10 Azs 262/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 262/2019- 31 - text 10 Azs 262/2019 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: nezl. D. D. N., zast. zákonným zástupcem T. T. N., právně zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 6. 2017, čj. MV-61744-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, čj. 14 A 18/2017-33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce je nezletilé (v době rozhodování žalované desetileté) dítě, občan Vietnamské socialistické republiky. Dne 16. 12. 2008 získal povolení k trvalému pobytu v ČR. Ministerstvo vnitra zjistilo, že žalobce se po dobu delší než 6 let zdržoval mimo území ČR. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017 tedy ministerstvo zrušilo povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a žalobci stanovilo lhůtu k vycestování. Žalobce se odvolal. Žalovaná odvolání zamítla rozhodnutím ze dne 22. 6. 2017. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou. Městský soud rozhodnutí žalované zrušil. Měl za to, že rozhodnutí je nepřiměřené okolnostem tohoto případu. [2] Žalovaná (stěžovatelka) proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá, že v tomto typu řízení nemá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince. Dle ní test proporcionality již provedl zákonodárce. Podmínka nepřítomnosti cizince na území ČR minimálně po dobu 6 let, tj. značná délka života mimo území ČR, je jasným důvodem, aby stěžovatelka nemusela zkoumat dopady rozhodnutí ani z hlediska článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani Úmluva o právech dítěte žalobci jako cizinci negarantuje právo na pobyt v zemi dle jeho výběru. Rozhodnutí stěžovatelky navíc neznamená zákaz styku žalobce a jeho otce a neznamená ani zákaz pobytu žalobce na území. [3] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. [4] NSS při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. Vedle této kasační stížnosti NSS projednává další kasační stížnost v obdobné věci nezletilého sourozence žalobce, a to pod sp. zn. 10 Azs 263/2019. [5] Kasační stížnost není důvodná. [6] Ze správního spisu NSS zjistil, že žalobci bylo dne 16. 12. 2008 uděleno povolení k trvalému pobytu jako občanu třetího státu na území ČR za účelem sloučení rodiny a byl mu vydán doklad s platností do 15. 12. 2016. Oznámením ze dne 12. 1. 2017 ministerstvo zahájilo řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Z protokolu o svědecké výpovědi otce ze dne 1. 3. 2017, rovněž vietnamského státního příslušníka, který má v ČR právo trvalého pobytu, doplněné dále ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, mj. plyne, že žalobce vskutku pobýval mimo ČR od roku 2009. Žalobcova matka si po vycestování v roce 2009 nepřála, aby se žalobce vrátil do ČR. Proto s ním zůstala ve Vietnamu. Otec žalobce zpočátku toto rozhodnutí nechápal, teprve později zjistil, že manželka má ve Vietnamu přítele. Otec mezitím v ČR podnikal a do Vietnamu se vracel přibližně každý druhý rok. S dětmi byl v kontaktu telefonicky, cca jednou až dvakrát týdně. Dětem každý měsíc posílal částku v hodnotě cca 500 USD. Tyto peníze však manželka nepoužívala na výchovu a výživu dětí. O žalobce se poté ve Vietnamu začala starat matka žalobcova otce (žalobcova babička), která je českou občankou, a to z důvodu údajné nedostatečné péče ze strany matky, která mezitím navázala vztah s jiným mužem. Žalobcova matka podmínila návrat dětí do ČR zaplacením částky, která odpovídala cca 550 000 Kč. Otec žalobce proto začal usilovat o rozvod manželství, tento proces však trval s ohledem na vietnamskou soudní praxi dlouho. Teprve rozhodnutím vietnamského soudu ze dne 24. 8. 2016 bylo manželství rozvedeno a děti (včetně žalobce) byly svěřeny do výlučné péče otce. Žalobce poté přicestoval zpět do ČR, navštěvuje zde základní školu, má zde veškeré zázemí. [7] Dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let. [8] Mezi žalobcem a stěžovatelkou není sporné, že žalobce mimo území ČR pobýval po dobu delší 6 let. Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu v ČR hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života, resp. zda otázce přiměřenosti věnovaly dostatečnou pozornost a posoudily ji správně. [9] Ministerstvo k této otázce uvedlo, že v tomto typu řízení nemůže přihlížet k důvodům pobytu žalobce mimo ČR a ani posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Tvrzení, že matka žalobce se nemůže, resp. nechce o něj starat, považoval za nepodložené. Naopak vyslovil, že otec žalobce měl dostatek času, aby se s manželkou dohodl, a zajistil tak dětem možnost s ním odcestovat do ČR. Ministerstvo má za to, že rozvod po uplynutí téměř sedmi let poukazuje na nedostatečný zájem otce vzniklou situaci včas vyřešit. Dále uvedlo, že zásahem do rodinného a soukromého života by zpravidla mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu. Nebyla ani porušena Úmluva o právech dítěte, jelikož rodiče a děti nebudou od sebe odděleni proti své vůli. Matka žalobce stále žije ve Vietnamu a otec dlouhodobě akceptoval soužití s dětmi „na dálku“. Toto rozhodnutí neznamená, že by žalobce nemohl, po splnění zákonných podmínek, opět podat žádost o povolení k pobytu na území ČR. [10] V odvolání proti rozhodnutí ministerstva žalobce vznesl zejména námitku nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. V této souvislosti poukázal též na Úmluvu o právech dítěte. S odkazem na § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců označil rozhodnutí za neúčelné a formalistické. [11] K těmto námitkám stěžovatelka v rozhodnutí pouze uvedla, že § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nestanovuje ministerstvu povinnost zabývat se přiměřeností rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života cizince. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudky NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51, a ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/201639, a také na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2016, čj. 30 A 122/201548. Dále uvedla, že je na otci, aby v rámci svých rodičovských povinností, resp. povinností stanovených soudem, zajistil žalobci v případě jeho návratu do Vietnamu potřebnou péči a starostlivost. Dle stěžovatelky má žalobce určitou možnost pobývat po dobu vyřízení své případné žádosti o povolení k trvalému pobytu na území ČR. [12] Městský soud považoval tento názor za nezákonný. Dle soudu rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu může za určitých okolností nepřiměřeně zasáhnout do rodinného a soukromého života cizince. Byť zákon o pobytu cizinců nestanovuje povinnost zkoumat dopady rozhodnutí dle § 77 odst. 1 písm. d), s ohledem na mezinárodní závazky ČR nelze na takové zkoumání rezignovat, a to za předpokladu, že cizinec takovou námitku vznesl. A to se stalo i v nynější kauze. [13] NSS s tímto závěrem souhlasí. Nezpochybňuje první komplex námitek stěžovatelky, že „obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života cizince provedl v § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců již zákonodárce. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy – v běžných případech a v obecné rovině – lze předpokládat, že soustavný a dlouhodobý, více než 6 let trvající pobyt cizince mimo ČR zpřetrhá vazby k ČR (rozsudek ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/201639, bod 16). Řízení vycházející z naplnění skutkových podstat vyjmenovaných v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce pojal tak, aby ministerstvo nemuselo v každém jednotlivém případě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince dle § 174a cit. zákona (srov. stěžovatelkou cit. rozsudky ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/201551, bod 21; ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/201647, bod 16; ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/201630, bod 23; či ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 Azs 377/2018-32, bod 21 a další). [14] Avšak městský soud si správně povšiml rozsudku ze dn