na operátory, kteří mají menší počet koncových uživatelů. [8] Městský soud dále odmítl žalobní námitku, že žalovaný postupoval v rozporu s opatřením obecné povahy ze dne 8. 3. 2006, č. OOP/4/03.2006-3, neboť to řešilo zcela odlišnou problematiku než regulaci cen. K poukazu žalobkyně na čl. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a základní zásady činnosti správních orgánů dále vyslovil, že žalobkyně není jediným subjektem, kterého se cenová regulace dotýká. Při hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí se tudíž nelze soustředit pouze na to, jaký dopad bude mít toto rozhodnutí na žalobkyni. Rovněž vzhledem k zásadám soutěžního práva není podle městského soudu potřeba podrobně odůvodňovat či dokonce prokazovat, že zásah spočívající v regulaci (snížení) cen na trhu terminace hovorů, kde má žalobkyně dominantní postavení, bude mít pozitivní účinek na osoby, vůči nimž bude snížená cena uplatňována. [9] Městský soud také za neopodstatněnou označil výtku žalobkyně, že měl žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnit, proč nepoužil alternativní metodiku pro výpočet maximálních cen. Žalovaný neměl povinnost podrobně hodnotit jiné nákladové modely, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, v čem se model pure LRIC oproti jiným nákladovým modelům liší a jaký pozitivní efekt přinese. [10] K návrhům žalobkyně na dokazování, zejména k návrhu na důkaz znaleckým posudkem vyhotoveným společností Grant Thornton Valuations, a. s. ze dne 8. 2. 2013, městský soud vyslovil, že i když je v pravomoci správních soudů ověřovat, či doplňovat dokazování provedené dříve správními orgány, není jejich úkolem namísto správních orgánů tento stav prvotně zjišťovat, resp. zpochybňovat jejich odborné závěry. V posuzované věci měla podle městského soudu žalobkyně postup žalovaného dostatečně konkrétními tvrzeními zpochybňovat především v průběhu správního řízení. Městský soud není povinen provádět dokazování týkající se ekonomick