3 As 267/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 267/2020- 58 - text 3 As 267/2020 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně Liberty Ostrava a. s., se sídlem Ostrava, Vratimovská 689/117, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, č. j. 3 A 210/2018-46, takto : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2018, č. j. MZP/2018/580/1009,43520, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České inspekce životního prostřední (dále jen „ČIŽP“) ze dne 9. 5. 2018, č. j. ČIŽP/49/2018/4676. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 800 000 Kč za spáchání přestupku podle § 44 odst. 2 písm. h) zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obalech“), kterého se dopustila tím, že jako osoba, která uvedla v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 na trh nebo do oběhu v České republice obaly nebo balené výrobky, nezajistila v roce 2015 využití odpadů z obalů jí uvedených na trh nebo do oběhu v České republice v rozsahu stanoveném přílohou č. 3 zákona o obalech, čímž porušila § 12 odst. 1 zákona o obalech, a dále za spáchání přestupku podle § 44 odst. 2 písm. k) zákona o obalech, když jako osoba, na kterou se vztahuje povinnost zapsat se do seznamu osob podle § 14 zákona o obalech, porušila povinnost dle § 15 odst. c) tohoto zákona, tj. povinnost prokázat pravdivost údajů vedených a ohlašovaných v ročním výkazu o obalech za rok 2015 podle § 15 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obalech. [2] Městský soud se nejprve zabýval námitkou, zda žalobkyně splnila povinnosti jí uložené v § 12 odst. 1 zákona o obalech, tj. zda prokázala, že se z obalů, které v posuzovaném období uvedla na trh nebo do oběhu, nestaly odpady, a pokud staly, tak že byly využity v rozsahu stanoveném přílohou č. 3 k zákonu o obalech. Uvedl, že podle § 13 odst. 1 zákona o obalech existují tři způsoby, jakými může osoba, jež uvádí na trh či do oběhu balené výrobky (žalobkyně), tyto povinnosti splnit. Podle písm. a) může povinná osoba sama zajistit další využití či recyklaci obalů, a to jak organizačně, tak technicky. Konkrétně musí (sama, smluvně s odběratelem či se svozovou společností) zajistit, aby odpady z těchto obalů byly skladovány a evidovány odděleně od ostatních odpadů z obalů a jiných odpadů, a zajistit, aby odběratel každoročně informoval povinnou osobu o míře využití převzatých obalových odpadů. Podle písm. b) má povinná osoba možnost povinnosti vyžadované § 12 odst. 1 zákona o obalech přenést na jinou osobu, avšak pouze společně s převedením vlastnického práva k obalům, k nimž se tyto povinnosti vztahují, přičemž převedení tohoto vlastnického práva je možné pouze za účelem dalšího uvedení obalů do oběhu, což musí výslovně stanovit smlouva o převodu tohoto vlastnického práva. Podle písm. c) může povinná osoba uzavřít smlouvu o sdruženém plnění s autorizovanou obalovou společností. [3] Žalobkyně při nakládání s obaly zvolila průsečík variant ad a), b). V jejích smlouvách s odběrateli je totiž sjednáno, že odběratelé mají v případě zájmu možnost vrátit odebrané obaly žalobkyni na některém ze shromažďovacích míst s tím, že konečnou recyklaci nebo další využití obalů zajistí žalobkyně [varianta a)]. Zároveň je touto smlouvou zakládán stav fikce, na jejímž základě se má za to, že obaly, které odběratel nevrátil žalobkyni cestou zpětného odběru, a ke kterým nepodal písemné informace o způsobu, jakým s nimi naložil, jsou odběratelem uváděny dále do oběhu. Na takovou osobu se poté podle smlouvy pohlíží jako na osobu dle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o obalech, na kterou byla převedena odpovědnost za zajištění plnění povinností dle § 12 odst. 1 tohoto zákona [varianta b)]. [4] Městský soud uvedl, že systém smluvních ujednání nastavený mezi žalobkyní a odběrateli není souladný s § 12 odst. 1 zákona o obalech. Žalobkyně obaly pouze distribuuje a následně vyčkává, jak s nimi jednotliví odběratelé naloží; nemůže tedy prokázat, že se z distribuovaných obalů nestaly odpady. K zákonnému postupu podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o obalech konstatoval, že žalobkyní nastavený systém smluv odběratelům neukládá povinnost využít žalobkyní zřízeného zpětného odběru obalů a namísto toho jim tento odběr nabízí jen jako jednu z možností naložení