10 As 158/2024 — Nejvyšší správní soud

10 As 158/2024- 45 - text  10 As 158/2024 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: ALSOL s.r.o., Nádražní 259, Jiřetín pod Jedlovou, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Kochmanem, Belgická 276/20, Praha 2, proti žalované: Státní energetická inspekce, Gorazdova 24, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2024, čj. SEI2298/2024/90.221, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2024, čj. 59 Af 2/2024131, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do rukou jejího zástupce, advokáta JUDr. Ondřeje Kochmana, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Projednávaný případ se týká oprávněnosti čerpání podpory žalobkyní podle § 51 zákona č. 165/2012 Sb., zákona o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (POZE), přičemž spornou právní otázkou je přípustnost pravé retroaktivity aplikované zákonné úpravy. 1. Popis věci [2] Žalobkyně je provozovatelkou fotovoltaické elektrárny (FVE) v Hradčanech nad Ploučnicí. Původním provozovatelem byl L. Dvořák, který byl jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Uvedená FVE byla přidána do licence L. Dvořáka rozhodnutím o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 11. 12. 2009. V souvislosti s doručením rozhodnutí o udělení licence požádal L. Dvořák skupinu ČEZ, aby do konce roku 2009 zajistila připojení FVE k distribuční soustavě. To se však nepodařilo a FVE byla do soustavy připojena až dne 11. 1. 2010. L. Dvořák. uzavřel dne 18. 1. 2010 se společností ČEZ Prodej s.r.o. (povinně vykupující) smlouvu o podpoře výroby elektřiny. Cena přitom byla sjednána ve výši, jako kdyby FVE byla uvedena do provozu v roce 2009. [3] Územní inspektorát státní energetické inspekce pro Liberecký a Ústecký kraj vydal jako správní orgán I. stupně dne 20. 9. 2023 rozhodnutí, ve kterém určil, že se žalobkyně dopustila neoprávněného čerpání podpory v období od 1. 1. 2013 – 31. 7. 2017 v celkové výši 1 035 258,86 Kč a je povinna tuto neoprávněně čerpanou podporu vrátit. Neoprávněně čerpaná podpora spočívá ve fakturaci ceny za prodávanou elektřinu v nesprávné výši z důvodu jiného roku uvedení FVE do provozu. [4] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, na základě kterého žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnila tak, že se žalobkyně dopustila neoprávněného čerpání podpory v celkové výši 948 317,72 Kč. Žalovaná odůvodnila snížení částky během lhůty, kdy lhůta pro stanovení neoprávněné podpory za rok 2013 již uběhla. [5] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci. Argumentaci založila na 3 žalobních bodech. (1.) Žalobkyně nesouhlasila s tvrzením, že čerpala podporu v nesprávné výši, neboť ji čerpala v souladu se smlouvou, kterou uzavřela s povinně vykupujícím. Cena výkupu byla sjednána ve výši určené pro zdroje, které byly připojeny k distribuční soustavě již v roce 2009 (sjednaná cena byla proto vyšší). To je podle žalobkyně v souladu se zákonem, neboť v cenových rozhodnutích Energetického regulačního úřadu jsou stanoveny pouze ceny minimální (nikoliv pevné) a je tedy možné si v rámci smluvní svobody sjednat ceny vyšší. Nadto jde o smlouvy, které vyhotovil povinně vykupující (smlouva byla uzavřena adhezním způsobem), žalobkyně proto do smluv nemohla zasahovat. (2.) Žalobkyně dále namítla, že správní orgány připustily pravou retroaktivitu, když na jednání žalobkyně v letech 2014–2017 aplikovaly znění zákona účinné až od 1. 1. 2022 (§ 51 POZE). (3.) Žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který se nevyjádřil k námitce retroaktivity, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani tak, že námitku následně ve svém rozhodnutí vypořádala žalovaná. [6] Krajský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Pochybení žalované přitom shledal v posouzení přípustnosti pravé retroaktivity; ostatní námitky neshledal důvodnými. Žalovaná totiž skutečně připustila pravou retroaktivitu, přičemž argumentovala existencí veřejného zájmu na vrácení neoprávněně čerpané podpory. Podporu, jakožto veřejné prostředky, by měli čerpat pouze ti, kteří splní zákonem stanovené podmínky, a v případě, kdy je podpora čerpána v rozporu s nastavenými pravidly, je s ohledem na princip