1 As 250/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 250/2022- 72 - text  1 As 250/2022 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. P. H., zastoupen JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, č. j. 18 A 99/202179, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) bránil proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat v násilném vstupu Policie České republiky do jeho obydlí, v nepřiměřeném použití donucovacích prostředků, v omezení žalobce na osobní svobodě a v odepření zprostředkování právní pomoci. Zásah proběhl dne 4. 10. 2021 v čase od 20:23 hod. do 23:00 hod. [2] Žalobce svou verzi skutkových událostí vylíčil v žalobě tak, že jej dne 4. 10. 2021 v 19:21 hod. probudilo volání z telefonního čísla se švýcarskou státní předvolbou; na telefonát nereagoval. Následně v 19:33 hod. a 19:34 hod. obdržel SMS zprávy, ve kterých pisatel vyjadřuje obavu o svůj život a uvádí i adresu ve Švýcarsku, kde se nachází. Pisatel uvedl, že je „D. z norska“, dle žalobce se mělo jednat o bývalou klientku advokátní kanceláře, kde pracoval jako advokátní koncipient. Následně mu tato osoba volala znovu, nesouvisle sdělila, že je v nebezpečí, žalobce proto věc oznámil na linku 158. Následně si šel znovu lehnout a v 20:17 hod. jej znovu probudil telefonát, tentokrát z českého čísla; zvedl jej a představili se mu policisté, kteří přišli prověřit jeho oznámení. Žalobce jim sdělil, že veškeré informace již podal na linku 158 a nemá zájem věc více řešit. Policisté se i přesto dostali do domu a hledali jeho byt. Žalobce jim otevřel dveře, na výzvu předložil svůj občanský průkaz a odpovídal na položené otázky. Nerozuměl tomu, proč se jej opakovaně ptají na stejné informace, které sdělil dispečinku linky 158, namísto toho, aby kontaktovali švýcarskou stranu, pokud existuje podezření, že se tam nachází osoba v ohrožení života. Poté se policistů dotázal, zda mají ještě nějaké další otázky; žádnou nepoložili, a proto chtěl zavřít dveře do bytu. Jeden z policistů mezi dveře vložil nohu tak, aby žalobce zavřít nemohl a zamával mu před obličejem jeho občanským průkazem. Žalobce se pro něj natáhl, na což policista zareagoval tak, že mu pevně chytil pravé předloktí a povalil jej na břicho na chodbu jeho bytu. Policista klekl jednou nohou na krk žalobce a druhou na záda do oblasti pravé ledviny. Jeden z policistů měl žalobci začít lámat ruku proti přirozenému pohybu, měl tak dojem, že mu ji chce cíleně zlomit. Následně policisté žalobce spoutali za zády a převezli jej na policejní stanici. Zde mu měli odmítnout zprostředkovat právní pomoc. Po sepsání dokumentace musel z policejní služebny odejít pěšky, pouze v domácí obuvi. [3] V rozsudku městský soud předně uvedl, že posuzoval zákonnost celého incidentu komplexně, jako jeden zásah, a nikoliv po jeho jednotlivých fázích. Při hodnocení zásahu vycházel nejen z výpovědi žalobce a svědecké výpovědi zasahujících policistů, ale zejména z audiovizuálního záznamu, který pocházel z kamery na uniformě jednoho z nich a byl na něm zaznamenán zásah od počátku, až do použití donucovacích prostředků policisty v bytě žalobce. Soud zhodnotil, že výpad žalobce pro občanský průkaz byl veden silou proti zasahujícímu policistovi, mohla zde proto existovat odůvodněná obava z jeho napadení. Soud proto posoudil užití donucovacích prostředků a pout jako přiměřené. Neshledal nezákonnost ani v části zásahu, kterým měl být žalobce omezen na osobní svobodě; byl také řádně poučen o možnosti zvolit si právního zástupce. Soud proto žalobu zamítl. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel v kasační stížnosti znovu zrekapituloval vývoj celého incidentu. Namítl, že městský soud nepostupoval správně, pokud neposuzoval zákonnost zadržování jeho občanského průkazu poté, co jej policisté ztotožnili. Skutečnost, že se městský soud opomněl s touto skutečností vypořádat, jej měla dovést k nesprávnému závěru a měla způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku. [6] Další námitkou stěžovatel brojí proti způsobu, jakým městský soud vyložil § 14 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii“), který stanoví, že: „Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými osobami.“ Stěžovatel uvedl, že součinnost poskytl již tím, že veškeré otázky zodpověděl dispečinku linky 158 a policistům umožnil ofotit si přijaté zprávy. Další součinnost policisté nepožadovali, a proto neměl povinnost ji poskytnout. [7] Poslední kasační námitkou stěžovatel napadá skutečnost, že městský soud v odstavci 30 napadaného rozsudku uvedl, že: „soud musí zdůraznit, že není povolán k tomu, aby posuzoval a určoval vhodnost toho kterého z možných služebních postupů bezpečnostních složek.“ Dle stěžovatele je naopak povinností soudu zhodnotit vhodnost využitých metod, které policisté při zásahu využili. [8] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který se ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že policistům neplyne povinnost vrátit občanský průkaz ztotožněné osobě ještě před ukončením úkonu. Stěžovatel současně nenamítal nezákonnost zadržování občanského průkazu v řízení před městským soudem. K tvrzené dezinterpretaci § 14 zákona o Policii se žalovaný vyjádřil tak, že mělo dojít ze strany soudu nejspíše k chybě v psaní. Citované ustanovení je v zákoně uvedeno pod § 18 a nikoliv § 14. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas, oprávněnou osobou, a je tedy projednatelná. [10] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Tyto vady v rozsudku neshledal. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozsudek městského soudu je přezkoumatelný, neboť splňuje požadavky judikatury kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, případně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). Z rozsudku je patrné, jak soud o návrhu rozhodl, jaké důvody jej k tomu vedly a na jakých úvahách založil své závěry. Rozsudek městského soudu není ani vnitřně rozporný, ostatně je zřejmé, že mu stěžovatel rozumí, neboť s jeho názory věcně polemizuje. [13] Kasační soud dále připomene právní rámec, v němž se posuzovaný případ odehrál. Pravomoci svěřené policii upravuje zejména zákon o Policii; dle jeho § 2 platí, že: „Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.“ Policie je současně orgánem veřejné správy, jejíž činnost směřuje k zabezpečení záležitostí veřejného zájmu. [14] Policie musí ve své činnosti zachovávat zásadu přiměřenost a zdrženlivosti. Policista je tak povinen při každém konkrétním úkonu dle § 11 zákona o Policii: „dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikala bezdůvodná újma, dbát aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikala osobám, jejichž nebezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma, postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.“ [15] Dle § 14 zákon o Policii platí, že: „Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými