5 As 121/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 121/2022- 35 - text  5 As 121/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: MUDr. T. K., zast. Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, II) CETIN, a. s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, III) Obec Rynárec, se sídlem Rynárec 24, Rynárec, a IV) Ing. Tomáš Pavlovský, IWE, bytem U Rendlíku 1893, Pelhřimov, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2022, č. j. 61 A 14/2021102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. OUP 443/2020DI6, č. j. KUJI 9889/2021, zamítl odvolání žalobkyně (a jejího manžela M. K.) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru výstavby (dále též „stavební úřad“), ze dne 2. 9. 2020, č. j. OV/902/20208, jímž osobě zúčastněné na řízení IV) povolil stavbu s názvem „Novostavba rodinného domu o jedné bytové jednotce včetně napojení na inženýrské sítě (přípojka vodovodní, splaškové kanalizace, dešťové kanalizace a vedení NN), krytého parkovacího stání, kryté terasy, retenční nádrže na dešťovou vodu, vsakovacího objektu, zpevněných ploch, terénních úprav a oplocení na pozemku pozemková parcela parcelní číslo 927/34 (orná půda) v katastrálním území Rynárec“. [2] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 21. 7. 2020 bylo zahájeno společné územní a stavební řízení k výše vymezené stavbě, v němž žalobkyně a její manžel podali námitky ohledně rozsahu zastavěnosti pozemku či výšky stavby, které stavební úřad ve svém rozhodnutí vypořádal. V odvolání pak manželé kromě totožných argumentů vznesli též námitku vyloučení rozhodující osoby, neboť rozhodnutí bylo dle jejich názoru vedeno snahou stavbu i přes rozpor s územním plánem povolit. Žalovaný posléze vydal závazné stanovisko ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. OUP 7/20212, č. j. KUJI 110652/2020, jímž potvrdil závazné stanovisko stavebního úřadu ze dne 22. 6. 2020, č. j. OŽP/987/20202, k záměru stavby. Ačkoli shledal závěry stavebního úřadu částečně nedostatečně odůvodněné (výška stavby) a částečně nepřesné (zastavěnost pozemku), poté, co učinil vlastní závěry, shledal záměr přípustným i z hlediska souladu s územním plánem. V souladu s tímto potvrzujícím závazným stanoviskem posléze žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, proti čemuž se žalobkyně bránila žalobou ke krajskému soudu, v níž namítala především nesprávné posouzení splnění podmínky maximální zastavěnosti, povahy opěrné zdi, výškové regulace a podjatosti úřední osoby. [3] Krajský soud žalobu zamítl. Během jednání krajský soud pro úplnost provedl důkaz sdělením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 7. 4. 2021, tj. po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, dle něhož ministerstvo neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení výše uvedeného závazného stanoviska ze dne 5. 1. 2021. K námitce podjatosti oprávněné úřední osoby krajský soud uvedl, že žalovaný se jí sice výslovně nezabýval, když pouze konstatoval její opožděnost. To však nemohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný v prvoinstančním řízení neshledal neobjektivní postup úřední osoby či prokazatelně účelové jednání (tj. namítané důvody podjatosti), což v případě podání námitky podjatosti až v odvolání dle judikatury Nejvyššího správního soudu postačuje. Ohledně přezkoumání závazného stanoviska krajský soud označil úvahy žalovaného a vyhodnocení podkladů za dostatečně odborné, srozumitelné a přezkoumatelně odůvodněné. Žalovaný byl stanoviskem vázán, ministerstvo posléze dospělo k obdobným závěrům, pročež je polemika žalobkyně ohledně nezohlednění (neposečkání) závěrů ministerstva dle krajského soudu nadbytečná. [4] Co se týče tvrzeného nesouladu stavebního záměru s územním plánem, krajský soud žalobkyni rovněž nepřisvědčil. K otázce maximálního rozsahu zastavitelnosti pozemku krajský soud uvedl, že se žalovaný nespokojil s jedinou zákonnou definicí zpevněné plochy v § 6 odst. 5 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), který na danou věc nedopadá, a tudíž není tato definice závazná, ale vyložil tento pojem i v souladu s jeho obsahem a účelem v návaznosti na územní plán obce