1 As 115/2021 — Nejvyšší správní soud

1 As 115/2021- 31 - text pokračování 1 As 115/2021 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyň: a) I. J. V., zastoupena JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, b) J. V. D, c) D. V. obě zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobách žalobkyň proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2020, č. j. PK-KPP/1675/20, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2021, č. j. 57 A 114/2020 – 52, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2021, č. j. 57 A 114/2020  52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Přeštice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 25. 3. 2020, č. j. PR-OSD-PLJ/2717/2020, uznal každou z žalobkyň vinnou ze spáchání přestupku dle § 39 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, kterého se žalobkyně z nedbalosti dopustily tím, že ode dne 4. 9. 2013 do 23. 7. 2019 neudržovaly v dobrém stavu a nepečovaly o bývalé hospodářské budovy na st. p. č. X a X v k. ú. obce D. L., které jsou nedílnou součástí nemovité kulturní památky areálu zámku Dolní Lukavice. Za tento přestupek uložil správní orgán I. stupně každé ze žalobkyň pokutu ve výši 200.000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný výše specifikovaným rozhodnutím odvolání žalobkyň zamítl. II. Rozsudek krajského soudu [3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) se nejdříve zabýval otázkou prekluze práva stíhat žalobkyně za přestupek. Jelikož odpovědnost žalobkyň za přestupky nezanikla, zabýval se věcným posouzením žalob. [4] Soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno výlučně vlastnickým vztahem žalobkyň k předmětným nemovitostem. Tedy že žalobkyně byly v rozhodném období od 4. 9. 2013 do 23. 7. 2019 vlastníky památky z důvodu, že vystupovaly jako dědičky v dědickém řízení ohledně pozůstalosti jejich otce, který byl do své smrti výlučným vlastníkem památky. Podle žalovaného tak jako dědičky byly žalobkyně povinny o památku pečovat a udržovat ji. [5] Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1172/2006. Krajský soud ovšem vyslovil názor, že se zmíněné usnesení Nejvyššího soudu vůbec nevyjadřuje k otázce deliktní odpovědnosti dědice v souvislosti s majetkem, který je předmětem dědění. Z uvedeného usnesení vyplynulo, že účelem dědického řízení je určení, zda a kdo se stane zpětně ke dni smrti zůstavitele vlastníkem té které součásti majetku zůstavitele a dlužníkem toho kterého závazku zůstavitele. Do vydání meritorního rozhodnutí o dědictví proto nelze dědice pro účely deliktní odpovědnosti považovat za vlastníky celého majetku spadajícího do dědictví, protože dědické řízení může být ukončeno rozhodnutím, podle něhož jen jeden z dědiců nabude tu kterou jednotlivou součást dědictví. Citované usnesení Nejvyššího soudu tedy dle názoru krajského soudu řešilo občanskoprávní statut dědiců ve vztahu k právním úkonům spojeným s dědictvím, nikoli jejich deliktní odpovědnost. Skutečnost, že až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu jsou jednotliví dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti, je tedy významná při posouzení, jaké jejich povinnosti a oprávnění plynou z právních úkonů vztahujících se k pozůstalosti. Vlastnictví celé pozůstalosti všemi potenciálními dědici je tedy významné z pohledu soukromoprávního (např. pohledávek a závazků, jejichž předmětem může být pozůstalost či její součást), nikoliv z pohledu veřejnoprávní odpovědnosti za přestupky. [6] Krajský soud naopak poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, dle kterého se sice dědictví nabývá smrtí zůstavitele, avšak s ohledem na princip ingerence státu při nabývání dědictví, musí být dědictví soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve usnesením soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V mezidobí mezi smrtí zůstavitele a pravomocným usnesením soudu o vypořádání dědictví je nejisté, kdo se stane dědicem. Jistotu do této otázky vnáší až pravomocné usnesení soudu o vypořádání pozůstalosti. [7] Krajský soud tedy uzavřel, že právní posouzení žalovaného o vlastnictví žalobkyň podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, které vyplývá z jejich účasti v dědickém řízení, je nesprávné. Proto nemohl obstát závěr o odpovědnosti žalobkyň za přestupek podle § 39 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, který se zakládal na vlastnictví žalobkyň k předmětné památce. III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Nezákonnost rozsudku spatřoval stěžovatel v posouzení, že na žalobkyně v dědickém řízení nelze nahlížet jako na vlastníky kulturní památky v kontextu povinností péče o kulturní památku uložených zákonem o státní památkové péči. [10] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1172/2006 řešilo pouze občanskoprávní status dědiců. Jsou-li dědicové považováni občanským právem za vlastníky majetku patřícího do dědictví a mohou s ním nakládat včetně právních úkonů zajištujících správu majetku, musí nést také odpovědnost za plnění požadavků stanovených právními normami veřejného práva, včetně odpovědnosti za přestupek. Stěžovatel upozornil, že žalobkyně vystupovaly v pozici vlastníka dotčených nemovitostí v případě, kdy žádaly o povolení pokácení vzrostlého smrku v zámeckém parku a žádaly o závazné stanovisko dle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči, podle kterého je tato povinnost uložena výhradně vlastníkovi. Z toho stěžovatel usoudil, že žalobkyně již dříve vystupovaly v pozici vlastníka vůči dotčenému souboru kulturních památek. [11] Dále vytknul krajskému soudu, že při výkladu § 9 zákona o státní památkové péči vycházel pouze z textu zákona a zcela ponechal stranou jeho smysl. Tím je veřejný zájem na uchování hodnot památkově chráněných objektů. Krajským soudem zaujatý výklad by způsobil nejenom nevynutitelnost péče o památky vůči dědicům, ale též nevynutitelnost norem v oblasti stavebního zákona a ochrany životního prostředí. Správní úřady by tak nemohly vůči dědicům uplatnit nejen sankční povinnost, ale ani jim adresovat rozhodnutí o nápravných opatřeních, neboť ta jsou také postavena na principu vlastnictví. Ve svém důsledku by vzhledem k potenciální délce dědického řízení nemohly správní orgány reagovat na proměnu stavu nemovitosti po neúnosně dlouhou dobu. [12] Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Jsou-li dědicové v občanském právu považováni do pravomocného usnesení soudu o nabytí dědictví za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, všech věcí a majetkových práv zůstavitele, mají také odpovědnost zajistit, aby majetek nepoškozoval zákony chráněné veřejné zájmy. V případě zámku Dolní Lukavice majetek patřící do dědictví ve spojení s absencí efektivní péče o něj nepochybně poškozuje a ohrožuje veřejné zájmy, jako jsou např. ochrana života a zdraví lidí, bezpečnost silničního provozu a ochrana architektonického dědictví. [13] Žalobkyně a) se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací krajského soudu ohledně svého vlastnictví k předmětné nemovitosti. Dle jejího názoru skutečnost, že za určitých okolností mohou osoby spadající do okruhu dědiců nakládat s prostředky v dědictví, neznamená, že lze dědice považovat za vlastníky ve smyslu zákona o státní památkové péči či stavebního zákona. Možnost nakládání s prostředky spadajícími do dědictví je speciálně upravena zákonem a závisí na souhlasu příslušných orgánů. Nemůže totiž být deliktně odpovědným ten, kdo se nakonec nemusí vůbec stát subjektem deliktní odpovědnosti. [14] Žalobkyně b) a c) ve společném vyjádření tvrdily, že žalovaný neuvedl takové argumenty, které by byly způsobilé závěry soudu zpochybnit. Měly za to, že pokud žalovaný skutečně shledal zájem státu na péči i o předmětné nemovitosti a přisoudil jim takový význam (byť péči o ně sám zanedbával a v restituci je vrátil v žalostném stavu), může a v podstatě i má povinnost využít § 15 odst. 1 zákona o státní památkové péči, tj. v případě nečinnosti vlastníka stavby za něj učinit nezbytné kroky k záchr