6 As 210/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 210/2023- 52 - text  6 As 210/2023 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., IČO: 63839997, sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6, zastoupený JUDr. Robertem Nerudou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. listopadu 2020, sp. zn. ÚOHSR0002/ 2020/HS, č. j. ÚOHS37341/2020/310/Aši, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 29 Af 8/2021330 takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2023 č. j. 29 Af 8/2021330 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Sporná otázka v nynější věci spočívá v tom, zda mohl žalovaný u žalobce jakožto kolektivního správce ve smyslu § 95a zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), hodnotit možné zneužití dominantního postavení v rámci hospodářské soutěže, či zda taková pravomoc náležela dle § 102 odst. 3 autorského zákona Ministerstvu kultury (dále jen „ministerstvo“). [2] Zneužití dominantního postavení žalovaný spatřoval v tom, že žalobce od poskytovatelů ubytovacích služeb v období od 19. května 2008 do 6. listopadu 2014 vyžadoval platby autorských odměn i z neobsazených pokojů. Tím měl žalobce zneužít své dominantní postavení vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky a současně mohl ovlivnit obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv. Žalovaný proto rozhodnutím ze dne 18. prosince 2019 č. j. ÚOHSS0249/2018/DP35137/2019/830/DKl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) dospěl k závěru, že žalobce zneužil své dominantní postavení a porušil zákaz stanovený v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, čímž spáchal přestupek dle § 22a odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Zároveň porušil zákaz vymezený v čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie. Žalovaný proto žalobci uložil, aby v uvedeném jednání nepokračoval, a rovněž mu stanovil k úhradě pokutu ve výši 10 676 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad. O něm rozhodl předseda žalovaného rozhodnutím označeným v návětí tohoto rozsudku tak, že rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Na jejím základě Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobou napadené rozhodnutí a s ním i prvostupňové rozhodnutí považoval za nicotné. Žalovaný pozbyl věcnou příslušnost ještě před zahájením řízení, proto neměl pravomoc o věci žalobce rozhodnout. Krajský soud tento závěr založil na výkladu § 102 odst. 3 autorského zákona ve znění účinném od 20. dubna 2017. Dle tohoto ustanovení mohl žalovaný rozhodovat v rozsahu, v jakém se na věc nevztahoval autorský zákon. Stanovení plateb poskytovatelům ubytovacích služeb jakož i obecně problematiku kolektivní správy autorský zákon upravoval, což rozhodování žalovaného vylučovalo, a naopak zakládalo pravomoc ministerstva. Ministerstvo mohlo vykonávat nad dodržováním povinností kolektivních správců dohled a v případě potřeby ukládat opatření k nápravě či kolektivní správce sankcionovat. Dle krajského soudu se ministerstvo v dotčených aspektech stalo „soutěžním úřadem“ nahrazujícím ve vymezeném rozsahu činnost žalovaného. Zároveň autorský zákon ve vztahu ke kolektivním správcům obsahuje zvláštní úpravu, proto se dle krajského soudu jednalo o právní úpravu lex specialis vůči zákonu o ochraně hospodářské soutěže. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že je ústředním orgánem státní správy, jehož úkolem je podpora a ochrana hospodářské soutěže, a to podle vnitrostátních i unijních předpisů. Naproti tomu ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro oblast kultury a rovněž i pro provádění autorského zákona. Ministerstvo a stěžovatel regulují odlišné oblasti, proto je nesprávný závěr krajského soudu, že se ministerstvo stalo „soutěžním úřadem“. Stěžovatel rovněž nesouhlasí, že by autorský zákon odnímal jeho pravomoc posuzovat možné narušení hospodářské soutěže u kolektivních správců, naopak tuto pravomoc předpokládá. Řešení přestupků na úseku ochrany hospodářské soutěže je tedy v jeho výlučné kompetenci. Stěžovatel zároveň v nynějším řízení neposuzoval obecnou tvorbu sazeb autorských odměn či jejich přiměřenost dle autorského zákona, to je skutečně úkolem ministerstva. Zabýval se výhradně tím, zda žalobce svým postupem neporušil pravidla hospodářské soutěže. Odlišnost obou oblastí je dána nejenom účelem regulace, nýbrž i rozdílným sankcionováním přestupků. Krajský soud tyto dvě odlišné oblasti nesprávně vyhodnotil. [5] Krajský soud při svých úvahách nezohlednil ani závěry dosavadní judikatury, dle které se působnost stěžovatele může doplňovat s dalšími správními orgány. