4 Afs 27/2019 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 27/2019- 40 - text 4 Afs 27/2019 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., se sídlem Záluží 1, Litvínov, zast. Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem, se sídlem Na Krupičárně 1672/5, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2015, č. j. 35107/15/5200-11433-702690, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 15 Af 116/2015 - 56, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad v Litvínově (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 27. 5. 2010, č. j. 28954/10/207971505917, zamítl podle § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 320.000.000 Kč (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku“). [2] Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 7. 12. 2010, č. j. 11884/10-1500-505589, zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Af 13/2011 - 83, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (s účinností od 1. 1. 2013 totiž došlo zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a vyhláškou č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech, ke změně organizační struktury správních orgánů pro výkon správy daní a odvolacím orgánem se v nynější věci stal namísto Finančního ředitelství v Ústí nad Labem žalovaný). [3] Žalovaný následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku. II. [4] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [5] Krajský soud především nepřisvědčil argumentaci žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. [6] Neztotožnil se ani se stěžejní žalobní námitkou, že v důsledku vydání autoremedurního rozhodnutí správce daně ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2130/07/207971/2783 (kterým správce daně odvolání zčásti vyhověl a změnil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 na částku 336.274.120 Kč, tedy navýšil daň vyměřenou konkludentně o 400.660 Kč) došlo k zániku konkludentního vyměření daně (ve výši 335.973.460 Kč) a bylo-li následně toto autoremedurní rozhodnutí správce daně spolu s rozhodnutím o odvolání proti tomuto rozhodnutí zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 15 Ca 176/2007 - 65, došlo k vytvoření překážky věci rozhodnuté a v důsledku toho nebyla žalobkyni vůbec vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005, resp. tato daň byla ve výši 0 Kč. Krajský soud zdůraznil, že otázkou existence konkludentního vyměření daně se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Aps 14/2013 - 91, a ze dne 19. 3. 2014, č. j. 1 Afs 5/2014 - 78, a to přímo ve vztahu k rozhodnutím daňových orgánů, která jsou v předmětné věci podkladem pro posouzení nároku žalobkyně na případný přeplatek. Se závěry v nich uvedenými se přitom krajský soud ztotožnil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Af 13/2011 - 83, a ani nyní neshledal důvod se od tohoto svého závěru odchýlit. [7] Krajský soud tedy při posuzování věci vycházel z předpokladu, že v době podání žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 existovalo konkludentní vyměření daně, které sice nebylo pravomocné, ale bylo s odkazem na ustanovení § 32 odst. 13 zákona o správě daní a poplatků vykonatelné. Ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku tedy existovalo vykonatelné rozhodnutí správce daně, kterým byla stanovena daň ve výši 335.873.460 Kč. Uhrazená částka v této výši tudíž nemohla být přeplatkem, neboť byla zaplacena na uhrazení vykonatelně vyměřené daňové povinnosti. [8] Krajský soud dále vyslovil, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně na úhradu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 uhradila celkem částku 336.274.120 Kč (neboť doplatila i navýšení daně vyměřené zrušeným autoremedurním rozhodnutím správce daně ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2130/07/207971/2783). Konkludentním vyměřením daně přitom žalobkyni správce daně na podkladě jí podaného daňového přiznání vyměřil daň ve výši 335.873.460 Kč. Z toho je zřejmé, že ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku měla žalobkyně uhrazeno na dani z příjmů právnických osob o 400.660 Kč více, než kolik jí bylo vyměřeno vykonatelným konkludentním rozhodnutím. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že dne 24. 11. 2010 byly veškeré přeplatky na dani z příjmů právnických osob evidované na osobním účtu žalobkyně využity k úhradě jejích daňových povinností. S ohledem na skutečnost, že ještě před vydáním napadeného rozhodnutí byl přeplatek ve výši 400.660 Kč evidovaný na osobním účtu žalobkyně použit ve smyslu § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků na úhradu nově předepsaných daňových povinností žalobkyně na základě vykonatelných rozhodnutí, v důsledku čehož přeplatek pozbyl charakteru vratitelného přeplatku (kterým byl ještě v době podání žádosti o vrácení přeplatku), bylo tím podle krajského soudu fakticky zhojeno předchozí pochybení správce daně spočívající v tom, že zamítl žádost žalobkyně o vrácení přeplatku daně. Krajský soud ale neshledal, že by byla postupem žalovaného zasažena majetková sféra žalobkyně. Pouze připomněl, že zůstal nedotčen nárok žalobkyně na úrok z přeplatku ve smyslu § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. [9] Námitky žalobkyně ohledně možnosti vyměření samotné daně po vydání zrušujícího rozsudku krajského soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 15 Ca 176/2007 - 65, a ohledně legitimního očekávání ve vztahu k jejímu vyměření shledal krajský soud mimoběžnými, neboť předmětem soudního řízení v nynější věci byl přezkum rozhodnutí daňových orgánů o žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005, nikoliv přezkum správnosti postupu daňových orgánů při stanovení samotné daně. [10] Nakonec pro úplnost krajský soud vyslovil, že ani zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu o stanovení daně (ke kterému došlo rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 15 Af 97/2010 - 307) nemůže mít žádný vliv na skutečnost, že ke dni podání žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku existovalo vykonatelné konkludentní vyměření daně. III. [11] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní napadá rozsudek krajského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Stěžovatelka se především neztotožňuje s dílčím závěrem krajského soudu, že v době posuzování žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 existovala na podkladě daňového přiznání stěžovatelky ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nepravomocně stanovená daň (konkludentně vyměřená). Konkludentní vyměření daně podle stěžovatelky před posuzováním její žádosti o vrácení přeplatku zaniklo, a to nejpozději vydáním autoremedurního rozhodnutí správce daně ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2130/07/207971/2783 (kterým správce daně změnil daň na částku 336.274.120 Kč, tedy navýšil daň vyměřenou konkludentně o 400.660 Kč); právě v něm vyměřený základ daně a daňová povinnost byly podle stěžovatelky následně rozhodující. Takový závěr podle stěžovatelky vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3554/2006. V době posuzování její žádosti o vrácení přeplatku však již neexistovalo ani toto autoremedurní rozhodnutí správce daně, neboť bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 15 Ca 176/2007 - 65 (spolu s rozhodnutím o odvolání proti tomuto autoremedurnímu rozhodnutí). Tímto zrušujícím rozsudkem nemohlo zpětně „obživnout“ konkludentní vyměření daně. K tomu stěžovatelka poukázala na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 1 Afs 29/2010 - 66. [13] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že se v napadeném rozsudku dostatečným způsobem nevypořádal s její žalobní námitkou, v níž poukazovala na úvahy vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 ICdo 2/2014. V něm uvedený soud dovodil, že autoremedurní rozhodnutí nah