44 Co 182/2020 — Nejvyšší správní soud

Konf 6/2022- 47 - text  Konf 6/2022-49 pokračování USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Jitky Zavřelové, rozhodl o návrhu společnosti EDHESSA s. r. o., IČ 27863816, se sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Městským soudem v Brně, Krajským soudem v Brně a Ústavním soudem na straně jedné a předsedou Městského soudu v Brně a předsedou Krajského soudu v Brně na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 214/2016, o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení: žalobkyně EDHESSA s. r. o., IČ 27863816, se sídlem Biskoupky 33, zastoupená JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, a žalovaných 1) JUDr. L. J., zastoupená JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bořetická 4097/21, 2) JUDr. Bc. M. K., Ph.D., 3) Mgr. A. N., 4) Město Oslavany, se sídlem Oslavany, náměstí 13. prosince 51/2, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Praha 5, Musílkova 1311/5e, a 5) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: [1] Podáním doručeným dne 5. 4. 2022 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých kompetenčních sporech“), společnost EDHESSA s. r. o. (dále též „žalobkyně“ nebo „navrhovatelka“), navrhla zvláštnímu senátu rozhodnout spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech. Ten měl podle ní vzniknout mezi Městským soudem v Brně a Krajským soudem v Brně na straně jedné a předsedou Městského soudu v Brně a předsedou Krajského soudu v Brně na straně druhé ve věci příslušnosti vydat rozhodnutí o prekluzi práva na stanovení (vyměření) soudního poplatku. Totožný návrh podala stěžovatelka zvláštnímu senátu již dne 12. 12. 2021, řízení o něm bylo vedeno pod sp. zn. Konf 29/2021 (k tomu viz dále). [2] Z návrhu a jeho příloh plyne, že Městský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 214/2016 nejprve usnesením vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, který činil 4 100 000 Kč. Aniž by žalobkyně daný soudní poplatek uhradila, podala dne 29. 6. 2020 návrh na zrušení uvedené výzvy k zaplacení soudního poplatku, upozornila na prekluzi práva na stanovení soudního poplatku a požádala o osvobození od soudních poplatků. Tento svůj požadavek zopakovala i v dalších podáních. O její žádosti rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2020, čj. 43 C 214/2016358, tak, že návrh na osvobození od soudních poplatků zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při určení, kdo má za dané situace pravomoc rozhodovat o zániku poplatkové povinnosti, vyšel z usnesení ze dne 12. 3. 2015, čj. Konf 2/201417. V něm zvláštní senát uzavřel, že k rozhodování o posečkání s placením soudního poplatku, respektive k rozhodnutí o placení soudního poplatku ve splátkách, je příslušný soud v užším smyslu (předseda senátu), zatímco správa soudu (předseda soudu) je příslušná k rozhodování ve věci až ve fázi vymáhání soudního poplatku. Tato situace jde podle Městského soudu v Brně analogicky uplatnit i na případ rozhodování o vybírání soudního poplatku a s tím spojeným určením, zda poplatková povinnost zanikla. Městský soud v Brně dovodil, že je to právě soud samotný, a nikoli orgán státní správy soudu (předseda soudu), kdo je oprávněn rozhodovat ve věci soudních poplatků. [3] K odvolání žalobkyně proti výše zmiňovanému usnesení čj. 43 C 214/2016358, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 11. 2020, čj. 44 Co 182/2020380, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poté žalobkyně reagovala podáním nové žádosti o úplné osvobození od soudních poplatků a zároveň i podáním ústavní stížnosti proti označeným usnesením Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, kterou následně Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 3342/20). [4] Žalobkyně též předložila k rukám předsedy Městského soudu v Brně, Mgr. Jana Sedláčka, jako správce daně, námitku prekluze práva na stanovení (vyměření) soudního poplatku a návrh na vydání rozhodnutí o marném uplynutí lhůty pro vyměření a vybrání soudního poplatku. Předseda Městského soudu v Brně přípisem ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. Spr 992/2021, žalobkyni sdělil, že předseda soudu nemůže coby orgán státní správy soudu zasahovat do rozhodovací činnosti jednotlivých soudců. Vzhledem k tomu, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně se náležitě věnovala tvrzené prekluzi a na základě své argumentace činila a činí další procesní úkony a tento postup byl potvrzen odvolacím soudem, uzavřel, že zde není žádný prostor pro rozhodování předsedy soudu coby správce daně. [5] Podáním ze dne 20. 