2 As 307/2019 — Nejvyšší správní soud

2 As 307/2019- 43 - text 2 As 307/2019 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Mgr. K. M., zast. Mgr. Janem Spáčilem, advokátem se sídlem Štefánikova 116, Rajhrad, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Rozárčina 1422/9, Praha 4, zast. Mgr. Jiřím Švejnohou Dis., advokátem se sídlem Korunní 2569, Praha 10, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 5. 2015, č. j. 542/ČR/2015, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 6 Ad 5/2016 – 68, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 6 Ad 5/2016 – 68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Vymezení věci [1] Včasnou kasační stížností žalobkyně jako stěžovatelka (dále též „stěžovatelka“) napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Čestné rady České lékárnické komory (dále též „čestná rada komory“) ze dne 28. 5. 2015, č. j. 542/ČR/2015. Čestná rada komory tímto rozhodnutím uložila stěžovatelce podle § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon o komorách“), a podle § 16 odst. 3 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory disciplinární opatření pokutu ve výši 15 000 Kč. Disciplinárního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že jako odborný zástupce provozovatele lékárny Lékárna U Zlaté Husy, Božetěchova 79, Brno společnosti NEO PLUS s.r.o. jako poskytovatele zdravotních služeb a jako vedoucí lékárník předmětné lékárny dne 13. 3. 2015 po kontrole přípravny léčiv předmětné lékárny ze strany inspektorů žalované neumožnila další pokračování kontroly, nepředložila veškeré inspektory požadované dokumenty a doklady, včetně přijatých lékařských předpisů, čímž znemožnila provedení řádné kontroly v předmětné lékárně. [2] V dané věci ze spisu žalované plyne, že na stěžovatelku byla v roce 2014 u komory podána stížnost týkající se nesprávného postupu při vydávání i při přípravě léků. Dne 13. 3. 2015 byla v její provozovně provedena kontrola, o níž byl sepsán „Zápis o provedení dílčí prohlídky“. V něm je zejména uvedeno, že byl zjištěn nepořádek v přípravně, v lednici byly potraviny a prošlé „LL“, při výdeji na recepty byl zjištěn výdej na průvodky receptů bez náležitostí receptů; další kontrola nebyla umožněna. V zápise je uvedeno vyjádření stěžovatelky o nenahlášení kontroly a že prošlé přípravky byly určeny k vyřazení a že lednice nebyla určena pro léky, k tomu jsou k dispozici dvě jiné lednice. Na to byl učiněn další zápis inspektory, že prošlé přípravky nebyly označeny. Revizní komise komory následně podala návrh na zahájení disciplinárního řízení To čestná rada komory zahájila dne 16. 4. 2015 a současně stěžovatelce doručila odůvodněné disciplinární obvinění. K nařízenému jednání se dostavil stěžovatelčin zmocněnec, který uvedl, že kontrola nezákonně prověřovala osobní údaje, pročež podal na komoru oznámení k Úřadu pro ochranu osobních údajů a trestní oznámení. Kontrolnímu protokolu vytkl nedostatek náležitostí a celkově označil způsob kontroly za nezákonný. Důvodem odepření další kontroly byl požadavek kontrolorů na předložení lékařských předpisů bez souhlasu klientů. Po projednání vydala čestná rada komory rozhodnutí napadené žalobou. II. Rozhodnutí městského soudu [3] Městský soud v napadeném rozsudku poukázal na povinnosti člena komory plynoucí z § 9 odst. 2 zákona o komorách a na věcnou příslušnost čestné rady okresního sdružení a čestné rady komory. V daném případě přisvědčil žalované, že se jednalo o závažný delikt, a tedy k rozhodnutí o něm byla příslušná čestná rada komory. K tomu městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 6 Ads 126/2011 – 124, ke kompetenci komory k úvaze o závažnosti deliktu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl ÚS 5/07, shrnujícího judikaturu k posuzování souladu jiných právních předpisů se zákonem, městský soud poměřoval vztah § 7 odst. 1 Disciplinárního řádu ČLK a § 18 odst. 3 zákona o komorách a dospěl k závěru, že toto ustanovení disciplinárního řádu je koncipováno nad rámec zákona; proto je neaplikoval. Podle názoru městského soudu se žalobkyně dopustila jednoho skutku, jímž spáchala dva disciplinární delikty, neboť jednak porušila povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, a jednak porušila povinnost dodržovat Organizační řád komory. