6 Ads 386/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 386/2020- 29 - text  6 Ads 386/2020 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Tomáše Langáška a Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. L., zastoupeného Mgr. Liborem Duškem, advokátem, sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 7. 2019, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 Ad 75/2019  20, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Posuzovaný případ se týká výpočtu dílčího (poměrného) starobního důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“). Konkrétně otázky, zda má být „dílčena“ (poměrně krácena) také základní výměra starobního důchodu podle § 33 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a valorizace základní výměry. [2] Žalobce, který získal doby pojištění v České republice a v Německu, požádal v roce 2018 o starobní důchod. Žalovaná srovnala plný důchod dle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004, který by žalobci náležel čistě na základě dob pojištění v České republice, a dílčí důchod dle čl. 52 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, který zohledňuje doby pojištění ve všech zemích Evropské unie a výslednou dávku stanoví na základě poměru dob pojištění získaných v České republice ke všem dobám pojištění v zemích Evropské unie. Žalobci poté podle čl. 52 odst. 3 tohoto nařízení přiznala vyšší z těchto částek, a to dílčí důchod 8 233 Kč měsíčně, od roku 2019 valorizovaný na 8 949 Kč měsíčně. Při stanovení této výše dílčího důchodu žalovaná zkrátila základní a procentní výměru starobního důchodu poměrem mezi dobami pojištění získanými v České republice a ve všech zemích Evropské unie (tedy v České republice a Německu). Stejně tak zkrátila i částku, o kterou byla základní výměra starobního důchodu v roce 2019 zvýšena. Žalobce namítal, že základní výměra ani její valorizace nemají být poměrně kráceny, žalovaná nicméně tyto námitky zamítla. [3] Krajský soud v Plzni zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované. Podle krajského soudu je třeba při výpočtu dílčího důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 poměrně krátit celou vypočtenou teoretickou výši dávky tvořenou součtem základní a procentní výměry. Na podporu závěru o „dílčení“ základní i procentní výměry odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 3 Ads 21/2006  44, 1197/2007 Sb., týkající se předchozí právní úpravy, a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2018, č. j. 33 Ad 26/2016  55. Žalobcem požadovaný výpočet nemá oporu v právní úpravě a neodpovídal by poměru dob pojištění v ČR a v zemích Evropské unie celkově. Bez významu je dle krajského soudu argumentace, že základní sazba důchodu představuje minimální dávku. K žádnému snižování základní výměry dle názoru krajského soudu nedochází, a navíc je zřejmé, že základní výměra není „nedílčitelnou“ minimální dávkou, neboť dle § 61 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se „dílčí“ i základní výměra důchodu. Nedůvodná je i argumentace týkající se krácení valorizace důchodu. Podle krajského soudu čl. 59 odst. 2 nařízení č. 883/2004 pouze stanoví, že při běžné valorizaci důchodu nebude docházet k přepočtu podle čl. 52 tohoto nařízení, zda je výhodnější plný nebo dílčí důchod, a to kvůli administrativní náročnosti takového přepočtu. Pro rok 2019 byla dle § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 213/2018 Sb. základní výměra důchodu zvýšena o 570 Kč měsíčně a procentní o 3,4 % procentní výměry důchodu. Tato valorizace se musí do dílčího důchodu promítnout dílčím způsobem, jinak by výsledná částka neodpovídala poměru dob pojištění získaných v ČR a získaných celkově v zemích Evropské unie. Krajský soud tak neshledal důvodnými námitky směřující proti poměrnému krácení základní výměry a její valorizace. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [5] Podle stěžovatele při výpočtu dílčího důchodu nelze poměrně zkrátit základní výměru dílčího starobního důchodu. Starobní důchod se skládá ze dvou složek, a to základní výměry, tedy pevné částky totožné pro všechny poživatele starobního důchodu, a procentní výměry, určované individuálně. Stěžovatel s odkazem na odbornou literaturu uvádí, že základní výměra je „prakticky jednotná stanovená zákonem … a zaručená všem poživatelům důchodů (a tím plnící sociální úlohu důchodu)“ (TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 149–150), a dovozuje, že základní výměra tvoří „záchrannou sociální síť“. Na základní výměru nemá vliv délka pojištění, a proto ji nelze kvůli době pojištění krátit. Toto pravidlo je dle stěžovatele promítnuto v čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, které má aplikační přednost před § 61 zákona o důchodovém pojištění. Doba pojištění (získaná v konkrétním státě) by se měla zohlednit pouze při výpočtu procentní výměry jako zásluhové části důchodu. Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal s námitkou vadného užití čl. 52 nařízení č. 883/2004, jím odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 33 Ad 26/2016  55 se týká skutkově odlišné situace a argumentace uplatněná stěžovatelem v něm není vypořádána. [6] Ani pevnou částku, o kterou je valorizována základní výměra, podle stěžovatele není možné poměrně krátit. Požadavek na „dílčení“ valorizace neplyne z žádné právní normy, naopak je v rozporu s čl. 59 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Navíc, jelikož valorizace kompenzuje dopad inflace a poklesu reálné kupní síly, je v rozporu s principem solidarity práva sociálního zabezpečení, aby stěžovatel na rozdíl od jiných poživatelů starobních důchodu obdržel pouze poměrnou část navýšení. Výše valorizace se neodvíjí od získaných dob pojištění, a proto nelze s odkazem na ně odůvodňovat její zkrácení. [7] Žalovaná ve vyjádření uvádí, že znění čl. 52 nařízení č. 883/2004 i § 61 zákona o důchodovém pojištění podporují hodnocení krajského soudu i její právní závěry. Stěžovatel z odborné literatury, na níž odkázal, dovodil nesprávný závěr, neboť jím citovaná pasáž se netýká specifik důchodů s mezinárodním prvkem. V publikaci ŠTANGLOVÁ, Věra a kol. Právo sociálního zabezpečení v bodech a s příklady. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 202, se dle žalované naopak výslovně uvádí, že dílčit je třeba základní i procentní výměru starobního důchodu. Žalovaná zdůrazňuje, že relevantní úprava v nařízení č. 883/2004 je založena na principu poměrnosti dávek jako celku, kráceny tak musí být všechny jejich složky. Poměrné krácení pouze některých složek dávky, jak požaduje stěžovatel, by vedlo k diskriminačnímu zvýhodnění žadatelů v obdobném postavení jako stěžovatel. Správnost tohoto závěru pak potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 21/2006  44, na nějž již odkázal krajský soud. [8] Vyjádření žalované zaslal soud stěžovateli na vědomí. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [11] Při výpočtu výše starobního důchodu osoby, která jako stěžovatel získala doby pojištění ve více zemích Evropské unie, je třeba vyjít z úpravy obsažené v nařízení č. 883/2004. Podle čl. 52 odst. 1 tohoto nařízení příslušná instituce vypočte výši náležející dávky: a) podle právních předpisů, které uplatňuje, a to pouze pokud jsou splněny podmínky nároku na dávky výhradně podle vnitrostátního práva (nezávislá dávka); b) výpočtem teoretické výše a následně skutečné výše dávky (poměrná dávka) takto: i) teoretická výše dávky se rovná dávce, kterou by dotyčná osoba měla nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů ostatních členských států byly získány ke dni přiznání dávky podle právních předpisů, které uplatňuje. Pokud podle těchto právních předpisů výše dávky nezávisí na délce získaných dob, považuje se uvedená výše za teoretickou výši; ii) příslušná instituce pak stanoví skutečnou výši poměrné dávky tak, že použije na teoretickou výši poměr mezi délkou dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpisů, které uplatňuje, a celkové délky dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpi