8 Afs 155/2019 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 155/2019- 46 - text 8 Afs 155/2019-52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Michala Mazance a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: V. M., zast. Mgr. Evou Doložílkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Pobřežní 648/1, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2017, čj. 52302/17/5200-10421-709494, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, čj. 43 Af 7/2018-39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Platebním výměrem ze dne 30. 6. 2017, č. 3447881/17/2101-50521-109715, Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále „správce daně“) vyměřil žalobci (dále „stěžovatel“) daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 75 300 Kč, daňovou ztrátu ve výši 0 Kč a daňový bonus podle § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2016 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), ve výši 0 Kč. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil platební výměr tak, že se stěžovateli vyměřuje za zdaňovací období roku 2016 daň ve výši 85 200 Kč, daňová ztráta ve výši 0 Kč a daňový bonus podle § 35c zákona o daních z příjmů ve výši 0 Kč. Současně uložil stěžovateli zaplatit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 23 304 Kč. [2] Následně podal stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Praze žalobu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [3] Krajský soud se zabýval otázkou, zda nezletilá dcera stěžovatele žila se stěžovatelem ve společně hospodařící domácnosti podle § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů pro účely daňového zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů a slevy za umístění dítěte dle § 35ba odst. 1 písm. g) téhož zákona. Při výkladu pojmu společně hospodařící domácnost je podle krajského soudu třeba přihlédnout k historickým souvislostem a úmyslu zákonodárce. Tím bylo převzít a zachovat definici domácnosti podle § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „starý občanský zákoník“), pro potřeby zákona o daních z příjmu po přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), který již definici pojmu domácnost neobsahuje. Není důvod vykládat pojem společně hospodařící domácnost odlišně od pojmu domácnost. Krajský soud odkázal v tomto směru na výklad Nejvyššího soudu k pojmu domácnost (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012, nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011), ze kterého vyplývá, že fyzická osoba nemůže být současně členem dvou nebo více společných domácností a že ani v případě střídavé výchovy nezletilého dítěte nelze dovodit, že by mohlo dítě fakticky a trvale žít ve dvou domácnostech. Historické souvislosti, ustálený výklad pojmu domácnosti, jakož i § 35a odst. 9 a § 35bb odst. 5 zákona o daních z příjmů, svědčí o zřejmém úmyslu zákonodárce, aby ve vztahu k jednomu dítěti bylo daňové zvýhodnění a sleva na dani uplatňována pouze jednou. [4] Příslušnost dítěte k domácnosti jednoho z rodičů po jejich rozvodu bude podle krajského soudu zpravidla založena dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu. Rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů lze chápat jako určení společně hospodařící domácnosti. Je-li totiž respektováno, je právním základem trvalého žití dítěte v domácnosti pečujícího rodiče. Je však třeba vycházet ze skutečného stavu věci v konkrétním případě, neboť není vyloučeno, aby se skutečné poměry (zejména na základě dohody rodičů) od soudní úpravy odchýlily. V případě stěžovatele nicméně i z jeho výpovědí a podání vyplývá, že skutečný stav plně odpovídal rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilé dcery. Krajský soud proto souhlasil s žalovaným, že dcera na základě rozhodnutí soudu trvale žila ve společné domácnosti s matkou, jíž byla svěřena do péče a v jejíž péči trávila většinu času, zatímco ve vztahu ke stěžovateli nebyla objektivně podmínka trvalého žití splněna. Stěžovatelem popsaná péče o dceru a jeho výdaje nad rámec výživného zcela odpovídají rozsahu soudem stanoveného styku, který s ohledem k časovému nastavení ze své povahy zakládá dočasnou nepřítomnost v jinak trvalé společně hospodařící domácnosti matky dítěte. Silné