10 As 257/2020 — Nejvyšší správní soud

10 As 257/2020- 69 - text  10 As 257/2020 - 72 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: D. S., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Janem Boučkem, Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupenému advokátem JUDr. Janem Olejníčkem, Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, čj. MHMP 221298/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, čj. 1 A 29/2016  50, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, čj. 1 A 29/2016  50, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, čj. MHMP 221298/2016, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka. Odůvodnění: [1] V tomto řízení se NSS již poněkolikáté zabývá postihováním řidičů platformy Uber. I přesto je však postaven před dosud neřešenou právní otázku, a sice možnost souběhu přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Konkrétně jde o to, zda mohl být řidič Uberu potrestán nejen za to, že vykonával práci řidiče taxislužby bez potřebného oprávnění (§ 34e odst. 1 zákona), ale i za to, že coby řidič taxislužby vykonával tuto práci vozidlem, které nesplňovalo zákonné požadavky [§ 34e odst. 2 písm. c) zákona; obě ustanovení ve znění účinném do 3. 10. 2017]. I. Vymezení věci [2] Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2016 uznal Úřad městské části Praha 2 žalobce vinným ze spáchání dvou přestupků podle § 34e odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o silniční dopravě. Přestupky spočívaly v tom, že žalobce vykonával práci řidiče taxislužby bez potřebného oprávnění a současně vozidlem, které nesplňovalo zákonné požadavky. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. [3] Přestupky žalobce spáchal dne 2. 4. 2015, kdy mezi 10:11 až 10:25 poskytl na základě objednávky provedené v mobilní aplikaci Uber přepravu třem cestujícím – pracovníkům Magistrátu hl. m. Prahy. Kontrola byla zahájena ihned po ukončení jízdy a informace získané pracovníky magistrátu během jízdy byly následně použity ve správním řízení. [4] Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 2. 2016. Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil žalobou u městského soudu. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 7. 2020. II. Kasační řízení [5] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. [6] Podle stěžovatele je protiprávní, že pracovníci správního orgánu před zahájením kontroly absolvovali kontrolní jízdu a poznatky z ní pak poskytli pro účely přestupkového řízení. U průběhu kontroly stěžovatel zpochybňuje i pouhé materiální pověření pracovníků ze strany správního orgánu. Stěžovatel dále namítá, že ke spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě nestačí vykonání jediné přepravy. Přeprav je třeba vykonat více, což stěžovatel dovozuje z použitého vidu nedokonavého i z účelu ustanovení. Navíc v případě, kdy je možný dvojí výklad § 34e odst. 1, se měla uplatnit zásada v pochybnostech ve prospěch a stěžovatel neměl být potrestán. Druhý přestupek [§ 34e odst. 2 písm. c)] může podle stěžovatele spáchat jen řidič taxislužby. Stěžovatel však řidičem taxislužby nebyl, a tento přestupek tak spáchat nemohl. U jednotlivých sporných otázek stěžovatel současně namítá, že na ně městský soud reagoval nepřezkoumatelně. [7] Žalovaný se ke kasační stížnosti obsáhle vyjádřil. Potvrdil, že souhlasí se závěry městského soudu; NSS by podle něj měl kasační stížnost zamítnout. Ve vyjádření především podpořil závěr městského soudu, podle nějž mohl být přestupek podle § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě spáchán i jediným vykonáním přepravy. III. Právní hodnocení [8] Kasační stížnost je důvodná. [9] Před hodnocením jednotlivých kasačních námitek soud připomíná, že činnost vykonávanou pro platformu Uber je podle ustálené judikatury třeba považovat za provozování taxislužby ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě (rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 20. 12. 2017, Uber Spain, C434/15, a ze dne 10. 4. 2018, Uber France, C320/16; nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20, z judikatury NSS například rozsudek ze dne 30. 4. 2020, čj. 5 As 255/2019  32, body 29 až 31). [10] Většina námitek byla v judikatuře již vyřešena. Soud proto jen zrekapituluje již vyřčené. Neřešenou právní otázkou je možnost souběhu přestupků podle § 34e odst. 1 a podle § 34e odst. 2 písm. c) zákona o silniční dopravě. Pro její nesprávné posouzení soud kasační stížnosti vyhověl (viz body [20]–[27] tohoto rozsudku). [11] Konečně soud upozorňuje, že přestupek byl spáchán dne 2. 4. 2015; na věc se tedy použije znění § 34e zákona o silniční dopravě účinné do 3. 10. 2017. Rozsudek není nepřezkoumatelný [12] NSS se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu, neshledal ji však. Podle stěžovatele se městský soud nedostatečně věnoval námitkám ohledně chybného výkladu skutkových podstat obou přestupků. Nedostatečně také zdůvodnil, proč v pochybnostech ohledně prvního přestupku nepoužil příznivějšího výkladu. S tím NSS nesouhlasí. Posouzením prvního přestupku se městský soud zabýval především v bodech 41 a 42 rozsudku, námitky proti druhému přestupku pak vypořádal v bodech 46 a 47 rozsudku. Příznivější výklad v pochybnostech městský soud nepoužil, neboť výklad prvního přestupku neshledal sporným, což z jeho rozsudku dostatečně vyplývá. Je pravda, že některé úvahy městského soudu jsou stručné, a soud skutečně mohl na stěžovatelovy námitky reagovat důkladněji. I přesto však jeho rozsudek jako celek obstojí, právní argumentace soudu je z něj zřejmá. Kontrola proběhla v souladu se zákonem [13] NSS opakovaně dospěl k závěru, že tzv. přizvané osoby mohou vykonávat jednotlivé kontrolní úkony, a to i bez přímé účasti pracovníka kontrolního orgánu, jeli to potřebné k dosažení účelu kontroly. Kontrolní jízdu tedy mohou provést figuranti, kteří jsou zaměstnanci správního orgánu, a jimi získané informace lze použít v následném správním řízení. Tato praxe je v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Účelem pověření přizvané osoby je jen osvědčit faktický průběh kontroly. Přizvané osoby ostatně vyjma faktického využití přepravy nevykonávají žádné další kontrolní činnosti a do práv kontrolované osoby nijak nezasahují. Tímto postupem proto nemohou být kontrolované osobě upřena žádná práva; obsah záznamu z kontrolní jízdy, který přizvané osoby pořizují, lze případně zpochybnit podáním námitek. Jeli přizvaná osoba v přestupkovém řízení vyslechnuta jako svědek, může kontrolovaná osoba uplatňovat veškerá procesní práva, která jsou s prováděním tohoto důkazu spojena, tj. zejména právo být účastna výslechu, klást svědkovi otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi. [14] Kontrola může být zahájena i bez předchozího oznámení přímo kontrolním úkonem, který bezprostředně předchází předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě, jeli toho k výkonu kontroly třeba [§ 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu]. Zpravidla takto bude kontrola zahájena v případech, kdy je pro splnění jejího účelu nezbytné, aby byl kontrolní úkon proveden bez vědomí kontrolované osoby o tom, že je kontrolována. Takovým případem je typicky i kontrola dodržování zákona o silniční dopravě, neboť účel kontroly by mohl být zmařen, pokud by řidič dopředu věděl, že probíhající jízda je jízdou kontrolní. [15] Nástup cestujících do vozidla provozovaného stěžovatelem a jimi provedená kontrolní jízda [tj. „kontrolní nákup“ podle § 8 písm. b) kontrolního řádu] byl tak prvním kontrolním úkonem ve smyslu § 5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu, provedeným přizvanými osobami (k této otázce souhrnně rozsudky NSS ze dne 19. 3. 2021, čj. 3 As 104/2019  37, body 33 až 35, či ze dne 16. 12. 2021, čj. 9 As 141/2020  43, body 15 a 16). [16] NSS se opakovaně vyjádřil i k tzv. materiálnímu pověření k provedení kontrolního úkonu. Dospěl k závěru, že zákon sice počítá s pověřením písemným, ale neníli jej, nemá to za následek nepoužitelnost výsledků (skutkových zjištění) provedené kontroly v následném řízení o přestupku: tato formální vada totiž nijak nezasahuje do práv kontrolované osoby. Stejně tak tato formální vada nezpůsobuje ani nezákonnost svědeckých výpovědí přizvaných osob, které byly provedeny v přestupkovém řízení (rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 As 131/2017  30, bod 28, či opět 3 As 104/2019, bod 39). Přestupek podle § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě lze spáchat i jedinou přepravou [17] I tuto otázku již judikatura vyřešila. Slovesný vid nedokonavý v § 34e odst. 1 (vykonává práci)