10 Azs 307/2022 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 307/2022- 33 - text  10 Azs 307/2022 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: L. T. N, zast. advokátkou Mgr. Petrou Lukšíkovou, Šermířská 2378/5a, Praha 6  Břevnov, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4  Nusle, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2021, čj. MV1005635/SO2021, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2022, čj. 57 A 110/202147, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] NSS je postaven před otázku, jak mají správní orgány provádět test přiměřenosti rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (§ 46a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), pokud cizinec sice ve správním řízení přiměřeností neargumentuje, ale správnímu orgánu jsou bližší detaily soukromého života cizince známy ze správního spisu a z vlastního rozhodování. [2] Žalobkyně žije v Česku od roku 2012. Pobývala tu na základě prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s platností do listopadu 2019. Povolení k dlouhodobému pobytu bylo původně vydáno (a poté i v roce 2014 prodlouženo) za účelem společného soužití rodiny na území, nositelem oprávnění byl předchozí manžel žalobkyně, taktéž vietnamský občan, od kterého žalobkyně odešla v září 2016 a s nímž se rozvedla v listopadu 2017. V říjnu 2019 (před koncem platnosti původního povolení) podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území dle § 44a zákona o pobytu cizinců. Nositelem oprávnění dle žádosti byl současný manžel žalobkyně, rovněž vietnamský občan, kterého si žalobkyně vzala v lednu 2018 a který má v Česku trvalý pobyt. Z prvního manželství má žalobkyně nezletilého syna (ročník 2011), který byl soudem svěřen do výchovy bývalého manžela žalobkyně. Žalobkyni se v nynějším manželství v roce 2020 narodila dcera. [3] Ministerstvo vnitra, které o žádosti rozhodovalo, ji zamítlo v květnu 2021. Od rozchodu s bývalým manželem, po kterém následoval rozvod manželství, žalobkyně neplnila účel, pro který jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu [§ 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců]. Žalobkyni zanikla rodinná vazba k bývalému manželovi, který byl nositelem oprávnění k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, čímž zaniklo pobytové oprávnění žalobkyně. Proti rozhodnutí ministerstva podala žalobkyně obecně formulované odvolání, které ani přes výzvu nedoplnila. Žalovaná se ve stručném rozhodnutí ztotožnila se závěry ministerstva. [4] Žalobkyně se proti rozhodnutí správních orgánů úspěšně bránila žalobou. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalované i ministerstva a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Soud uznal jako důvodný jediný žalobní bod, který žalobkyně uplatnila, totiž že správní orgány se dostatečně nevěnovaly přiměřenosti rozhodnutí. Jakkoli žalobkyně nic podrobnějšího k otázce přiměřenosti netvrdila, správní orgány všechny rozhodné okolnosti znaly, zejména to, že v Česku žijí obě nezletilé děti žalobkyně, o mladší z nich žalobkyně osobně pečuje. Správní orgány tak opomněly vzít na zřetel nejlepší zájem dítěte jako ústavně chráněnou hodnotu. [5] Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek kasační stížností. Krajský soud prý nesprávně vyhodnotil otázku přiměřenosti rozhodnutí a dospěl k závěru, který zákon nezamýšlí ani neumožňuje. K prodloužení dlouhodobého pobytu chybí zákonné předpoklady. V takovém případě ale nejde pobyt prodloužit jen z důvodů ochrany rodinného a soukromého života. Není ani pravda, že by odůvodnění ministerstva ohledně přiměřenosti bylo nedostatečné – žalobkyně sama v tomto ohledu zůstala pasivní, pro účely posouzení jsou však klíčová tvrzení cizince, která si nemůže správní orgán domýšlet. Stěžovatelka kritizuje soud též za to, že překročil žalobní body a začal za žalobkyni domýšlet další důvody možné nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů. [6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] NSS předně nesouhlasí s tezí stěžovatelky, že krajský soud překročil (jediný) žalobní bod o nepřiměřenosti rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud je samozřejmě žalobními body vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žalobní body překročí, nejsouli pro to nějaké zákonné či ústavní výjimky, dopustí se hrubého procesního pochybení, které může být důvodem pro zrušení jeho rozsudku [§ 103 odst. d) s. ř. s.]