citové pouto mezi dítětem a druhým rodičem a jejich subjektivní vnímání situace nemohou trvalé společné žití za této situace založit. Stejně tak pro posouzení trvalého společného žití není určující kvalita zázemí, jež je dítěti u druhého rodiče po dobu styku s ním zajištěno. Pojem společně hospodařící domácnosti je namístě vykládat v souladu s dalšími právními instituty. Rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů ze své povahy předurčuje, s kterým z rodičů bude dítě žít trvale. [5] Výlučná péče o dítě jedním z rodičů na základě rozhodnutí soudu bez existence jiné dohody rodičů zakládá podle krajského soudu ze své povahy z pohledu zákona o daních z příjmů společně hospodařící domácnost tohoto rodiče a dítěte. Rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, je oprávněn k uplatnění daňového zvýhodnění a slevy za umístění dítěte. U druhého rodiče, který převážnou osobní péči nezajišťuje a realizuje pouze omezené právo styku s dítětem a na výživu dítěte přispívá primárně výživným hrazeným k rukám druhého rodiče, naproti tomu není podmínka trvalého společného žití a společné úhrady nákladů na své potřeby splněna. Daňové zvýhodnění a slevu za umístění dítěte proto uplatnit nemůže. Provázanost právních institutů se pak projeví i v tom, že daňové úlevy budou zohledněny v rámci příjmových poměrů rodičů při stanovení výživného. Závěrem krajský soud uvedl, že žalovaný závěr o neexistenci společně hospodařící domácnosti s vyživovaným dítětem založil na dostatečných skutkových zjištěních, jestliže vyšel z rozsudku o úpravě poměrů dcery stěžovatele. Tento rozsudek je totiž způsobilý založit důvodné pochybnosti o správnosti daňového tvrzení a bylo proto na stěžovateli, aby oprávněnost využití daňových výhod podle § 92 odst. 3 daňového řádu doložil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [7] Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil pojem společně hospodařící domácnosti podle § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů. Ten je vymezen dvěma znaky, jimiž jsou trvalé soužití a společné uhrazování nákladů na své potřeby. Naplnění těchto znaků je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě na základě konkrétního skutkového stavu. Tyto znaky mají své limity ve vztahu k dítěti. Trvalost soužití (subjektivní hledisko) je projevem vůle žít v daném společenství trvale, což se u dětí projevuje zejména tím, že se cítí být součástí života svých rodičů. U společného uhrazování nákladů (objektivní hledisko) je třeba vzít v potaz, že většina dětí nemá vlastní příjem. Jde tedy spíše o podílení se na péči o společně hospodařící domácnost. Krajský soud se naplněním těchto znaků nezabýval, jelikož automaticky postavil rovnítko mezi institutem společně hospodařící domácnosti a svěřením do péče. Tento předpoklad však není v zákoně o daních z příjmů zakotven. Z definice společně hospodařící domácnosti nevyplývá jakýkoliv vztah k institutům soukromého práva, jako jsou svěření dítěte do péče a stanovení povinnosti hradit výživné k rukám druhého rodiče. Krajským soudem provedený výklad tohoto pojmu nemá oporu v zákoně o daních z příjmů. [8] Rozhodnutí o svěření dítěte do péče může být pouhým náznakem toho, že podmínky společně hospodařící domácnosti budou splněny u rodiče, jemuž bylo dítě do péče svěřeno. I v takovém případě bude záležet na tom, zda konkrétní skutkové okolnosti naplňují znaky společně hospodařící domácnosti. Naplnění těchto znaků však přichází v úvahu také ve vztahu k tomu rodiči, jemuž dítě nebylo soudem do péče svěřeno. Je totiž podstatné, zda se jedná o osoby spolu trvale žijící a společně uhrazující náklady na své potřeby. Zároveň je nerozhodné, že dítě je současně také členem společně hospodařící domácnosti rodiče, jemuž bylo svěřeno do péče rozhodnutím. Na tomto nic nemění ani názor krajského soudu, dle kterého záleží na tom, zda je rozhodnutí o svěření do péče respektováno. Tento názor naopak nasvědčuje tomu, že podstatné jsou okolnosti každého jednotlivého případu. Definice společně hospodařící domácnosti nevyžaduje formální právní základ trvalého vztahu, za který krajský soud označuje rozhodnutí o svěření dítěte do péče. Znaky tohoto pojmu mohou být naplněny i mezi osobami, které nemají z hlediska práva nija