3 Afs 415/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 415/2021- 46 - text  3 Afs 415/2021 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Václava Štencla v právní věci žalobkyně: GERBEX s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem Svat. Čecha 115, Uherský Brod, zastoupená advokátem Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., se sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 29 Af 55/2020  84, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 29 Af 55/2020  84, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Zlínský kraj zamítl návrh žalobkyně na obnovu části exekučního řízení vedeného Celním úřadem Brno (nyní Celní úřad pro Jihomoravský kraj) pod sp. zn. 28288041/0011/32599/2012. V tomto exekučním řízení vydal jihomoravský celní úřad dražební vyhlášku ze dne 3. 10. 2012, č. j. 32599242/2012016200021, a rozhodnutí o příklepu ze dne 24. 10. 2012, č. j. 35299282/2012016200021, na jejichž základě prodal deset kusů cisternových třínápravových návěsů typu LAG 0339T/3Axle Fuel Tank o obsahu 36 000 l za cenu nejnižšího podání, jehož výše jen mírně převyšovala jednu třetinu ceny zjištěné znaleckým posudkem. Výše nejnižšího podání byla pro každý cisternový návěs stanovena v rozporu s § 211 odst. 5 daňového řádu ve spojení s § 222 odst. 1 téhož zákona, podle nichž činí výše nejnižšího podání dvě třetiny ceny zjištěné znaleckým posudkem, za což byly příslušné úřední osoby rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 90 T 133/20161646, odsouzeny za přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku. Odvolání, které žalobkyně podala proti rozhodnutí zlínského celního úřadu, žalovaný zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Jeho rozhodnutí však zrušil krajský soud napadeným rozsudkem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] V odůvodnění poukázal na pravomocný trestní rozsudek městského soudu uvedený v předchozím odstavci, z jehož obsahu podle něj vyplývá, že důležitý úkol, který byl úředními osobami z nedbalosti zmařen, spočíval v nejobecnější podobě ve správném zabezpečení úhrady daně. Uvedl, že popsaný důležitý úkol má z povahy věci velmi úzkou věcnou souvislost s prováděním daňové exekuce a že ani skutkové závěry trestního soudu nevzbuzují žádnou pochybnost o tom, že mezi trestnými činy úředních osob a prodejem předmětných cisteren (respektive vyhotovením dražební vyhlášky a vydáním rozhodnutí o příklepu) existuje blízká příčinná souvislost. Krajský soud dále poznamenal, že § 117 odst. 1 písm. c) daňového řádu slouží k tomu, aby v obnoveném řízení bylo v ideálním případě možné eliminovat veškeré vlivy zjištěného trestného činu. Nemusí však podle něj být splněna podmínka, která je vtělena do téhož ustanovení pod písm. a) – tj. že by mělo jít o novotu, která může mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Pokud je tedy naplněna hypotéza § 117 odst. 1 písm. c) daňového řádu, pak je podle něj třeba řízení obnovit bez ohledu na předpoklad, zda v obnoveném řízení bude dosaženo nějaké faktické změny. Rovněž tak není podstatné, jakým způsobem byly znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu naplněny (není relevantní, jaký charakter – skutkový či právní – mělo konkrétní nedbalostní pochybení úředních osob). Samo zjištění, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, totiž podle krajského soudu představuje novotu skutkovou. [3] Krajský soud připustil, že institut obnovy řízení jako mimořádný opravný či dozorčí prostředek vedoucí k prolomení pravomocně ukončených řízení bude v řadě případů spojen s různými (nejenom právními) komplikacemi. To však podle něj nemůže být relevantním důvodem k tomu, aby dané ustanovení nebylo aplikováno. Existence trestného činu, který vedl k dosažení příslušného rozhodnutí, je zákonodárcem předvídaným a natolik silným důvodem, že je řízení nutno obnovit navzdory předpokladu souvisejících obtíží. Právní jistota nabyvatelů prodaných cisteren, na niž poukazovaly celní orgány, je sice podle něj rovněž hodnotou velmi významnou, a je k ní proto třeba přistupovat citlivě, avšak nemá tak zásadní význam, aby představovala překážku pro samotné obnovení řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně II.1 Kasační stížnost [4] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. Uvedl v ní, že podmínka stanovená v § 117 odst. 1 písm. c) daňového řádu spočívající v požadavku, aby „rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem“, vyžaduje trestný čin vědomě (úmyslně) zaměřený na vydání rozhodnutí o konkrétním obsahu, a jeho úspěšné dosažení trestným činem pachatele. Toto ustanovení tak podle něj zahrnuje jen úmyslné trestné činy úředních či třetích osob. Neobstojí proto strohý a benevolentní výklad krajského soudu, že postačí blízká příčinná souvislost či velmi úzká věcná souvislost zahrnující i nedbalostní trestné činy. U nich totiž podle stěžovatele absentuje složka vůle, a tedy i zaměření trestného činu k výsledku. Má za to, že dojdeli byť v důsledku nedbalostního trestného činu k vydání rozhodnutí, pak takové rozhodnutí nebylo dosaženo trestným činem. Cílem výše uvedeného nedbalostního trestného činu podle stěžovatele nebylo vydání dražební vyhlášky a rozhodnutí o příklepu se záměrnou nižší vyvolávací cenou předmětu dražby, proto obě rozhodnutí nebyla dosažena trestným činem úředních osob. [5] Bez ohledu na výše uvedené má však stěžovatel za to, že ze zbylé části § 117 odst. 1 písm. c) daňového řádu vyplývá, že se obnovuje řízení ukončené pravomocným rozhodnutím, jestliže tohoto konečného pravomocného rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Jedinou příčinnou souvislost mezi trestným činem a rozhodnutím by tedy bylo možné hledat vůči konečnému pravomocnému rozhodnutí o příklepu, nikoli vůči předcházejícímu dílčímu úkonu v podobě dražební vyhlášky. Nedbalostní trestný čin v podobě nesprávného určení vyvolávací ceny předmětu dražby byl součástí relativně samostatné fáze řízení o určení ceny předmětu dražby, která zahrnuje průzkum trhu, soustředění podkladů, úřední záznam s určením ceny, a promítne se do dražební vyhlášky, jež se doručuje i povinné (žalobkyni), která tak má možnost se proti ní odvolat. Nezjišťuje se zde cena, za kterou bude předmět dražby prodán, a až samotný výsledek dražby včetně konečného rozhodnutí o příklepu odpoví na otázku, jakou má předmět dražby cenu. Podle stěžovatele je tedy podstatné, že proti dražební vyhlášce existuje samostatná obrana povinného a že nesprávné stanovení nejnižší vyvolávací ceny nelze po vydražení předmětu dražby (rozhodnutí o příklepu) jakkoli napadat. Mezi určením nejnižšího dražebního podání a rozhodnutím o příklepu absentuje přímá příčinná souvislost. Rozhodnutí o příklepu tak podle stěžovatele nebylo přijato ani v důsledku předmětného nedbalostního trestného činu. [6] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že z úřední povinnosti nepřihlédl k prekluzi práva na povolení obnovy řízení. V této souvislosti poukazuje na platební výměr ze dne 17. 5. 2012, č. j. 26393/2012016200024, kterým byla žalobkyni vyměřena spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období březen 2012 se splatností dne 10. 5. 2012. Základní šestiletou lhůtu pro placení daně, po jejímž uplynutí nelze obnovu řízení povolit ani nařídit, naposledy přerušilo zřízení zástavního práva rozhodnutím ze dne 19. 6. 2012, č. j. 3259984/2012016200021, a stavěla dvě mezinárodní dožádání pomoci při vymáhání daně – v Německu od 24. 5. 2012 do 20. 4. 2015 a v Polsku od 24. 5. 2012 do 20. 10. 2014, jakož i vymáhání daně soudem probíhající od 22. 5. 2012 do 28. 6. 2012 ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 27 E 96/2012 a sp. zn. 27 E 97/2012, a od 22. 5. 2012 do 11. 7. 2012 ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 66 E 94/2012. Pokud šestiletá lhůta pro placení daně začala na základě přerušení znovu běžet dne 19. 6. 2012 a stavěla se do 20. 4. 2015, pak podle stěžovatele skončila dne 20. 4. 2021. Napadený rozsudek byl však vydán až dne 30. 11. 2021 – tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. Pravidlo stanovené v § 41 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) nelze na předloženou věc aplikovat, neboť daňový řád speciálně upravuje vztah ke správnímu soudnictví a tím vylučuje působnost uvedeného ustanovení. Ustanovení § 160 daňového řádu nestanoví jako zvláštní důvod pro stavění subjektivní šestileté a objektivní dvacetileté prekluzivní lhůty pro placení daně probíhající řízení před soudy. [7] V poslední kasační námitce stěžovatel namítá, že obnova řízení je v exekučních věcech nepřípustná. Tuto námitku odůvodňuje poukazem na § 177 odst. 1 daňového řádu, který pro daňovou exekuci zakotvuje subsidiární použití občanského soudního řádu. Stěžovatel uvádí, že daňový řád v otázce obnovy daňové exekuce