. Nic takového se ale v nynější věci nestalo. Krajský soud si byl dobře vědom toho, že žalobkyně uplatnila jen jediný žalobní bod. Od správnosti klíčového závěru správních orgánů (že v důsledku rozchodu s bývalým manželem přestala žalobkyně plnit účel, pro který jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, o jehož prodloužení žádala) si držel odstup, nijak jej nehodnotil (srov. bod 34 napadeného rozsudku). [9] Krajský soud nepřekročil žalobní argumentaci ani v bodech 39 až 41. Zde se zabýval též otázkou, jaký vliv na hodnocení dostatečnosti úvah o přiměřenosti má, že žalobkyně zůstala ve správním řízení k této otázce pasivní. Krajský soud zde vysvětlil, že žalobkyně jistě nemusela předtím, než ministerstvo žádost zamítlo, rozvíjet úvahy o nepřiměřenosti nevyhovění žádosti, neboť sama byla přesvědčena, že nadále plní účel pobytu (soužití s rodinou). Žádost totiž podala téměř dva roky po uzavření nového manželství (manželství uzavřeno v lednu 2018, žádost podána 14. 10. 2019). Ministerstvo, které o žádosti rozhodovalo více než rok a půl, žalobkyni nijak nenaznačilo, že by snad neplnila účel pobytu. Pokud ministerstvo žádost zamítlo, k otázce přiměřenosti svého rozhodnutí se vyjádřilo jen obecně, vůbec nepřihlédlo ke skutečnostem, které znalo ze spisu (žalobkyně měla v době rozhodnutí ministerstva na českém území dvě malé děti, z toho o nedávno narozenou dcerku osobně pečovala společně s otcem  novým manželem, který má v Česku trvalý pobyt). I když žalobkyně k této otázce nic konkrétního neuvedla ani v odvolání, stěžovatelka se musela k této otázce vyjádřit, a to v rozsahu skutečností, které plynuly ze spisu (ministerstvo je dokonce uvedlo v narativní části rozhodnutí, dále však jimi neargumentovalo). [10] NSS k tomu uvádí, že takovéto hodnocení soudem bylo přirozenou součástí posouzení žalobního bodu, kde žalobkyně kritizovala nedostatečnou reakci správních orgánů na otázku přiměřenosti. Nadto zde soud reagoval na vyjádření samotné stěžovatelky, která zdůrazňovala, že žalobkyně ve správním řízení k otázce dopadů rozhodnutí do jejího rodinného a soukromého života nic neřekla (a pokud by se k této otázce soud nevyslovil, jistě by ho za to mohla stěžovatelka oprávněně kritizovat). Soud srozumitelně vysvětlil, proč ani pasivita žalobkyně v této specifické skutkové situaci neznamená, že by se správní orgány nemusely přiměřeností zabývat, neboť všechny rozhodné okolnosti znaly již ze správního spisu a své úřední činnosti. NSS proto na úvahách krajského soudu nic špatného nevidí. Nejen to, NSS s nimi též plně souhlasí. [11] V druhém bodě kasační stížnosti stěžovatelka v podstatě tvrdí, že provedení testu přiměřenosti nebylo nezbytné, neboť žalobkyně neplnila účel pobytu, takže ani případná nepřiměřenost rozhodnutí by nemohla nic zvrátit na tom, že povolení k pobytu získat nemohla. [12] NSS s touto námitkou nesouhlasí. Požadavek na provedení testu přiměřenosti jasně stanoví zákon o pobytu cizinců v § 46a odst. 2, a to pro všechny tam uvedené varianty důvodů zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. NSS připomíná, že správní orgány rozhodovaly podle § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců, neboť dospěly k závěru, že žalobkyně po odchodu od předchozího manžela a po následném rozvodu manželství neplnila účel, pro který bylo (původní) povolení vydáno. Platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem společného soužití rodiny totiž nelze prodloužit, jeli důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto povolení (§ 44a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, který odkazuje na § 46a). Podle § 46a odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo toto povolení vydáno, ovšem za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. [13] Stěžovatelka se odvolává na rozsudek ze dne 12. 5. 2020, čj. 5 Azs 373/201944, který v bodě 20 mj. uvedl, že „pokud stěžovatel v daném případě prokazatelně nesplňuje účel pobytu,