spravedlnosti a důvěry v právo obecně předpokládáno, že stát nastaví takový mechanismus, který efektivně zajistí vymáhání neoprávněně čerpané podpory a napraví nežádoucí stav. S tímto závěrem však krajský soud nesouhlasil. Jakkoliv sice Ústavní soud přípustnost výjimky z principu zákazu pravé retroaktivity zcela nevyloučil, omezil je na případy zcela výjimečné, jež umožňují ústavní akceptovatelnost takového postupu. S ohledem na situace vymezené právě judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nebo ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01) nyní posuzovaný případ mezi zcela výjimečné případy nespadá a žalovaná pochybila, když výjimku z principu zákazu pravé retroaktivity připustila. 2. Kasační řízení [7] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1. písm. a) a d) s. ř. s. Rozsudek krajského soudu je podle ní nezákonný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení rozhodné právní otázky a je také nepřezkoumatelný. [8] Podle stěžovatelky trpí výše uvedenými vadami především body 16–21 rozsudku (týkající se posouzení přípustnosti retroaktivity). Nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatelka právě v tom, že krajský soud neshledal pravou retroaktivitu přípustnou. Ustanovení § 51 POZE bylo přitom od počátku nastaveno tak, aby mohla být neoprávněně čerpaná podpora vrácena, neboť na ni nevznikl nárok (de iure ani de facto). Pokud by soudy dospěly k závěru, že pravá retroaktivita není v tomto případě přípustná, znamenalo by to zablokování výběru těchto neoprávněně čerpaných podpor. Jednání žalobkyně přitom nebylo v souladu se zákonem a zřejmě ani s dobrými mravy. Stěžovatelka uvádí, že nejde o zcela nové pravidlo a i samotný soud připustil, že předmětné zákonné ustanovení bylo pouze částečně novelizováno. [9] Kritériem přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé retroaktivity je legislativní zásada ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu. O oprávněné důvěře prý však nelze uvažovat tehdy, muselli právní subjekt retroaktivní regulaci předvídat. Příkladem takové situace je kupř. působení právní normy v rozporu s obecně uznanými principy humanity a morálky. Smyslem a účelem § 51 POZE proto od počátku bylo získat zpět neoprávněně čerpanou podporu. V přechodných ustanoveních totiž zákonodárce stanovil, že penále, jakožto trest za neoprávněně čerpanou podporu, se budou vybírat až u nových případů, které nastanou po 1. 1. 2022. Stěžovatelka rovněž odkazuje na sněmovní tisk 870/0 týkající se nutnosti souladu poskytované podpory s právem Evropské unie. [10] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka spatřuje v bodu 21 rozsudku, ve kterém krajský soud odcitoval výňatek z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, aniž by následně vysvětlil, proč daný případ není výjimečný z pohledu přípustnosti výjimky z principu zákazu pravé retroaktivity. [11] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti rekapitulovala dosavadní průběh řízení a vznesené námitky. Tvrdí, že pravá retroaktivita v neprospěch adresáta je možná jen tehdy, pokud dřívější pozitivní právo bylo v rozporu s právem přirozeným. Skutečnost, že vrácení údajné neoprávněné podpory bylo před rokem 2022 vázáno na spáchání správního deliktu, přitom rozpor s přirozeným právem nezakládá. Dále platí (jak již uvedl krajský soud), že nepřípustnost pravé retroaktivity se uplatní o to více v případech, kdy zákonodárce mohl reagovat již dříve. V právu se uplatňuje princip odpovědnosti za výklad a aplikaci právního aktu toho, kdo jej formuloval. Ani vůle zákonodárce, která dle stěžovatelky vyplývá z důvodové zprávy, přitom nemůže na věci nic změnit, neboť zákaz pravé retroaktivity vyplývá z ústavního pořádku. [13] Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Odkázalli krajský soud na judikaturu Ústavního soudu, dle které je pravá retroaktivita přípustná jen zcela výjimečně, o tak výjimečný případ se nejedná v situaci, kdy se zákonodárce mohl již dříve dostat ke slovu, nicméně tak neučinil. Nečinnost zákonodárce nemůže stěžovatelka dohánět tím, že bude o neoprávněném čerpání podpory rozhodovat zpětně za podmínek, které jsou účinné od 1. 1. 2022. [14] Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud k