6 As 258/2022 — Nejvyšší správní soud

6 As 258/2022- 22 - text  6 As 258/2022 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: T. P., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2022, č. j. MHMP 436783/2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 18 A 24/202236, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Úřad městské části Praha 16 dne 12. 1. 2022 rozhodnutím dle § 35 odst. 2 zákona č. 269/2021 Sb., o občanských průkazech, z moci úřední ukončil platnost občanského průkazu žalobce ze dne 10. 8. 2021. [2] Žalovaný na základě žalobcova odvolání změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že vložil slova „z důvodu nesprávného údaje (nevyhovující podoba osoby)“, ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. [4] Městský soud shrnul, že spornou je v projednávané věci otázka, zda lze připustit výjimku z požadavku, že při pořizování podoby pro účely fotografie na občanský průkaz musí mít osoba neutrální výraz a zavřená ústa, a zda tento požadavek zakotvený ve vyhlášce není nepřiměřený a bez zákonného důvodu. Konkrétně se soud zabýval otázkou, zda lze připustit, aby se osoba při pořizování podoby pro účel fotografie na občanský průkaz usmívala. [5] Městský soud nejprve posoudil, zda je ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky důvod pro odmítnutí aplikace § 20 odst. 1 vyhlášky č. 281/2021 Sb., k provedení zákona o občanských průkazech a některých ustanovení zákona o cestovních dokladech a zákona o základních registrech, který stanovuje požadavek, aby osoba při pořizování podoby pro účely občanského průkazu měla neutrální výraz a zavřená ústa. V této souvislosti uvedl, že Ministerstvo vnitra mělo na základě § 71 zákona o občanských průkazech pravomoc vyhlášku vydat, vyhláška byla vydána v souladu se zmocňovacím ustanovením a neporušuje výhradu zákona. [6] V rámci posouzení případného obsahového rozporu ustanovení vyhlášky se zákonem či ústavním pořádkem shrnul, že žalobce se hlásí jako následovník společnosti Ecclesiae Risorum, přičemž návrh na registraci této společnosti podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, byl příslušnými orgány zamítnut. Společnost Ecclesia Risorum tedy není (registrovanou) církví či náboženskou společností, a proto se nemůže dovolávat ochrany dle čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Dle městského soudu proto žalobce může realizovat své náboženské přesvědčení uvnitř společenství, stejně jako se může svého přesvědčení dovolávat navenek individuálně, nemůže tak ale bez dalšího činit s odkazem na existenci a učení konkrétní „církve“, jež není jako církev uznána a registrována. [7] Soud se dále zabýval otázkou, zda § 20 prováděcí vyhlášky č. 281/2021 Sb. není v rozporu se svobodami zaručenými čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nezasahuje tak nepřípustně do žalobcova fora interna. Soud v této souvislosti uvažoval o aplikaci výhrady svědomí. Žalobcův požadavek na úsměv na fotografii na občanský průkaz je založen na přesvědčení o „transcendentní povaze smíchu“, která žalobci zprostředkuje „kontakt s Absurdnem“. Podle žalobce toto vyznání směřuje zejména na úřední příležitosti, při kterých je smích zbytečně potlačován, a to zvláště při pořizování fotografií na osobní doklady. [8] Městský soud připustil ústavní relevanci výhrady svědomí žalobce, kterou lze spatřovat v samotné kolizi svobody svědomí s jinými právem chráněnými zájmy. Přesvědčení žalobce již ovšem bylo projeveno navenek (úsměvem na fotografii na občanském průkazu), čímž se dostalo z „vnitřní sféry“ jednotlivce do sféry vnější, ve které již toto přesvědčení nelze prosazovat neomezeně. Městský soud zdůraznil, že občanský průkaz je veřejnou listinou, kterou osoba, jíž je občanský průkaz vydán, prokazuje svou totožnost a skutečnosti v listině uvedené. Zdůraznil také vážnost s občanským průkazem spojenou. Státní občan České republiky, který je starší 15 let a má na území České republiky trvalý pobyt, má povinnost mít občanský průkaz a nepožádání o vydání občanského průkazu či nepřevzetí občanského průkazu je přestupkem. Rovněž doplnil, že občanský průkaz je prostředkem umožňujícím uložení nebo užití dat potřebných pro elektronickou identifikaci a autentizaci držitele