1 As 365/2019 — Nejvyšší správní soud

1 As 365/2019- 51 - text pokračování 1 As 365/2019 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. V., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2017, č. j. 694/DS/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 78 A 13/2017 – 45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Chomutova rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016, č. j. MMCH/89332/1816/2016/ODaSČ/Cha, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 124 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a podle § 52 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a uložil mu pokutu ve výši 3.500 Kč a povinnost nahradit paušální náklady řízení. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 26. 8. 2016 v 15:12 hodin na 71. km dálnice D7 řídil vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, rychlostí 174 km/h, ačkoliv je v uvedeném úseku nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl. Neztotožnil se s námitkami žalobce, že obsluha rychloměru neprovedla nastavení v souladu s návodem k obsluze a samotné měření bylo ovlivněno tzv. reflexí i tím, že měřící vozidlo mělo viditelně prázdnější přední kolo. Správní orgány v přestupkovém řízení zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, kterého se žalobce dopustil. K návrhu na provedení důkazu svědeckou výpovědí policistů, který žalobce učinil až po vydání prvostupňového rozhodnutí, se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil a konstatoval, že vzhledem k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu by výpověď policistů v rámci nového ústního jednání byla nadbytečná a vedla by pouze k průtahům v řízení. Tento důkazní návrh žalobce vznesl pouze v opožděném vyjádření k průběhu řízení v prvním stupni a v odvolání jej již neuplatnil. [3] Ani námitku, že není jasné, k jakým skutečnostem správní orgán přihlédl při svém rozhodování o výměře pokuty, neshledal krajský soud důvodnou. Prvostupňový správní orgán své rozhodnutí odůvodnil neuváženým jednáním žalobce, který překročil maximální povolenou rychlost o 44 km/h, přičemž obdobného jednání se dopustil několikrát, naposledy v roce 2013, jak vyplývá z žalobcovy karty řidiče. Uložená sankce je adekvátní a odpovídá okolnostem věci. Z výpisu evidence karty řidiče krajský soud zjistil, že žalobce byl v posledních třech letech od spáchání daného přestupku třikrát trestán za přestupek v souvislosti s řízením motorového vozidla, kdy dva z těchto přestupků byly spáchány v rámci překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, a jeden byl spáchán v rámci překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec. Žádné zákonné ustanovení nezakazuje, aby při hodnocení osoby žalobce správní orgán přihlédl k přestupkům spáchaných v minulosti, za něž mu byly pravomocně uloženy sankce, a na základě těchto okolností vyvodil příslušné závěry, týkající se „sklonu“ opakovaně porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. II. Kasační stížnost [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítá, že uložená pokuta je nezákonná, neboť správní orgán neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti při jejím ukládání hodnotil a jaké z nich vyvodil závěry. Také krajský soud se nezabýval otázkou, zda správní orgány řádně zohlednily všechna kritéria pro ukládání sankce (jak stěžovatel namítal v žalobě), a namísto toho se zabýval pouze přiměřeností uložené pokuty. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný a krajský soud nepřípustně nahrazuje úvahy správního orgánu. [5] Nepřezkoumatelné je i napadené rozhodnutí, neboť zákonná kritéria nepostačí pouze vyjmenovat, ale je třeba je i ve světle konkrétních okolností případu vyhodnotit jako polehčující či přitěžující okolnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 – 28). Správní orgán se zabýval pouze přestupkovou historií stěžovatele. Ani zde však není zřejmé, ke kterým záznamům v evidenční kartě řidiče přihlédl. Tuto žalobní námitku však krajský soud také pominul. Z odůvodnění rozhodnutí prvého stupně není zřejmé ani to, zda správní orgán nahlíží na přestupkovou historii stěžovatele jako na přitěžující okolnost, nebo zda hodnotí osobnost pachatele a jeho sklony páchat dopravní přestupky, jak se snaží vyvolat dojem krajský soud. Dle stěžovatele je nadto jednoznačné, že k přestupkům starším 3 let nelze přihlížet, protože pokud by se jednalo o promlčené trestné činy, správní orgány by k nim nemohly přihlížet, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 – 55. Pokud by se od něj hodlal kasační soud odchýlit, je třeba předložit věc rozšířenému senátu. [6] Stěžovatel v řízení před správními orgány navrhoval provést důkaz výslechem policistů, aby prokázal, že měření prováděli v rozporu s návodem k obsluze měřicího zařízení. V tomto ohledu nelze akceptovat závěr žalovaného, že není v jeho pravomoci hodnotit činnost policistů a přezkoumávat měření rychlosti. Krajský soud věc posoudil tak, že stěžovatel vlastně žádné důkazní návrhy neuplatnil, protože je vznesl v rámci podání, které bylo správnímu orgánu zasláno nedopatřením až dne 6. 11. 2016, tedy dva dny po vydání rozhodnutí prvního stupně. Bylo by však přepjatým formalismem, pokud by se odvolací orgán nemusel námitkami zabývat jen proto, že nebyly výslovně označeny za námitky odvolací, jak se snaží naznačit krajský soud. Postupem správních orgánů došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva na provedení výslechu svědků v jeho prospěch ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. [7] Stěžovatel se dále zabývá vyvěšováním rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a napadeného rozsudku. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [10] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [11] Soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k uložené sankci. Řádné odůvodnění ukládané sankce je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Výše uložené sankce musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008 – 60, ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23). Je nepřípustné, aby správní orgány v odůvodnění výše sankce pouze „opsaly“ výčet zákonných kritérií, aniž by sevýslovně zabývaly tím, jak jsou tato kritéria naplněna v konkrétním řešeném případě (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 – 28). Na druhou stranu, pokud v řízení nevyjdou najevo žádné zvláštní skutečnosti k některým ze zákonných kritérií (ani z tvrzení přestupce, ani ze zjištění správních orgánů), nemělo by žádný smysl, aby správní orgán tuto skutečnost vždy u každého takového kritéria zvlášť výslovně uváděl. Uvedené tím spíše platí pro jednoduché nedbalostní přestupkové jednání (typicky právě překročení povolené rychlosti), u něhož zákonem stanovené rozmezí sankce za daný přestupek odpovídá běžným podmínkám provozu na pozemních komunikacích. [12] V daném případě správní orgán prvního