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dva delikty v jednočinném souběhu, muselo řízení proběhnout před čestnou radou komory příslušnou k projednání deliktu podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona o komorách. Pokuta byla udělena v rozmezí daném § 18 odst. 3 zákona o komorách a je pouhou spekulací namítat, že by čestná rada okresního sdružení rozhodla o deliktu podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o komorách jinak. [4] Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že žalobkyně byla poškozena nemožností podat odvolání. Proti rozhodnutí čestné rady okresního sdružení je přípustné podat odvolání k čestné radě komory. Proti rozhodnutí čestné rady komory jako prvoinstančního orgánu je možný opravný prostředek, o němž rozhoduje soud. To je výrazem skutečnosti, že v době vydání zákona o komorách nebyl dosud vydán zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který zavedl přezkum správních rozhodnutí. Z dnešního hlediska je absurdní, že by správní žaloba byla součástí dvoustupňového správního řízení. Ustanovení § 18 odst. 4 ve spojení s odst. 5 zákona o komorách označil městský soud za obsoletní. Zásada dvojinstančnosti však nepatří mezi základní zásady správního řízení; zde městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 2 As 47/2004 - 61, publ. pod č. 1409/2007 Sb. NSS. [5] Stejně tak se městský soud neztotožnil s námitkou nezávaznosti profesních předpisů pro žalobkyni. Tato vázanost plyne z § 9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb. Organizační řád ČLK ani Kontrolní řád ČLK nejsou formulovány nad rámec zákona, ani nejdou proti němu. Předmětem kontroly nebyla sice žalobkyně osobně, nýbrž lékárna. Byla to však žalobkyně, kdo zmařil pokračování v kontrole. [6] Podle městského soudu je žalovaná nadána kontrolní pravomocí podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o komorách, což plyne z již výše zmíněného rozsudku č. j. 6 Ads 126/2011  124. Výkon kontroly není správním řízením a žalovaná je povinna přijímat podněty ke kontrolní činnosti. Ze zákona však neplyne povinnost s podnětem seznámit kontrolovanou osobu, nehledě na to, že se s ním mohla seznámit využitím práva nahlížet do spisu. [7] Městský soud dále vyslovil, že inspektoři byli oprávněni provést kontrolu, tu však neprovedli, neboť to žalobkyně zmařila. K tomu městský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 57/2017 - 4. Neshledal ani porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že do spisu městského soudu byl žalovanou založen protokol o kontrole provedené Úřadem pro ochranu osobních údajů u České lékárnické komory ze dne 21. 12. 2015 se závěrem, že tento zákon komorou porušen nebyl. III. Kasační stížnost a vyjádření ke kasační stížnosti -kasační stížnost [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení a nepřezkoumatelnost či jinou vadu napadeného rozsudku. Za zásadní nesprávnost považuje posouzení věcné příslušnosti rozhodujícího orgánu. Čestná rada komory neuvedla ve svém rozhodnutí žádný důvod, proč považuje jednání stěžovatelky za závažné, a proto podléhající její pravomoci. Příslušnou k projednání mohla být pouze čestná rada okresního sdružení a čestná rada komory si toto oprávnění nemohla přisvojit. Stěžovatelka v replice k vyjádření žalované poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2018, č. j. 3 Ad 16/2016 – 27, kde tento soud ve skutkově podobné věci [porušení § 9 odst. 2 písm. a) i b) zákona č. 220/1991 Sb.] mezi stejnými účastníky řízení došel k závěru o nepříslušnosti čestné rady komory; ani v tamní věci čestná rada komory nezdůvodnila, v čem spatřuje závažnost porušení povinností zakládající její věcnou příslušnost. Městský soud na to nijak nereagoval a sám si posoudil jednání stěžovatelky jako závažné. Přitom, stejně jako čestná rada komory, vycházel pouze z obecného významu farmaceutického povolání a dopadu neodborného výkonu na zdraví či život pacientů. Takto by však bylo možno posoudit jakékoliv porušení povinností jako závažné, aniž by bylo třeba zjišťovat skutkové okolnosti. Mimo to nebylo ani specifikováno, jakým konkrétním skutkovým jednáním měla stěžovatelka povinnosti plynoucí z § 9 odst. 2 zákona o komorách porušit, a nelze tvrdit, že