občanského průkazu nebo pro jiné elektronické úkony. [9] V této souvislosti městský soud též zdůraznil, že zákon o občanských průkazech navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1157 o posílení zabezpečení průkazů totožnosti občanů Unie a povolení k pobytu vydávaných občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům, kteří vykonávají své právo volného pohybu. Zakomponování biometrických údajů do občanských průkazů znamená zvýšení bezpečnosti a zjednodušení cestování pro občany Evropské unie mezi jejími členskými státy a zabránění padělání dokladů. Zabezpečené osobní doklady mají zajistit výměnu informací v rámci boje proti terorismu a ochraně vnějších hranic EU. Městský soud tedy zdůraznil zájem na pořízení podoby osoby, která bude vyhovovat požadavkům na identifikaci osoby v rámci celé EU. Požadavek je tedy založen na legitimním veřejném zájmu. [10] Při posuzování naléhavosti žalobcových důvodů k podpoře jeho výhrady městský soud uvedl, že skutečnost, že žalobci bude vydán občanský průkaz, na kterém bude fotografie s jeho neutrálním výrazem, nemá potenciál významně zasáhnout do jeho právní sféry. [11] K aspektu přesvědčivosti a konzistentnosti tvrzení podporujících výhradu svědomí městský soud uvedl, že z obsahu žaloby není zřejmé, na základě čeho a od jaké doby je žalobce příznivcem přesvědčení o transcendentní povaze smíchu. [12] Při posuzování společenských dopadů výhrady svědomí soud zdůraznil, že je třeba zohlednit praktický význam požadavku na pořízení podoby osoby s neutrálním výrazem a zavřenými ústy a účel, pro který je takový požadavek stanoven. [13] Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že jeho základní právo na (náboženské) přesvědčení, resp. svobodu svědomí bylo omezeno v rozporu s ústavním pořádkem. Soud neshledal důvod pro neaplikování vyhlášky ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, pročež byl vyhláškou vázán. Žalobu proto neshledal důvodnou. [14] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Kasační stížnost [15] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost dle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [16] Stěžovatel namítal, že městský soud se nijak nevypořádal s argumentem, že je nesouladné s náboženskou svobodou, aby své náboženské přesvědčení mohl projevovat pouze v soukromí. Víra stěžovatele spočívá právě v tom, že na úředních dokladech a při úředních záležitostech nemá být smích potlačován. [17] Městský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, neboť preferoval tvrzený veřejný pořádek při vydávání občanského průkazu před náboženskou svobodou jednotlivce. [18] Stěžovatel namítal, že právo státu na veřejný pořádek nepožívá ústavní ochrany, na rozdíl od práva stěžovatele na náboženskou svobodu. Právo stěžovatele může být omezeno jen tam, kde to stanoví Listina a v jejích mezích. Právo stěžovatele však bylo omezeno podzákonným předpisem. Stěžovatel namítal, že městský soud je připraven poskytnout ochranu právům jen v případě, že to nenarušuje obecný zájem. Tento obecný zájem přitom shledává v jednotnosti výkladu podzákonného předpisu. Listina však zachycuje ochranu práv člověka tak, že práva jsou chráněna vždy, pokud Listina nepřipouští výjimku. [19] Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem, že jeho náboženské vyznání nepřísluší k církvi v právním slova smyslu. Stěžovatel zdůraznil, že jeho svoboda náboženského vyznání požívá ochranu bez ohledu na to, zda jsou věřící organizováni v církvi či nikoli. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že Církev smíchu není církví, státní orgány jsou povinny právo vykládat ve prospěch svobody náboženského vyznání, tedy v pochybnostech ve prospěch co nejširší náboženské svobody. Stěžovatel označil za mylný, nekorektní a nezákonný názor městského soudu, že náboženské vyznání je jen takové vnitřně organizované společenství, které sdílí hodnoty týkající se náboženského organizování světa, pokud jsou tyto hodnoty obdobné hodnotám obvykle sdíleným ve středoevropském kontextu. Stěžovatel namítal, že nerozumí tomu, proč náboženské sdružení založené na Absurdnu, s nímž je kontakt zprostředkováván prostřednictvím smíchu, nemůže požívat ochrany. [20] Městský soud se dle stěžovatele nepřesv