6 As 207/2022 — Nejvyšší správní soud

6 As 207/2022- 43 - text  6 As 207/2022 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a zpravodaje Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: X. X., zastoupený Mgr. Petrem Kallou, advokátem, sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. září 2019 č. j. MHMP 1804046/2019 a č. j. MHMP 1805214/2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2022 č. j. 10 A 180/201943, ve znění opravného usnesení ze dne 31. srpna 2022 č. j. 10 A 180/201952, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce se narodil a je úředně evidován jako osoba ženského pohlaví, Nejvyšší správní soud však v textu tohoto rozsudku respektuje skutečnost, že se identifikuje jako muž. [2] V roce 2019 požádal žalobce o změnu jména a příjmení na Y. X., změnu rodného čísla do formátu odpovídajícímu mužskému pohlaví a změnu úředního pohlaví z „F“ na „M“. [3] Úřad městské části Praha 2 usnesením č. j. MCP2/050510/2019/OMTOMAT/JUR ze dne 5. února 2019 zastavil řízení o žádosti o zápis změny rodného čísla a o zápis změny pohlaví. [4] Řízení o žádosti o změnu jména a příjmení zastavil Úřad městské části Praha 4 usnesením ze dne 4. března 2019 č. j. OSA – 4076/19/Bog. [5] V obou případech byla důvodem zastavení řízení skutečnost, že žalobce nepředložil potvrzení o ukončení léčby pro změnu pohlaví, tedy neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení [§ 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád]. [6] Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítl žalovaný rozhodnutími označenými v návětí. Proti nim podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který – poté, co řízení přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2460/19 a následně Pl. ÚS 2/20 – žalobu zamítl rozsudkem označeným v návětí. [7] Městský soud poukázal na relevantní právní úpravu [zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o matrikách“), zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách], z níž vyplývá, že právní podmínkou pro změnu pohlaví, a tedy i pro změnu rodného čísla a jména a příjmení, je podstoupení chirurgického zákroku spojeného se znemožněním reprodukční funkce člověka. Žalobce však léčbu pro změnu pohlaví nedokončil. K námitce protiústavnosti této situace odkázal městský soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 2 As 199/201837 a ze dne 25. července 2019 č. j. 9 As 61/201864 a především na nález Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2021 sp. zn. Pl. ÚS 2/20, vyhlášený pod č. 112/2022 Sb., a na něj navazující nález 7. června 2022 sp. zn. II. ÚS 2460/19. Nad rámec vypořádání žalobních bodů městský soud podotkl, že řízení ve věci změny rodného čísla a záznamu změny pohlaví nemělo být vůbec vedeno, neboť řízení o změně rodného čísla lze zahájit jen z moci úřední a o provedení dodatečného záznamu o změně pohlaví se žádné řízení nevede (jde o faktický úkon). II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Uvedl, že se plně identifikuje jako muž, mluví o sobě v mužském rodě, ve kterém s ním komunikují i všichni ostatní, nosí pánské oblečení a má maskulinní vizáž. Nedošlo však u něj k chirurgickému zákroku zahrnujícímu znemožnění reprodukční funkce a přeměnu pohlavních orgánů, a tudíž nemohl doložit potvrzení o ukončení léčby. Nemožnost úřední změny pohlaví a jména bez chirurgického zákroku považuje stěžovatel za zásah do své lidské důstojnosti a soukromého a rodinného života a rovněž za porušení zákazu mučení. Odkazy městského soudu na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 a II. ÚS 2460/19 považuje stěžovatel za nemístné, neboť se týkaly případu intersexuální osoby, která si nepřála projít změnou pohlaví, zatímco stěžovatel je transgender osobou, která změnou pohlaví prochází, nehodlá však podstoupit chirurgický zákrok spojený se znemožněním reprodukční funkce a přeměnou pohlavních orgánů. Ústavní soud se vůbec nezabýval ústavností § 21 a § 23 zákona o specifických zdravotních službách, § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 62 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 72 odst. 1 zákona o matrikách. Jeho nálezy nemají precedenční povahu, s nálezem Pl. ÚS 2/20 navíc souhlasilo pouze 7 členů pléna, ostatní k němu připojili odlišná stanoviska. [9] Další argumentace stěžovatele v podstatě přejímá odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k nálezu Pl. ÚS 2/20. Stěžovatel poukázal na nemožnost kompletní změny biologického pohlaví. Současná právní úprava jej nutí volit mezi dvěma situacemi, které pro něj představují utrpení a nejsou akceptovatelné – smířit se s tím, že z právního hlediska nikdy nedosáhne změny pohlaví, nebo se zásahem do své tělesné integrity. Zákonodárce se při přijímání právní úpravy nezabýval přiměřenějšími alternativami, Ústavní soud neprovedl test jejich potřebnosti. Ustanovení § 29 odst. 1 občanského zákoníku by mělo být zrušeno už jen pro jeho neurčitost. Pohlavní inkongruence není vždy spojena s potřebou změny pohlavních orgánů. Podstatou tohoto stavu je dlouhodobá touha žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví. Stanovení podmínek pro změnu právního pohlaví je však primárně věcí politickoprávní, nikoli odbornou. V Německu, v Rakousku i Polsku se od požadavku na sterilizaci odstoupilo na základě soudních rozhodnutí. Skupina osob s pohlavní inkongruencí je natolik malá, že ochranu svých práv nemůže prosazovat parlamentní cestou. [10] Dále stěžovatel zdůraznil absolutní a nekompromisní povahu lidské důstojnosti, do níž městský soud a žalovaný zasáhli. Argumentoval rovněž garancí nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí s tím, že jej právní úprava nutí volit mezi zásahem do nedotknutelnosti osoby (chirurgickým odnětím dělohy či varlat) a zásahem do nedotknutelnosti soukromí (nemožnost vystupovat ve společnosti a v soukromém životě zcela v souladu se svým psychickým pohlavím, což zároveň odhaluje, že je osobou s pohlavní inkongruencí). Tyto důsledky porušují též absolutní zákaz nelidského a ponižujícího zacházení, právní úprava se zaměřuje na tělesnou schránku jednotlivce, přistupuje k němu jako k objektu, jehož vzhled musí být uzpůsoben požadavkům veřejné moci. Souhlas stěžovatele s odebráním dělohy nelze považovat za svobodný, přičemž provedení sterilizace bez svobodného souhlasu představuje zakázané špatné zacházení. Není zřejmé, jaký cíl vlastně aplikovaná právní úprava sleduje, s výjimkou ochrany tradičního pojetí rodičovství, k jeho dosažení jsou však dostupné méně invazivní prostředky (například uzavření vejcovodů či chámovodů, popřípadě farmakologické ukončení reprodukční funkce). Tento cíl navíc nepřichází v úvahu u osob, které jsou již z jiného důvodu neplodné. Právní úprava nemůže být přiměřená ani v případě osob, které chirurgický zákrok nemohou podstoupit ze zdravotních důvodů. Názor, že změna právního pohlaví může být vázána buď na objektivní kritérium chirurgické sterilizace, nebo musí jít o zcela subjektivní kategorii, pomíjí například možnost vázat změnu pohlaví na odborné znalecké posouzení, zda skutečně dochází k pohlavní inkongruenci. Odebrání dělohy nemusí být z lékařského hlediska vždy vhodné ani potřebné a nepovede ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatele. [11] Stěžovatel dále podrobně rozebral odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 6. dubna 2017 ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii, stížnosti č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13 (dále též rozsudek Garçon), z něhož vyplývá, že při regulaci změny pohlaví mají státy pouze omezený prostor pro uvážení a že právní úprava, která sice nutně nevyžaduje chirurgickou sterilizaci, avšak požaduje hormonální léčbu, která by s vysokou pravděpodobností ke sterilizaci vedla, odporuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tento rozsudek byl následován i v navazující judikatuře (rozsudky ESLP ze dne 11. října 2018 ve věci S. V. proti Itálii, stížnost č. 55216/08, ze dne 17. ledna 2019 ve věci X proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, stížnost č. 29683/16, a zejména rozsudek ze dne 19. ledna 2021 X a Y proti Rumunsku, stížnost č. 2145/16 a 20607/16). Stěžovatel dále odkázal na rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ze dne 15. května 2018 ve věci Transgender Europe a ILGAEurope proti České republice, stížnost č. 1