10 Azs 263/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 263/2019- 30 - text 10 Azs 263/2019 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: nezl. T. D. N., zast. zákonným zástupcem Trung Tien Nguyen, oba bytem U Zeleného ptáka 1149/4, Praha 4, právně zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 6. 2017, čj. MV-61747-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, čj. 14 A 17/2017-33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce je nezletilé (v době rozhodování žalované třináctileté) dítě, občan Vietnamské socialistické republiky. Dne 12. 8. 2004 získal povolení k trvalému pobytu v ČR. Ministerstvo vnitra zjistilo, že žalobce se po dobu delší než 6 let zdržoval mimo území ČR. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017 mu tedy ministerstvo zrušilo povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a žalobci stanovilo lhůtu k vycestování. Žalobce se odvolal. Žalovaná odvolání zamítla rozhodnutím ze dne 22. 6. 2017. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou. Městský soud rozhodnutí žalované zrušil. Měl za to, že rozhodnutí je nepřiměřené okolnostem tohoto případu. [2] Žalovaná (stěžovatelka) proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá, že v tomto typu řízení není povinna posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince. Test proporcionality již podle ní provedl zákonodárce. Podmínka nepřítomnosti cizince na území ČR minimálně po dobu 6 let, tj. značná délka života mimo území ČR, je jasným důvodem, aby stěžovatelka nemusela zkoumat důsledky rozhodnutí ani z hlediska článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani Úmluva o právech dítěte žalobci jako cizinci negarantuje právo na pobyt v zemi podle jeho výběru. Rozhodnutí navíc neznamená zákaz styku žalobce a jeho otce a neznamená ani zákaz pobytu žalobce na území. [3] Kasační stížnost není důvodná. K témuž závěru NSS dospěl v obdobné věci žalobcova nezletilého sourozence, a to pod sp. zn. 10 Azs 262/2019. [4] Ze správního spisu NSS zjistil, že oznámením ze dne 18. 1. 2017 ministerstvo zahájilo řízení ve věci zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Z protokolu o svědecké výpovědi otce, rovněž vietnamského státního příslušníka, který má v ČR právo trvalého pobytu, poskytnuté dne 1. 3. 2017 a doplněné dále ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, mj. plyne, že žalobce vskutku pobýval mimo ČR od roku 2009. Žalobcova matka si po vycestování v roce 2009 nepřála, aby se žalobce vrátil do ČR. Proto s ním zůstala ve Vietnamu. Otec žalobce zpočátku toto rozhodnutí nechápal, teprve později zjistil, že manželka má ve Vietnamu přítele. Otec mezitím v ČR podnikal a zhruba za dva roky se vrátil do Vietnamu, kde strávil s dětmi asi tři měsíce. S dětmi byl v kontaktu telefonicky, cca jednou až dvakrát týdně a na jejich výživu posílal každý měsíc částku v hodnotě cca 500 USD. Tyto peníze však manželka nepoužívala na výchovu a výživu dětí. O žalobce se poté ve Vietnamu začala starat matka žalobcova otce (žalobcova babička), která je českou občankou, protože se žalobcova matka údajně starala nedostatečně. Žalobcova matka podmínila návrat dětí do ČR zaplacením částky ve výši cca 550 000 Kč. Žalobcův otec proto začal usilovat o rozvod manželství, tento proces však trval s ohledem na vietnamskou soudní praxi dlouho. Teprve rozhodnutím vietnamského soudu ze dne 24. 8. 2016 bylo manželství rozvedeno a děti (včetně žalobce) byly svěřeny do výlučné péče otce. Žalobce poté 6. 9. 2016 přicestoval zpět do ČR, navštěvuje zde základní školu, má zde veškeré zázemí. [5] Podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let. [6] Mezi žalobcem a stěžovatelkou není sporné, že žalobce mimo území ČR pobýval po dobu delší 6 let. Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu v ČR hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života, resp. zda otázce přiměřenosti věnovaly dostatečnou pozornost a posoudily ji správně. [7] Ministerstvo k této otázce uvedlo, že v tomto typu řízení nemůže přihlížet k důvodům pobytu žalobce mimo ČR a ani posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Tvrzení, že matka žalobce se nemůže, resp. nechce o něj starat, považoval za nepodložené. Naopak vyslovil, že otec žalobce měl dostatek času, aby vztah s manželkou narovnal, a zajistil tak dětem možnost s ním odcestovat do ČR. Ministerstvo má za to, že rozvod po uplynutí téměř sedmi let poukazuje na nedostatečný zájem otce vzniklou situaci včas vyřešit. Dále uvedlo, že zásahem do rodinného a soukromého života by zpravidla mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu. Nebyla porušena ani Úmluva o právech dítěte, jelikož rodiče a děti nebudou od sebe odděleni proti své vůli. Matka žalobce stále žije ve Vietnamu a otec dlouhodobě přijal možnost soužití s dětmi „na dálku“. Toto rozhodnutí neznamená, že by žalobce nemohl po splnění zákonných podmínek opět podat žádost o povolení k pobytu na území ČR. [8] V odvolání proti rozhodnutí ministerstva žalobce vznesl zejména námitku nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. V této souvislosti poukázal též na Úmluvu o právech dítěte. S odkazem na § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců označil rozhodnutí za neúčelné a formalistické. [9] K těmto námitkám stěžovatelka v rozhodnutí pouze uvedla, že § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nestanovuje ministerstvu povinnost zabývat se přiměřeností rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života cizince. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudky NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51, a ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39, a také na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2016, čj. 30 A 122/2015-48. Dále uvedla, že je na otci, aby v rámci svých rodičovských povinností, resp. povinností stanovených soudem, zajistil žalobci v případě jeho návratu do Vietnamu potřebnou péči a starostlivost. Podle stěžovatelky má žalobce určitou možnost pobývat po dobu vyřízení své případné žádosti o povolení k trvalému pobytu na území ČR. [10] Městský soud považoval tento názor za nezákonný. Podle soudu může rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu za určitých okolností nepřiměřeně zasáhnout do rodinného a soukromého života cizince. Byť zákon o pobytu cizinců nestanovuje povinnost zkoumat dopady rozhodnutí podle § 77 odst. 1 písm. d), s ohledem na mezinárodní závazky ČR nelze od takového zkoumání vždy upustit, pokud cizinec takovou námitku vznesl. A to se stalo i v nynější věci. [11] NSS s tímto závěrem souhlasí. Nezpochybňuje první komplex námitek stěžovatelky, podle nichž „obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života cizince provedl v § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců již zákonodárce. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy – v běžných případech a v obecné rovině – lze předpokládat, že soustavný a dlouhodobý, více než 6 let trvající pobyt cizince mimo ČR zpřetrhá vazby k ČR (rozsudek ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39, bod 16). Řízení vycházející z naplnění skutkových podstat vyjmenovaných v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce pojal tak, aby ministerstvo nemuselo v každém jednotlivém případě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince podle § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. stěžovatelkou citované rozsudky ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51, bod 21; ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, bod 16; ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, bod 23; či ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 Azs 377/2018-32, bod 21 a další). [12] Městský soud si však správně všiml rozsudku ze dne 8. 6. 2017, čj. 4 Azs 87/2017-28, v němž NSS vyslovil názor, že zákonodárce nemohl domyslet veškeré situace, na které dopadne § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Některé případy mohou být natolik specifické, že samotné naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení nepředstavuje záruku proporcionality rozhodnutí. NSS dále výše uvedené závěry v navazující judikatuře doplnil: „Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu ci