7 Ads 76/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 76/2020- 30 - text  7 Ads 76/2020 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Petra Šebka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Kiswire Cord Czech s. r. o., se sídlem Západní 65, Velemyšleves, zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 77/2019  83, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 77/2019  83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. 10905/16/61700/01000, rozhodlo Ministerstvo průmyslu a obchodu podle § 4 odst. 5 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), o příslibu investiční pobídky žalobci, která měla spočívat mj. v hmotné podpoře na vytváření nových pracovních míst v územní oblasti Louny ve výši 100 000 Kč na jedno pracovní místo a ve formě podpory na rekvalifikaci nebo školení nových zaměstnanců ve výši 25 % z předpokládaných nákladů na školení a rekvalifikaci, to vše v mezích písemné dohody uzavřené mezi žalobcem a žalovaným podle § 111 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. [2] Dne 26. 2. 2019 žalovaný přípisem č. j. UPCR2019/3326120001002 odmítl dohody uzavřít. Žalobci sdělil, že ze zákona o zaměstnanosti neplyne přímý právní nárok na uzavření dohod. Před vznikem finančního závazku je žalovaný povinen vždy posoudit objem finančních prostředků, kterými disponuje na zabezpečování aktivní politiky zaměstnanosti. V daném případě po tomto posouzení dospěl k závěru, že dohody neuzavře, neboť je nyní na trhu práce příznivá situace a poptávka po pracovní síle ze strany zaměstnavatelů v současné době výrazně převyšuje nabídku pracovní síly. Žalobce s postojem žalovaného nesouhlasil a dne 6. 3. 2019 jej znovu vyzval k uzavření dohod během téhož dne. Žalovaný opět odmítl. II. [3] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah žalovaného, který se žalobcem neuzavřel písemné dohody o hmotné podpoře vytváření nových pracovních míst v rámci investičních pobídek a o hmotné podpoře rekvalifikace nebo školení nových zaměstnanců v rámci investičních pobídek podle § 111 zákona o zaměstnanosti ve lhůtě tří let od vydání rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze dne 7. 3. 2016, č. j. 10905/16/61700/01000, o příslibu investiční pobídky, byl nezákonný. [4] Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 3 A 77/2019  83, zamítl. Dospěl totiž k závěru, že se žalovaný nezákonného zásahu nedopustil. Ze žádného zákonného ustanovení totiž podle městského soudu nelze dovodit povinnost žalovaného uzavírat se zájemci dohody na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o příslibu investiční pobídky. Takto koncipovaná povinnost (tj. povinnost uzavírat dohody bez dalšího) by byla v rozporu s povinnostmi žalovaného. Ten má totiž podle § 8 písm. a) zákona o zaměstnanosti soustavně sledovat a vyhodnocovat celkovou situaci na trhu práce a přijímat opatření na ovlivnění poptávky a nabídky práce. Podle městského soudu žalovaný správně posoudil návrh žalobce na uzavření dohod ve vztahu k účelu vynaložení finančních prostředků dle aktuální situace na trhu práce. Ta se oproti době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o příslibu investiční pobídky, podstatně změnila. Na trhu práce totiž došlo k poklesu nezaměstnanosti z původních 8,3 % k 31. 1. 2016 na 4,8 % k 31. 12. 2018. Současně došlo k významnému poklesu objemu finančních prostředků, jimiž žalovaný disponuje pro vedení aktivní politiky zaměstnanosti. V době vydání rozhodnutí v roce 2016 disponoval žalovaný celkem 10 357 398 458 Kč, oproti 3 366 502 577 Kč přislíbeným žalovanému pro rok 2019. Podle městského soudu tedy žalovaný nepostupoval nezákonně, pokud za těchto okolností odmítl se žalobcem dohody uzavřít. Pokud by ministerstvo skutečně mělo na mysli, že žalovaný jako jeho podřízený orgán byl povinen dohody se žalobcem uzavřít, pak by takovou povinnost výslovně žalovanému uložilo. III. [5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“ Namítal, že vydáním rozhodnutí o příslibu investiční pobídky vznikl stěžovateli právní nárok na uzavření dohod. Žalovaný neměl posuzovat aktuální situaci na trhu práce ani žádné další podmínky pro poskytnutí investiční pobídky, neboť ty byly posouzeny již ministerstvem při vydání rozhodnutí o investiční pobídce. Toto rozhodnutí tak bylo pro žalovaného závazné a žalovaný tak měl z tohoto rozhodnutí vycházet a dohody bez dalšího uzavřít. Stěžovateli také vzniklo (i v důsledku dlouhodobého jednání o uzavření dohod) legitimní očekávání, že dohody budou uzavřeny. Rozsudek městského soudu považuje stěžovatel nejen za nezákonný, ale i za nepřezkoumatelný, neboť se městský soud nevypořádal právě s jeho námitkou, že legitimně očekával uzavření dohod. [6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný nevyužil možnosti se ke kasační stížnosti vyjádřit. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit samotný obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006  76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomeneli správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012  45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016  64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014  43). [11] Tak tomu bylo i v daném případě. Městský soud sice stručně, nicméně dostatečně a srozumitelně uvedl, proč nepovažuje postup žalovaného za nezákonný zásah. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by se nevyjádřil k námitce týkající se stěžovatelova legitimního očekávání. Byť tak městský soud neučinil explicitně, v bodech 59 a zejména 60 rozsudku se touto otázkou zabýval. Dovodil, že si stěžovatel musel být vědom toho, že žalovaný nemá povinnost s ním dohody uzavřít. Tento závěr vyvozoval městský soud z textu korespondence žalobce se žalovaným i z textu samotného rozhodnutí o příslibu investiční pobídky. Městský soud se tedy neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že legitimně očekával uzavření dohod, neboť si musel být vědom toho, že k uzavření dohod dojít nemusí. Samotná skutečnost, že se městský soud výslovně nevyjádřil k některým dílčím námitkám stěžovatele, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Nepřezkoumatelnost totiž není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 A