7 As 272/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 272/2022- 47 - text  7 As 272/2022 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Michala Bobka a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. M., zastoupen Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 17 Ad 11/202142, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení [1] Kárná komise žalované rozhodnutím ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. K 89/2014 (dále jen „kárné rozhodnutí“), shledala, že žalobce se dopustil kárného provinění tím, že: 1) v době od 1. 10. 2015 do 30. 4. 2016 v kauzách svých klientů společností A. s.r.o. a D. s.r.o. ustanovil svým zástupcem svého zaměstnance JUDr. K. M., jehož pověřil prováděním úkonů právní pomoci, a to mimo jiné jednáním s právním zástupcem protistran uvedených společností advokátem Mgr. M. L., ačkoliv JUDr. K. M. byl rozhodnutím České advokátní komory ke dni 1. 10. 2014 vyškrtnut ze seznamu advokátů na základě vlastní žádosti (§ 7b odst. 1 písm. g) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, [dále jen „zákon o advokacii“]) podané dne 4. 9. 2014 poté, co proti němu bylo dne 6. 6. 2014 zahájeno kárné řízení (§ 33 odst. 1 zákona o advokacii) vedené u kárné komise žalované pod č. j. K 44/2014, a takovéhoto zaměstnance nesmí ustanovit svým zástupcem po dobu pěti let ode dne jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Tímto jednáním žalobce porušil § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu a čl. 9a písm. e) usnesení představenstva ČAK č. 6/1998 Věstník, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu: - povinnost všeobecně poctivým, česným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a - povinnost neustanovit svým zástupcem při jakémkoliv úkonu právní pomoci svého zaměstnance, který byl vyškrtnut ze seznamu advokátů na základě vlastní žádosti, kterou podal poté, co proti němu bylo zahájeno kárné řízení, a to po dobu pěti let ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů; 2) ačkoliv mu jako žalovanému v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 25 C 385/2012 byla rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 C 385/201269 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 21 Co 14/2016129 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 21 Co 14/2016131 uložena povinnost zaplatit J. V. částku 499 060 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 60 897 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 826 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku a věc byla pravomocně ukončena dne 7. 3. 2016, soudem uložené povinnosti nejméně do 6. 9. 2016 nesplnil, a to ani částečně, v důsledku čehož je J. V. nucen domáhat se jejich splnění v exekučním řízení vedeném u EÚ Frýdek Místek, soudní exekutor JUDr. J. T., LL. M., pod č. j. 143 EX 00108/16. Tímto jednáním žalobce porušil § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 2 etického kodexu, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost plnit převzaté závazky. [2] Za tato kárná provinění bylo žalobci podle § 32 odst. 3 písm. a) zákona o advokacii uloženo kárné opatření v podobě napomenutí. Zároveň byla žalobci stanovena povinnost zaplatit žalované částku 8 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. Žalobce byl naproti tomu kárným rozhodnutím zproštěn kárné žaloby, která se týkala dalších čtyř skutků. [3] Odvolací kárný senát zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021, č. j. K 89/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Učinil tak již podruhé, a to konkrétně poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí ze dne 19. 1. 2018, č. j. K 89/2014 zrušil Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 5 Ad 9/201844. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí ve věci byla jeho nepřezkoumatelnost, neboť se žalovaná odpovídajícím způsobem podle městského soudu nevypořádala s námitkami žalobce uplatněnými v odvolání. [4] Druhou žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí vydanému odvolacím kárným senátem žalované v navazujícím řízení městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [5] Pokud jde o první kárné provinění, městský soud nejprve odkázal na svůj předchozí rozsudek ve věci (č. j. 5 Ad 9/201844), v němž již dospěl k závěru o zavinění žalobce ve formě nevědomé nedbalosti. Důvodem bylo, že s ohledem na dlouhodobý osobní kontakt žalobce s JUDr. K. M. a vědomost, že vůči JUDr. K. M. je vedeno trestní řízení, žalobce jakožto zaměstnavatel nevynaložil potřebnou míru opatrnosti. Otázku případné včasnosti podání kárné žaloby na JUDr. K. M. městský soud nepovažoval za rozhodující. Jedinou rozhodnou podmínkou, při které advokát nesmí ustanovit svým zástupcem zaměstnance, je totiž skutečnost, že zaměstnanec byl vyškrtnut ze seznamu advokátů na základě vlastní žádosti, kterou podal poté, kdy proti němu bylo zahájeno kárné řízení. Městský soud žalobci nepřisvědčil ani v námitce, že za poskytování právních služeb lze považovat pouze úkony podle § 11 advokátního tarifu; podle soudu se naopak jedná o jakýkoliv úkon právní pomoci. [6] Pokud jde o druhé kárné provinění, u něj nemohlo podle městského soudu dojít k prekluzi, neboť se jedná o trvající provinění spočívající v neplnění povinnosti nahradit způsobenou škodu. Závazek k náhradě škody, který žalobce i přes pravomocné rozhodnutí nesplnil, přitom jednoznačně vznikl v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu § 17 zákona o advokacii. Příčinou jeho vzniku totiž bylo porušení příkazní smlouvy a povinnosti vyplývající z § 16 zákona o advokacii, čehož se žalobce dopustil tím, že neuplatnil ku prospěchu svého klienta námitku promlčení podstatné části žalovaného nároku v řízení. Pokud se tedy závazek žalobce vyvinul z jeho činnosti jako advokáta, nelze podle městského soudu tvrdit, že s výkonem advokacie nikterak nesouvisí. Bez výkonu advokacie žalobcem by daný závazek nevznikl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Rozsudek městského soudu napadá žalobce (stěžovatel) kasační stížností, jejíž důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Ve vztahu k prvnímu provinění stěžovatel namítl, že prokázání subjektivní stránky jednání ve vztahu k jeho vědomosti o vyškrtnutí JUDr. K. M. ze seznamu advokátů poté, co bylo vůči JUDr. K. M. zahájeno kárné řízení, je esenciální náležitostí rozhodnutí o kárném provinění, jež je svojí povahou rozhodnutím o trestním obvinění. Odůvodnění žalované a městského soudu ohledně jeho zavinění je nicméně tautologické, neboť je založeno na presumpci subjektivní stránky jednání a nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná i městský soud totiž měli svá rozhodnutí založit na teoretických úvahách a nikoli na důkazech, které byly provedeny, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 722/09. Napadené rozhodnutí a napadený rozsudek tak flagrantně porušují základní principy trestního práva, což má poté za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Závěry soudu mají být konkrétně v rozporu s výpovědí JUDr. K. M., jenž uvedl, že stěžovateli informaci o existenci kárného řízení nesdělil. To je důležité za situace, kdy kárné řízení s advokátem je neveřejné a jeho vedení není veřejně dostupnou informací. Porušen tak má být i princip in dubio pro reo a princip volného hodnocení důkazů. V důsledku porušení těchto ústavních principů je poté napadený rozsudek protiústavní. [9] Ve vztahu k druhému provinění stěžovatel namítl, že vedení exekuce proti němu není porušením povinnosti advokáta. Neplacení soukromoprávních dluhů není trestným činem, což je nutné aplikovat i na kárná provinění. Výkonem advokacie je pouze fiduciární vztah advokáta a klienta, a tudíž nelze kárně trestat jinou činnost, která nespadá pod § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Výkonem advokacie tak mohlo být způsobení škody v souvislosti s činností advokáta, nemůže jím však být následná žaloba na náhradu škody. Jedná se o soukromoprávní poměr, který již není založen na fiduciárním vztahu advokáta a klienta, a tudíž při něm již nedochází k realizaci výkonu advokacie, a tedy ani k porušení povinností advokáta. Podřazení neplnění závazku z titulu náhrady škody pod plnění povinností advokáta proto představuje rozšiřující výklad stavovským předpisem (etickým kodexem ČAK). Takový výklad je však podle judikatury Ústavního soudu, Nejvyš