Rynárec, jenž výslovnou úpravu neobsahuje. Odkaz na jiné územní plány není dle krajského soudu rozhodující a vzhledem k absentující úpravě bylo zkoumání účelu užití vegetačních tvárnic žalovaným zcela logické a správné. Z projektové dokumentace jednoznačně vyplývá, že účelem užití vegetačních tvárnic bylo zpevnění svahu pro možné osazení zeleně a umožnění vsakování dešťové vody, a nikoli vystavět opěrnou zeď, pročež se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že předmětný svah opatřený vegetačními tvárnicemi není zpevněnou plochou ve smyslu územního plánu obce Rynárec, a proto nemá být započítáván do zastavěné plochy pozemku. Ohledně výšky stavby krajský soud konstatoval, že žalobkyně vykládá podmínku v územním plánu příliš zúženě a argumentuje též výpočtem přípustné výšky, jenž v územním plánu vůbec nefiguruje. Požadavek porovnání výšky záměru s výškou zástavby rodinných domů v přímém sousedství totiž jednoznačně necílí na srovnání pouze s bezprostředně sousedícími domy, nýbrž s okolní zástavbou domů v celé příslušné lokalitě. Tomu předmětný záměr odpovídá a respektuje též limit územního plánu, dle něhož je druhé nadzemní podlaží přípustné. [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž uplatňuje kasační námitky dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelka předně namítá překročení maximální míry zastavěnosti pozemku, kdy má být zastavěno 39,1 % plochy pozemku, přičemž územní plán obce Rynárec stanovuje nejvyšší míru zastavitelnosti 35 %. Zastavěnost dle závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu tvoří 30,88 %, avšak stěžovatelka tento závěr považuje za nesprávný, jelikož nezapočítává plochu zpevnění svahu vegetačními tvárnicemi v rozsahu 65 m2, kterou přílohy stavebního projektu označují za zpevněnou plochu. To žalovaný ani městský soud nevzali v potaz. Stěžovatelka považuje za nesprávné využití definice zpevněné plochy ze zákona o dani z nemovitých věcí, neboť se nejedná o definici, nýbrž o legislativní zkratku čistě pro účely uvedeného zákona, a neslučuje se s obecným výkladem tohoto pojmu. K tomu stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, č. j. 6 Afs 119/201425, jenž z relevantní důvodové zprávy vyvozuje, že cílem daného ustanovení bylo odstranění nejasnosti zdanění pozemků s plošnými stavbami, kdy byly zpevněné plochy vyňaty z daně ze staveb a byly zavedeny jako nová kategorie zdaněná pouze daní z pozemků. Navíc je dle stěžovatelky tato legislativní zkratka nepoužitelná i z věcného hlediska, jelikož za zpevněnou plochu označuje pouze pozemek nebo část pozemku označený jako ostatní plocha nebo zastavěná plocha a nádvoří, tudíž by zpevněnou plochou nebyl ani např. chodník či parkovací stání, pokud by se nacházelo na pozemku vedeném v katastru nemovitostí jako např. zahrada. Takové plochy přitom stavebník mezi zpevněné plochy sám zařadil a žalovaný je rovněž započítal. Na tom nic nemění ani odkaz krajského soudu na jednotu právního řádu; dle stěžovatelky je naopak v tomto případě nutné se od legislativní zkratky odchýlit, neboť slouží explicitně jen danému předpisu, k čemuž cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96. [6] Stěžovatelka se vymezuje proti odmítnutí srovnání s jinými územními plány (vč. hl. m. Prahy), jež považují vegetační tvárnice za zpevněné plochy, a to pouze na základě jediného územního plánu s opačnými závěry, který navíc nebyl proveden jako důkaz. K tomu stěžovatelka poukazuje na pluralitu stejného posouzení, shodu mezi většinovou odbornou veřejností a autoritu metropolitního plánu hl. m. Prahy. Krajský soud dle stěžovatelky pochybil, když se tímto důkazem odmítl zabývat, resp. považoval tvrzení stěžovatelky za vyvrácené. Stěžovatelka označila za nesprávné také věcné posouzení povahy opěrné zdi krajským soudem, dle něhož účel vegetační tvárnice k modelaci svahu a výsadbě zeleně, tj. nikoli jako stavba opěrné zdi, vyplývá z projektové dokumentace i ze závazného stanoviska. Dle stěžovatelky však tento závěr z projektové dokumentace vůbec nevyplývá a závazné stanovisko jej vyvozuje bez jakéhokoli podkladu v projektové dokumentaci, pročež je nesprávné. Krajský soud však tento nesoulad vůbec nepřezkoumal, a