s obaly. Ačkoliv po žalobkyni nelze požadovat, aby sama vymáhala splnění povinnosti vrácení obalů skrze zpětný odběr, založení této možnosti jako čistě fakultativní nenaplňuje účel zákona o obalech. Stěžejním nedostatkem v postupu žalobkyně podle varianty a) je kompletní absence ověřování dalšího osudu distribuovaných obalů z její strany. Přitom zjišťování způsobu dalšího nakládání s obaly je pro naplnění povinností podle § 12 v souvislosti s § 13 odst. 1 písm. a) zákona o obalech stěžejní. Má-li mít žalobkyně nastavený efektivní systém podle varianty a), musí jí být známo, s jakými obaly a v jakém množství konkrétní odběratelé nakládají a jaké je jejich další využití; ke splnění povinnosti dle § 12 zákona o obalech musí žalobkyně prokázat (například doklady o provedení recyklace), že se z takto distribuovaných obalů nestaly na území České republiky odpady. Nevyužijí-li odběratelé zpětného odběru, žalobkyně nemá jak prokázat, že se z obalů nestaly odpady. [5] Městský soud dále podotkl, že čestná prohlášení odběratelů žalobkyně lze považovat za dostatečný dokument prokazující plnění povinností dle § 12 odst. 1 a § 15 odst. 1 zákona o obalech pouze v kombinaci s jinými doklady prokazujícími nakládání s obaly (například s potvrzením od recyklační společnosti, jaké obaly a v jakém množství byly převzaty od odběratele a jak byly recyklovány). Zdůraznil, že žalobkyně má povinnost spolehlivě a prokazatelně doložit, že její obaly byly využity v rozsahu přílohy č. 3 zákona o obalech, přičemž postupem podle varianty a) nemůže dojít k přenosu zákonné odpovědnosti na jinou osobu. Jinak řečeno, převede-li povinná osoba (žalobkyně) smluvně povinnosti podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o obalech na své odběratele, je pouze v jejím zájmu, aby si od nich vyžádala veškeré dokumenty, jimiž bude plnění svých zákonných povinností schopna prokázat. V rámci správního řízení vyplynulo, že žalobkyni často nebyl znám způsob nakládání s obaly u jednotlivých odběratelů. I to nasvědčuje závěru, že jí nastavený systém není funkční a průkazný. [6] Dále městský soud uvedl, že postup podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o obalech počítá s výslovným ujednáním v kupní smlouvě, že žalobkyně převádí vlastnictví k obalům za účelem jejich dalšího uvedení do oběhu. Za takové výslovné ujednání přitom nelze považovat nastolení fikce. Jelikož žalobkyně ve smlouvách zavedla pouze eventualitu fikce, a ve výkazu o obalech neevidovala přenesení povinnosti na odběratele ve smyslu § 13 odst. 1 písm. b) zákona o obalech (v ročním výkazu o obalech za rok 2015 uvedla ve sloupci „Povinnost přenesena na odběratele“ u všech materiálů hodnotu nula), je třeba na tyto smluvní odběratele pohlížet jako na jiné konečné uživatele ve smyslu § 2 písm. j) zákona o obalech, tedy jako na osoby, které nakupují obaly nebo balené výrobky pro svoji podnikatelskou činnost a neuvádí je dále do oběhu. Přenesení povinností dle § 12 zákona o obalech způsobem podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o obalech je však možné pouze na osoby uvádějící obaly dále do oběhu. Jelikož ze smluv žalobkyně nevyplývá, kteří odběratelé jsou osobami dále uvádějícími obaly do oběhu a kteří jsou pouze koncovými uživateli, a žalobkyně po svých odběratelích ani tyto informace nepožadovala, nelze spolehlivě prokázat splnění povinnosti dle § 12 odst. 1 zákona o obalech pouze doložením smluv s jednotlivými odběrateli, neboť z nich jednoznačně nevyplývá, na které odběratele byla přenesena povinnost dle § 13 odst. 1 písm. b) v souladu s tímto zákonem. Žalobkyně tak nesplnila zákonem požadovanou povinnost ani užitím varianty b). Městský soud dodal, že se odběratelé uzavřením smluv se žalobkyní nezavázali převzít povinnost z obalového hospodářství; nastolení režimu fikce lze považovat toliko za projev srozumění s tímto způsobem převodu povinnosti. [7] K žalobní námitce, dle které je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s námitkou, že postup podle § 13 odst. 1 písm. c) zákona o obalech (uzavření smlouvy o sdruženém plnění s autorizovanou společností EKO-KOM a. s.) není fakticky odlišný od smluvní sekvence nastavené žalobkyní, městský soud akceptoval názor žalovaného, že je mimo rámec řízení posuzovat, zda autorizovaná společnost s odpady nakládá efektivně