7 As 401/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 401/2019- 35 - text  7 As 401/2019 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., zastoupena Mgr. Anetou Boukalovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 648/1, Praha, proti žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 14 A 92/2018  50, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018, č. j. POP/UKRUK/12/138718/20173, žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila předchozí rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2017, č. j. POP/UKRUK/12/138718/20171, kterým byl žalobkyni stanoven v pořadí třetí poplatek spojený se studiem ve výši 18 000, Kč za dalších započatých 6 měsíců studia za období od 4. 10. 2017 do 4. 4. 2018. K překročení standardní doby studia došlo ke dni 2. 10. 2016 a žalobkyni tudíž vznikla povinnost uhradit první poplatek spojený se studiem. Žalobkyni byl rozhodnutím ze dne 15. 5. 2017, č. j. POP/UKRUK/5a/133923/20171 stanoven druhý poplatek, a to ve výši 15 500, Kč za období od 3. 4. 2017 do 3. 10. 2017, přičemž tento vyměřený poplatek žalobkyně uhradila. Dne 5. 6. 2017 vydala žalovaná rozhodnutí o přerušení studia č. j. PFUK/1945/2017, na období od 27. 6. 2017 do 4. 9. 2017. V souladu s § 54 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vysokých školách“) žalobkyně nebyla v době přerušení studia studentem. Ke dni 28. 11. 2017 žalobkyně studium řádně ukončila. II. [2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 14 A 92/2018  50, žalobu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Předmětem sporu mezi účastníky bylo, zda byly naplněny podmínky pro stanovení poplatku vyplývající z § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách, tedy zda došlo v případě povinnosti k úhradě třetího poplatku k započetí dalších 6 měsíců studia. Současně žalobkyně namítala, že správní orgán neaplikoval správní uvážení stan stanovení výše poplatku, když tato byla zjevně nepřiměřená. Žalobkyně dále rozporovala závěry žalované k povaze vyměřeného poplatku. [3] K námitce o nemožnosti započetí „dalších šesti měsíců studia“ ve smyslu § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách městský soud uvedl, že žalobkyni byl vyměřen poplatek za prodlouženou dobu studia, tj. za překročení standardní doby studia. Městský soud konstatoval, že v uvedeném případě došlo k přerušení studia až po uplynutí standardní doby studia prodloužené o jeden rok, přičemž ze zákona neplyne, že by přerušení v době, kdy již byla žalobkyně povinna hradit poplatek za studium, mělo na vyměření poplatku za další studijní období vliv. Pro vyměření poplatku tak bylo rozhodné, zdali je osoba v den, kdy je započato znovu prodloužené studium studentem, nikoliv, zda bylo její studium v předchozím období přerušeno. Městský soud dále souhlasil s žalovanou, že poplatek za studium nemohl být s ohledem na přerušení studia ani snížen, protože žalobkyně nesplnila podmínky pro snížení uvedené v Opatření rektora Univerzity Karlovy č. 45/2017 – Postup při posuzování žádostí o prominutí či snížení poplatku spojeného se studiem (dále též „opatření č. 45/2017“). [4] Městský soud nepřisvědčil ani námitce rozporující tvrzení žalované, že poplatek za delší studium má funkci sankce, nikoliv funkci úhradovou. Z okolností případu je zřejmé, že žalobkyně není osobou, která by měla nést následky svého přístupu ke studiu a být sankcionována. Městský soud v návaznosti na výše uvedené uvedl, že poplatek nemá funkci úhradovou jak tvrdí žalobkyně, nýbrž regulační. Jedná se tak o určitý postih za delší než obvyklou dobu studia. Je na zvážení studenta, jak si své povinnosti rozloží ve standardní době studia, ale je však na jeho plné odpovědnosti, pokud studium v této standardní době studia neukončí a vznikne mu tak povinnost hradit poplatek za delší studium. Je v zájmu společnosti, aby absolvování vysokoškolského studia a po něm následné zapojení do hospodářského života bylo přiměřeně rychlé. Právě zpoplatnění studia je prevencí proti nežádoucím nepřiměřeným průtahům. [5] Ani námitce žalobkyně stran absence aplikace správního uvážení a neadekvátní výše stanoveného poplatku městský soud nepřisvědčil. Za situace, kdy je osoba v období vyměření poplatku studentem, je jí poplatek ze zákona vyměřen na dalších 6 měsíců studia předem, přičemž v době vyměření nemůže žalovaná předjímat, zdali a kdy bude studium ukončeno, popř. přerušeno. I zde měla žalobkyně možnost zmírnění sankce dle § 58 odst. 7 zákona o vysokých školách ve spojení s opatřením č. 45/2017. Jestliže žalobkyně nedostála svým povinnostem a nesplnila podmínky pro osvobození, popř. snížení poplatkové povinnosti, nelze její námitce stran nepřiměřenosti a neužití správního uvážení přisvědčit. K doprovodné námitce poukazující na absolvované zahraniční studium v rámci programu Erasmus+ městský soud uvedl, že se ztotožnil s argumentací žalované, že zahraniční studium představuje omezenou překážku pro ukončení studia v řádném termínu, nicméně toto není důvodem pro zohlednění při vyměřování dalších poplatků, pakliže nejsou splněny podmínky pro moderaci poplatku vyplývající z opatření č. 45/2017 (zohledněn může být pouze pro první a druhý výměr poplatku). [6] Městský soud považoval za nedůvodnou i poslední námitku žalobkyně, kdy tato se považuje za znevýhodněnou, neboť jí zvolené studium na právnické fakultě není rozděleno na bakalářský a magisterský studijní program, čímž nemá možnost bez sankce přesáhnout dobu studia o celkem 2 roky. Městský soud konstatoval, že již při započetí studia byla žalobkyně seznámena s tím, že při magisterském studijním programu může standardní délku studia přesáhnout pouze o 1 rok, jinak bude muset hradit poplatek za prodloužené studium a bude zohledněno i předchozí neukončené studium. Nedošlo proto k zásahu do práv žalobkyně. III. [7] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Namítala, že rozhodnutí žalované je nezákonné, protože nebyla naplněna podmínka pro stanovení poplatku vyplývající z ustanovení § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách. Nemohlo dojít k započetí dalších 6 měsíců studia, protože v období od 3. 4. 2017 do 4. 4. 2018 jí byl přiznán status studenta pouze po dobu necelých 4 měsíců a k řádnému ukončení studia došlo ke dni 28. 11. 2017. Z toho důvodu jí nemohl být již ke dni 4. 10. 2017 vyměřen další poplatek za dalších započatých 6 měsíců studia, protože neměla fakticky dostudovaných předchozích 6 měsíců studia. Závěr městského soudu, v němž identifikoval období, za které je vyměřován poplatek odlišně, považuje za nesprávný. Předmětem sporu je toliko nesprávný výklad ustanovení § 58 odst. 3 zákona o vysokých školách a v něm uvedeného slovního spojení „dalších 6 započatých měsíců studia“, v jehož důsledku došlo k nesprávné aplikaci tohoto ustanovení. [8] Městský soud podle stěžovatelky nesprávně vnímá smysl a účel tohoto ustanovení, pokud považuje vyměřený poplatek za sankci. V jejím případě prodlužování studia není nežádoucím jevem, jelikož k prodloužení došlo v důsledku absolvování zahraničního studia, kdy po dobu tohoto studia nelze studium přerušit ani jím nahradit příslušný ročník a je v takovém případě prodloužení studia nevyhnutelné. S ohledem na skutečnost, že vysokoškolské studium je přípravou na budoucí povolání, nelze prodlouženou dobu studia brát jako bezúčelné zneužívání systému, tudíž by poplatek neměl mít funkci postihu. Stěžovatelka vnímá funkci vyměřovaného poplatku výhradně jako úhradovou, kdy tento vyrovnává rozdíly vzniklé „nadměrným čerpáním“ tohoto sociálního benefitu. [9] Kromě nesprávného právního hodnocení trpí napadené rozhodnutí také vadou nesprávné aplikace správního uvážení. Stěžovatelka je přesvědčena, že i kdyby bylo vydání napadeného rozhodnutí přípustné, bylo by pro porušení procesních ustanovení nezákonné. Žalovaná nevzala v potaz individuální okolnosti případu a neaplikovala v souladu s § 54 odst. 7 zákona o vysokých školách správní uvážení při rozhodování o výši vyměřovaného poplatku. Namísto toho při vyměření poplatku vycházela z obecných tabulkových kritérií, která jsou aplikována na všechny studenty bez přihlédnutí k okolnostem jednotlivých případů. Stěžovatelka při tom odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, č. j. 6 A 99/92  50, z nějž plyne, že aplikace tabulkových kritérií při rozhodování o snížení či prominutí poplatku spojeného se studiem není souladná se zásadou správního uvážení. IV. [10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnula dosavadní průběh říz