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na několik rozsudků Nejvyššího správního soudu. V nich Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jediným strážcem hospodářské soutěže je právě stěžovatel. Nikdo jiný (ani sektorový regulátor) nemá pravomoc sankcionovat nepovolené zásahy do hospodářské soutěže a ukládat opatření k nápravě. Působení sektorových regulátorů, ač mohou také ukládat sankce či opatření, neslouží k ochraně hospodářské soutěže, nýbrž sleduje jiné cíle. Nejvyšší správní soud rovněž připustil možnost jednočinného souběhu, tedy situaci, kdy jsou jedním jednáním spáchány dva různé delikty, konkrétně narušení hospodářské soutěže a zároveň porušení sektorové regulace. Pro potvrzení toho, že národní soutěžní úřad není omezen sektorovou regulací, stěžovatel odkázal i na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ve věci META Platforms. [6] Dále stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že nezohlednil kontext unijního práva. Při svých úvahách krajský soud opomněl, že je to právě stěžovatel, který je v souladu s unijními právem výlučným orgánem pro ochranu hospodářské soutěže, který má pravomoc aplikovat příslušné unijní předpisy. Dle nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, mají členské státy určit orgán nebo orgány zodpovědné za ochranu hospodářské soutěže. České republika za tento orgán označila stěžovatele. Naproti tomu autorský zákon v žádném ze svých znění nesvěřil ministerstvu pravomoc aplikovat unijní soutěžní právo v České republice. Stěžovatel je tak jediným vnitrostátním správním orgánem, který má pravomoc aplikovat společná pravidla pro hospodářskou soutěž dle čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie. [7] Stěžovatel rovněž odkázal na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2019/1 ze dne 11. prosince 2018, o posílení postavení orgánů pro hospodářskou soutěž v členských státech tak, aby mohly účinněji prosazovat pravidla, a o zajištění fungování vnitřního trhu (dále jen „směrnice 2019/1“). Obsahem této směrnice je mj. povinnost členských států zajistit nezávislost vnitrostátních správních orgánů pro hospodářskou soutěž. V rámci dodržování zásady eurokonformního výkladu právních předpisů měl krajský soud k této směrnici přihlédnout, neboť pokud mělo být postavení stěžovatele posíleno, tím spíše nemohla být založena pravomoc ministerstva. Při zachování výkladu krajského soudu by se Česká republika vystavila riziku zahájení řízení z důvodu nesplnění povinnosti řádně transponovat obsah unijních předpisů do svého právního řádu. [8] Nesprávně krajský soud vyhodnotil i vztah dotčených přepisů. Úvaha krajského soudu, že autorský zákon je lex specialis vůči zákonu o ochraně hospodářské soutěže, byla strohá. Stejně strohou úvahou mohl krajský soud dospět i k opačnému závěru. Při hodnocení možného vztahu speciality je dle stěžovatele třeba přihlížet k účelu a cíli obou předpisů a teprve při shodě je možné zvažovat, který z těchto právních předpisů je v postavení legis specialis k tomu druhému. Zákon o ochraně hospodářské soutěže a autorský zákon nesledují stejné cíle a předmět právní regulace. Jedná se o dvě odlišné právní úpravy, které chrání zcela odlišné veřejné zájmy. Dle stěžovatele mezi těmito dvěma předpisy není vztah speciality. [9] V rámci širších souvislostí stěžovatel odkázal na šetření veřejného ochránce práv. Svaz léčebných lázní České republiky stěžovateli adresoval podnět směřující vůči postupu žalobce. Stěžovatel věc vyhodnotil tak, že k jejímu projednání nebyl příslušný, neboť neměla soutěžní rozměr. Veřejný ochránce práv na základě šetření následně shledal nečinnost stěžovatele, neboť neprovedl alespoň předběžné šetření podnětu a neověřil, zda mohlo dojít ke zneužití domin