9. 2021 se žalobkyně obrátila na předsedu Krajského soudu v Brně, jako na nadřízeného správce daně, s podnětem k ochraně před nečinností předsedy Městského soudu v Brně jako správce daně prvního stupně. Předseda Krajského soudu v Brně, JUDr. Milan Čečotka, v přípise ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. Spr 1191/2021, žalobkyni sdělil, že není správný její názor, že předsedové soudů, jako orgány státní správy soudů, zaujímají k řízením zahájeným u soudu na návrh účastníka paralelně pozici správce daně, a tudíž jsou povoláni k rozhodování o ukládání soudních poplatků a určování lhůt k jejich splatnosti. Předsedům soudů nepřísluší jakkoliv zasahovat do rozhodování soudů v jimi projednávaných věcech, ani poskytovat vysvětlení k vydaným rozhodnutím. Rozhodování o povinnosti hradit soudní poplatek je výlučnou pravomocí soudu jako rozhodovacího orgánu v rámci výkonu soudnictví. Za této situace předseda Krajského soudu v Brně považoval za správný názor předsedy Městského soudu v Brně (jak byl vyložen výše v odstavci [4]) a neměl též za to, že by bylo možné podání žalobkyně považovat za námitku proti nečinnosti správce daně podle § 159 odst. 6 daňového řádu. [6] Navrhovatelka svou aktivní legitimaci k podání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu dovozuje ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech, neboť je účastníkem řízení (žalobkyní) ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 214/2016, v níž se měla otázka pravomoci vydat rozhodnutí o prekluzi práva na stanovení (vyměření) soudního poplatku stát spornou. Je přesvědčena, že podle § 119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jsou jak předseda Městského soudu v Brně, tak i předseda Krajského soudu v Brně orgány státní správy soudů, a je proto nepochybně v jejich diskreci, aby ex officio posoudili, zda marně uplynula prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 1 daňového řádu pro stanovení (vyměření) soudního poplatku splatného ke dni podání žaloby ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Právní závěry usnesení zvláštního senátu čj. Konf 2/201417, o které svůj názor opřel Městský soud v Brně (viz odstavec [2] výše), nelze podle navrhovatelky v daném případě aplikovat. Naopak velmi příhodně se podle ní k prekluzi práva na vyměření soudního poplatku vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016. Rozhodnutí ve věci prekluze práva na vyměření soudního poplatku je rovněž přezkoumatelné ve správním soudnictví. V posuzované věci byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku až po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Soud prvního stupně žalobkyni k zaplacení soudního poplatku splatného s podáním žaloby včas nevyzval a ani nezačal jednat ve věci samé. Účelem prekluze je podle navrhovatelky ochrana právní jistoty spočívající v legitimním očekávání toho, že jednou nastalé právní vztahy nedojdou po uplynutí prekluzivní lhůty změny. To v posuzované věci jinak řečeno znamená, že poplatník soudního poplatku splatného společně s podáním žaloby, o které soud nezačal jednat, respektive kterému soud ve lhůtě stanovené zákonem soudní poplatek nevyměřil, má legitimní očekávání, že soudní poplatek hradit nebude. Z § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích totiž vyplývá, že poplatek nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí 3 let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Závěr vyložený v usnesení Městského soudu v Brně čj. 43 C 214/2016358 je proto dle názoru navrhovatelky nutno korigovat tak, že o běhu prekluzivní lhůty pro stanovení (vyměření) soudního poplatku je oprávněn v rámci dělené správy daně rozhodovat toliko předseda soudu jako správce daně. [7] Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o kompetenčním sporu. [8] V prvé řadě znovu zdůrazňuje (viz odstav