7 As 233/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 233/2021- 33 - text  7 As 233/2021 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Věznice Rapotice, se sídlem Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 31 A 10/2021  109, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Dalibora Lípy se určuje částkou 3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) žalobce brojil proti tomu, že mu žalovaný neudělil kázeňskou odměnu ve formě pochvaly podle § 45 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o výkonu trestu“) za přednesení referátu s názvem „Znaky získané během života se dědí aneb jak měníme své geny“. Domáhal se, aby soud určil, že se žalovaný tímto jednáním dopustil nezákonného zásahu a přikázal mu, aby tento zásah ukončil a žalobci udělil pochvalu. II. [2] Krajský soud žalobu žalobce v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že na udělení kázeňské odměny není právní nárok a je na uvážení žalovaného, zda žalobci kázeňskou odměnu udělí či nikoliv. I přesto podléhá tvrzený zásah soudnímu přezkumu, neboť je způsobilý přímo zasáhnout do právní sféry žalobce (případná odměna se může promítat do režimu výkonu trestu odnětí svobody či do možnosti podmíněného propuštění). To potvrzuje i judikatura, soud konkrétně poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. 5 As 6/2012  29 a ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 As 91/2012  31 a na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, č. j. 57 A 5/2010  85. Pojmově se tedy může jednat o nezákonný zásah. Obdobně jako v případě přezkumu negativních rozhodnutí o nenárokových plněních ze strany orgánů veřejné moci je však soudní přezkum omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za podmínek stanovených obecným způsobem. Soud tedy nepřezkoumává výsledek postupu věznice, nýbrž pouze proces, který k tomuto výsledku vedl. [3] Krajský soud následně shledal rozpor mezi tvrzením žalobce a obsahem listinných důkazů. Zatímco žalobce tvrdil, že mu byla předchozí odměna udělena za přednesení referátu „Přeji si důstojného nástupce hlavy státu … Ale až za 5 let“, dle návrhu na udělení odměny a rozhodnutí o jejím udělení ze dne 12. 2. 2018 byla žalobci tato odměna udělena s ohledem na jeho docházku do výchovné aktivity, plnění povinností a zadaných úkolů a chování v hodinách. Jako věrohodné se tak nejeví žalobcovo tvrzení, že měl další odměnu dostat pouze za splnění jednoho z dalších úkolů v rámci dané výchovné aktivity. I pokud by však žalobci speciální pedagog přislíbil navržení udělení odměny za prezentaci jeho referátu, nebo by dokonce takový návrh podal, nebylo by možné dovozovat zkrácení na právech žalobce pouze na základě toho, že mu odměna nebyla udělena. Je zcela legitimní, aby speciální pedagog s ohledem na výchovné principy podmínil podání návrhu na udělení odměny, či vyhovění takovému návrhu, dalším bezproblémovým chováním vězně, respektive ověřením, zda je příkladné jednání vězně upřímné, nebo je například výlučně motivováno krátkodobým cílem v podobě udělení odměny. Postup speciálních pedagogů v projednávané věci proto nevykazuje znaky svévole či vybočení z mezí správního uvážení. I kdyby byl tedy skutkový stav takový, jak jej líčil žalobce, nemohlo by to vést k prohlášení nezákonnosti postupu žalovaného. Proto krajský soud neprováděl podrobnější dokazování k okolnostem, za nichž měla být žalobci odměna přislíbena. Nezabýval se ani osobními vztahy ve věznici, neboť ty byly pro projednávaný případ irelevantní. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud se podle něj nesprávně a nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami a aproboval nezákonný postup žalovaného. Zejména nesprávně posoudil porušení legitimního očekávání stěžovatele na udělení pochvaly. Jakkoliv je udělení odměny nenárokové, pokud byla stěžovateli přislíbena, měla mu být udělena. Pakliže stěžovatel splnil všechny podmínky a nezavdal důvod k neudělení odměny, nemělo by být od jejího udělení ustoupeno. V opačném případě se jedná o porušení zásady rovného zacházení, legitimního očekávání stěžovatele a o rozpor s požadavkem na spravedlivý výkon trestu odnětí svobody. Kázeňská odměna je spojena například s žádostí o podmíněné propuštění. Krajský soud rovněž nedostatečně zjistil skutkový stav. Nevyslechl navržené svědky (vychovatele) k otázce, zda stěžovateli byla či nebyla navržena odměna. Žalovaný přitom postavil svou argumentaci na prohlášeních, nikoliv na důkazech. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že předchozí odměna stěžovateli nebyla udělena pouze za zpracování a přednes referátu, ale na základě komplexního hodnocení jeho činnosti ve výchovné aktivitě. Pokud se stěžovatel domníval, že předchozí odměnu obdržel pouze za referát, a očekával proto odměnu i za další referát, jedná se výhradně o jeho subjektivní pocit. Udělení další případné odměny vyžaduje opět komplexní posouzení všech relevantních aspektů, nepostačí splnění jedné podmínky z více nastavených ukazatelů. Žalovaný zdůraznil motivační a výchovný aspekt odměny. Ta nemá pro odsouzeného znamenat toliko formální a automatickou záležitost. K jejímu navržení a udělení je třeba přistupovat důsledně a individuálně i s ohledem na její nemalý význam z hlediska dalších práv odsouzeného. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Tu stěžovatel výslovně spatřuje v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou porušení jeho legitimního očekávání stran udělení pochvaly. Takové pochybení Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud založil své posouzení zřetelně na tom, že stěžovatelem požadovaná odměna má nenárokový charakter, tj. neexistuje žádný právní nárok na její udělení. Jejím neudělením nemohlo dojít k porušení legitimního očekávání stěžovatele, neboť ten nemohl na základě zákona (legitimně) očekávat uspokojení nějakého svého nároku na udělení odměny. Rozhodnutí o tom, zda odměna bude udělena, závisí v souladu se zákonem na správním uvážení speciálních pedagogů. Dále pak z rozsudku krajského soudu plyne, že dikci zákona konvenuje, aby speciální pedagogové v rámci správního uvážení zvážili celkový přístup odsouzeného a přistoupili k udělení odměny na základě dlouhodobějšího monitoringu jeho chování. Právě tento postup předcházel rovněž udělení předchozí odměny stěžovateli, speciální pedagogové tedy v nyní posuzovaném případě nepostupovali svévolně. Úvahy krajského soudu jsou plně srozumitelné a vypořádávají se dostatečně s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008  130). Rozsudek krajského soudu tak plně vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost stanoveným bohatou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS; nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75). [9] Stěžovatel v kasační stížnosti dále především opakovaně namítá, že bylo porušeno jeho legitimní očekávání, neboť měl za přednesení referátu s názvem „Znaky získané během života se dědí aneb jak měníme své geny“ obdržet odměnu ve smyslu § 45 zákona o výkonu trestu, a to formou pochvaly dle § 45 odst. 2 písm. a) téhož zákona. [10] Podle § 45 odst. 1 uvedeného zákona platí, že [j]estliže odsouzený svým chováním a jednáním nebo příkladným činem projevuje odpovědný přístup k plnění stanovených