10 As 23/2019 — Nejvyšší správní soud

10 As 23/2019- 32 - text pokračování 10 As 23/2019- 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: PhDr. R. V., zast. JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zast. Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2016, čj. 201/UPS/2015-9, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2018, čj. 15 A 71/2016-106, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2018, čj. 15 A 71/2016-106, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Varnsdorf (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015 zastavil řízení o dodatečném povolení změny stavby, a to „rodinného domu na p. č. X, X, X H. P.“ (dále jen „stavba“), neboť žalobce nepředložil kladné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody a krajiny. Orgán ochrany přírody a krajiny vydal v dané věci nesouhlasné stanovisko podle § 12 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Orgán ochrany přírody a krajiny dospěl k závěru, že stavba podle projektové dokumentace by ovlivnila znaky krajinného rázu dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť by snížila estetické a přírodní hodnoty krajinného rázu bezprostředně dotčeného prostředí. Stavba nerespektuje tradiční formu zástavby. [2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 1. 2016 zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odvolacím řízení vydalo Ministerstvo životního prostředí stanovisko, kterým stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny potvrdilo. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který rozhodnutí správních orgánů podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k dílčímu závěru, že v územním řízení ani v řízení o (dodatečném) povolení stavby v zastavěném území obce, pro nějž byl zpracován územní plán, se zásah do krajinného rázu samostatně neposuzuje podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ochrana krajiny je totiž jedním z úkolů územního plánu a při jeho tvorbě se postupuje v součinnosti s orgány ochrany přírody jako dotčenými orgány [srov. § 43 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pozemky žalobce, na kterých se nachází stavba, jsou ve třetí zóně CHKO Lužické hory a současně v zastavěném území obce Horní Podluží. Vzhledem k tomu, že obec Horní Podluží zpracovala územní plán v součinnosti s orgánem ochrany přírody a do územního plánu zapracovala jeho připomínky, je naplněna hypotéza § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Za této situace nebyly orgány ochrany přírody a krajiny oprávněny samostatně posuzovat dopady stavby do krajinného rázu a jejich závazná stanoviska postrádají oporu v zákoně. Jestliže pak správní orgány založily své rozhodnutí na těchto stanoviscích, má tato nezákonnost přímý dopad na žalobou napadená rozhodnutí. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, pokud se nezabýval ustanovením § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny. Jeho závěr o tom, že závazná stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny nemají oporu v zákoně, je nesprávný. Podle § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody vydat stavební povolení (dodatečné povolení) podle stavebního zákona na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti. Závazné stanovisko se nevydává, jde-li o stavby v zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné krajinné oblasti. Stavba se však nachází v zastavěném území obce Horní Podluží ve třetí zóně CHKO, proto závazné stanovisko dle § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny mělo být vydáno. Stěžovatel dále poukázal na to, že § 12 je v zákoně o ochraně přírody a krajiny v části druhé, týkající se obecné ochrany přírody a krajiny, zatímco § 44 je v části třetí, nazvané „Zvláště chráněná území“. Jedná se tak ve vztahu k § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny o normu zvláštní, která má před obecnou normou přednost. Dále stěžovatel odkázal na cíle a účely ochrany CHKO, jak byly vymezeny výnosem ministerstva kultury České socialistické republiky ze dne 19. 3. 1976, kterým byla zřízena CHKO Lužické hory. Posouzení dle § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny je posouzením v širším smyslu a krajinný ráz je pouze jedním z posuzovaných aspektů. V závazném stanovisku Správy CHKO Lužické hory nebylo rozděleno, jaké posouzení realizovaného záměru náleží k § 44 a jaké k § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stavební úřad postupoval správně, pokud si v projednávaném případě vyžádal závazné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody a krajiny. Obsah závazného stanoviska je pro stavební úřad i pro stěžovatele závazný a žádosti nelze v případě negativního závazného stanoviska vyhovět. [5] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalobce se ztotožnil se závěrem krajského soudu. Úmyslem zákonodárce při vložení § 12 odst. 4 do zákona o ochraně přírody a krajiny s účinností od 1. 1. 2007 bylo zamezit nežádoucímu vlivu subjektivního a zákonem ne zcela exaktně podloženého, často svévolného a nejednotného rozhodování dotčeného orgánu ve věci ochrany přírody a krajiny v případech, kdy se tento orgán dohodl při tvorbě územního plánu dané obce na implementaci svých podmínek a regulací do tohoto plánu. V tomto případě bylo prokázáno, že se orgán ochrany přírody na tvorbě územního plánu obce Horní Podluží aktivně podílel a jeho závazná stanoviska tak byla zakomponována po dohodě do územního plánu. Za této situace je zcela neúčelné a nadbytečné, aby se v následných, individuálních stavebních řízeních opakovaně stal dotčeným orgánem a podával dodatečné individuální stanovisko. Takový postup nemá oporu v zákoně. Žalobce má za to, že s ohledem na časovou posloupnost zavedení § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody v návaznosti na § 44 odst. 1 tohoto zákona nelze považovat § 44 za normu speciální, ale je třeba upřednostnit pozdější záměr zákonodárce zamezit svévolnému, individuálnímu a nejednotnému postupu orgánu ochrany přírody a zjednodušit povolovací stavební řízení zavedením § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle žalobce není v použití § 44 a § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny rozpor. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody má být primárně obsaženo na základě dohody v samotném územním plánu obce. Teprve ve chvíli, kdy taková dohoda není uzavřena, je možné podle § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny uvažovat o potřebě a zákonnosti závazného stanoviska orgánu ochrany přírody v individuálním stavebním řízení, jde-li o stavební řízení v rámci zastavěného území v zónách, které nejsou čtvrtou zónou CHKO. Není podstatné, zda je předmětný pozemek ve třetí nebo čtvrté zóně CHKO, neboť ze vzájemné interakce těchto dvou ustanovení vyplývá pouze to, že pokud by se stavba nacházela v zastavěném území ve čtvrté zóně CHKO, nebyla by aktivní účast orgánu ochrany přírody na tvorbě územního plánu potřeba a ani následně by mu nenáleželo právo účastnit se individuálního stavebního řízení z pozice dotčeného orgánu. [7] Žalobce má dále za to, že sama skutečnost, že v závazném stanovisku nebylo rozděleno, jaké posouzení realizovaného záměru náleží k § 44 a jaké k § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny, představuje vadu rozhodnutí zakládající jeho neplatnost pro jeho neurčitost. Pokud stěžovatel připouští možnost aplikace § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, musí si být vědom i následného § 12 odst. 4 tohoto zákona, který měl vzít v úvahu a závazné stanovisko nevydávat. Neurčitost konkrétních posouzení v závazném stanovisku podle § 44 nebo § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nedává stěžovateli důvod k argumentaci, že § 44 je vůči § 12 odst. 4 speciální, a má proto aplikační přednost. [8] Žalobce navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] NSS k obecné námitce týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stručně konstatuje, že napadený rozsudek odpovídá požadavkům na přezkoumatelné rozhodnutí (k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí viz např. rozsudky NSS ze dne ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74; a ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Rozsudek krajského soudu je srozumitelný a je z něj zřejmé, jak krajský soud uvážil o jednotlivých námitkách. [11]