7 Afs 321/2021 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 321/2021- 23 - text  7 Afs 321/2021 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: HIVAGO s. r. o., se sídlem Křenová 89/19, Brno, zastoupen JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, č. j. 6 Af 49/201926, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 Af 49/201931, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Správce daně dne 20. 12. 2016, rozhodl o uložení pokuty ve výši 10 000 000 Kč daňovému subjektu DP&KCZQ s.r.o., v likvidaci (dále též „daňový dlužník“), za provozování tzv. kvízomatů v rozporu se zákonem. Za účelem vymožení neuhrazené pokuty (a nákladů řízení) nařídil žalovaný exekučním příkazem ze dne 27. 3. 2018 daňovou exekuci prodejem movitých věcí. [2] Žalovaný provedl v rámci daňové exekuce soupis věcí k vymožení nedoplatků daňového dlužníka, a to mimo jiné i v prostorách provozovny žalobce, kde měl daňový dlužník umístěny kvízomaty. Do soupisu věcí zahrnul také převzatou finanční hotovost ve výši 435 522 Kč. [3] Žalobce posléze podal návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce – převzaté finanční hotovosti. Tvrdil, že mu svědčí právo k finanční hotovosti nepřipouštějící provedení exekuce. Žalovaný tento návrh rozhodnutím ze dne 2. 8. 2018 zamítl a k odvolání postoupil Odvolacímu finančnímu ředitelství. V mezidobí Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 22 Af 83/201788, zrušil rozhodnutí o uložení pokuty a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Žalovaný dne 18. 1. 2019 z moci úřední zastavil daňovou exekuci daňového dlužníka nařízenou příkazem na prodej movitých věcí, neboť uložení pokuty se stalo nepravomocným. Dne 25. 3. 2019 pak Odvolací finanční ředitelství zastavilo i odvolací řízení ve věci návrhu žalobce na vyloučení majetku z daňové exekuce. [4] Žalobce v návaznosti na posledně zmíněné vyzval správce daně k vrácení zadržované finanční hotovosti. K jeho výzvě správce daně sdělil, že vlastnické právo k požadované finanční hotovosti svědčí daňovému dlužníku, nikoliv žalobci. Žalobce proto podal námitku podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též „daňový řád“). Tu správce daně zamítl s tím, že proti rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na vyloučení majetku nepodal žalobce odvolání, a rozhodnutí proto nabylo právní moci. Vlastnictví žalobce tak nebylo prokázáno. Současně jej informoval o tom, že s předmětnou finanční hotovostí naložil jako s výtěžkem prodeje, tj. složil ji a přijal na vlastní účet, poté ji zaevidoval na osobní depozitní účet daňového dlužníka, odkud ji ke stejnému dni převedl na osobní daňový účet daňového dlužníka na úhradu vymáhaných daňových nedoplatků. II. [5] Proti rozhodnutí o námitce podal žalobce žalobu. V ní zdůraznil, že zastavením daňové exekuce daňového dlužníka zanikla všechna s tím související řízení, tedy i řízení o návrhu na vyloučení majetku z této exekuce. Rozhodnutí o (ne)vyloučení není proto možné považovat za pravomocné, ale naopak je na něj nutno nazírat jako na zaniklé. Správce daně měl znova posoudit vlastnictví majetku (finanční hotovosti). [6] Městský soud argumentaci žalobce nepřisvědčil. Poukázal na skutečnost, že Odvolací finanční ředitelství dle § 106 daňového řádu zastavilo toliko řízení o odvolání. Nepřistoupilo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení podle § 116 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Zamítnutí návrhu na vyloučení finanční hotovosti z daňové exekuce se tak stalo pravomocným a závazným pro všechny orgány veřejné moci. [7] Soud dále neshledal důvodnou ani výtku stran prokázání vlastnického práva žalobce. Z rozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce jednoznačně plyne, že žalobci vlastnické právo nesvědčilo, neb je neprokázal. Přítomná obsluha provozovny o sporné finanční hotovosti tvrdila, že se jedná o částky určené na výplaty odměn z kvízomatů, což svým podpisem stvrdil přítomný jednatel žalobce. Tvrzení, že se jedná o část splátky zápůjčky, nebylo prokázáno. Žalovaný proto s finanční hotovostí naložil správně, když ji připsal na účet daňového dlužníka. III. [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní poukázal na to, že mezi postupem podle § 106 daňového řádu a podle § 116 téhož zákona není rozdíl. Na finanční hotovost by bylo nahlíženo stejně – jako na hotovost zajištěnou v rámci daňové exekuce. Musel by proto zvolit stejný postup (domáhat se vydání finanční hotovosti). Dále uvedl, že žalovaný nemůže svým postupem vyloučit stěžovatele z možnosti domáhat se vrácení finanční hotovosti, která mu byla neoprávněně zadržena v exekučním řízení. Naopak, musí zkoumat vlastnictví právě i v rámci žádosti o její vrácení. IV. [9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry rozsudku městského soudu a upozornil na to, že se vlastnickým právem stěžovatele v žalobou napadeném rozhodnutí o námitce, jakož i ve sdělení jí předcházejícím, zabýval. V. [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Stěžovatel se domáhá toho, aby správce daně v řízení o námitce při placení daní zkoumal a určil jeho vlastnictví k finanční hotovosti, která byla zadržena v rámci daňové exekuce vedené u daňového dlužníka a následně pravomocně zastavené. Správce daně s touto hotovostí nakládal jako s majetkem daňového dlužníka, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o jejím vyloučení z daňové exekuce (příslušný návrh byl prvostupňovým rozhodnutím zamítnut a navazující řízení o odvolání bylo zastaveno pro bezpředmětnost spočívající v zastavení daňové exekuce). [13] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve shrnout základní východiska týkající se řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a s tím souvisejícího vypořádání otázky vlastnického práva. [14] Vlastnictví a práva připouštějící exekuci jsou primárně chráněna ve vztahu k daňovému dlužníkovi, přičemž další práva (vyplývající ze široké škály potenciálních právních vztahů třetích osob s daňovým dlužníkem) váznoucí na exekuovaném majetku nalézají svou ochranu zejména v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce v rámci exekuce, či v řízení před civilními soudy (o tom dále). K povaze řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Afs 394/201732, uvedl, že „[ú]čelem § 179 [daňového řádu] je poskytnout ochranu třetím osobám, odlišným od dlužníka, jejichž majetek byl exekucí postižen, ačkoli k tomuto majetku mají právo, jež exekuci nepřipouští. Plnění, jež se exekucí vymáhá, je zavázán poskytnout dlužník, a proto také pouze postižením jeho majetkové sféry může být pohledávka nuceně uspokojena. Třetí osoby musí být chráněny.“ [15] Daňové exekuční řízení má sice oproti vykonávacímu řízení dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“) svá specifika, ale i spoustu společného. Nejinak tomu je rovněž v případě vyloučení majetku z exekuce. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 Afs 259/201926, poukázal na to, že návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce je obdobou vylučovací (excindační) žaloby dle § 267 o. s. ř. Nelze tedy opomenout i řadu obdobných východisek pro „řešení“ otázek vlastnictví právě v rámci těchto institutů. [16] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 8 Afs 41/202138, č. 4398/2022 Sb. NSS „[ú]čelem řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 1 daňového řádu tak je, aby byl exekucí postižen toliko majetek dlužníka. Na rozdíl od vylučovací žaloby podle § 267 o. s. ř. může být toto řízení zahájeno i z moci úřední. Správce daně je povinen zahájit řízení o vyloučení majetku, zjistíli existenci práva k tomuto majetku, které nepřipouští provedení exekuce. V rámci tohoto řízení správce daně proto autoritativně nerozhoduje o tom, zda třetí osobě náleží právo k majetku, které nepřipouští provedení exekuce, nýbrž rozhoduje pouze o vyloučení majetku z daňové exekuce z důvodu, aby byla daňová exekuce vedena v souladu s daňovým řádem. Předmětem řízení tak je přípustnost vedení exekuce na určitý majetek, nikoliv vztah vyplývající ze soukromého práva, jak mylně namítá stěžovatelka. Nařídilli by totiž správce daně exekuci na majetek, ke kterému má třetí osoba právo nepřipouštějící provedení exekuce, porušil by § 179 odst. 1 daňového řádu, který tento postup vylučuje. Otázku existence práva nepřipouštějícího provedení e