4 Afs 178/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 178/2022- 42 - text  4 Afs 178/2022-49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Grandi Stazioni Česká republika, s.r.o., se sídlem Žitná 1578/52, Praha 2, zast. JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M. et LL.M, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2021, č. j. 7667/21/520011433710862, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 14 Af 24/202148, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni dodatečnými platebními výměry ze dne 27. 1. 2020, č. j. 560102/20/200252521109829, č. j. 561254/20/200252521109829, č. j. 569072/20/200252521109829 (dále jen „dodatečné platební výměry“), podle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 249.850 Kč a předepsal penále ve výši 49.970 Kč, za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 daň ve výši 279.870 Kč a penále ve výši 55.974 Kč, a za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 daň nižší o částku 12.160 Kč. [2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobkyně zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. II. [3] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Městský soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně mohla zahrnout odstupné, které zaplatila při zrušení nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl dlouhodobý nájem obchodních prostor v železniční stanici Karlovy Vary – horní nádraží (dále jen „nájemní smlouva Karlovy Vary“), do vstupní ceny technického zhodnocení Hlavního nádraží v Praze podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). V návaznosti na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 10 Afs 346/202043, dovodil, že aby bylo možné smluvené odstupné považovat za „náklad související s pořízením hmotného majetku“ ve smyslu § 25 odst. 5 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), je zapotřebí přímá souvislost mezi odstupným a technickým zhodnocením; nepostačuje tedy jakákoliv souvislost mezi nimi. V projednávaném případě však podle městského soudu bylo odstupné zaplaceno za účelem pokračování jiné nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl dlouhodobý nájem obchodních prostor v železniční stanici Praha hlavní nádraží (dále jen „nájemní smlouva Praha“), která by jinak zanikla z důvodu provázanosti obou výše uvedených nájemních smluv (společně s další nájemní smlouvou týkající se železniční stanice Mariánské Lázně – poznámka soudu). Městský soud tedy shledal, že uhrazení odstupného bezprostředně (přímo) nesměřovalo k technickému zhodnocení Hlavního nádraží Praha ve smyslu § 25 odst. 5 písm. a) zákona o účetnictví, ale pouze vynaložení takového nákladu umožňovalo, protože „nájemní smlouva Praha žalobkyni ukládala povinnost, a tedy i právo, revitalizovat předmět nájmu.“ Městský soud uzavřel, že zaplacení odstupného bylo sice příčinou technického zhodnocení Hlavního nádraží Praha, nikoli ale příčinou přímou. [5] Městský soud dal žalobkyni za pravdu v tom, že žalovaný nesprávně považoval odstupné za „jiné sankce ze smluvních vztahů“, které dle § 47 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „prováděcí vyhláška“), nejsou součástí technického zhodnocení. Uvedené pochybení však podle městského soudu nezakládalo nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť uvedená úvaha nepředstavovala jediný argument žalovaného, na němž založil své závěry o nemožnosti zahrnout odstupné do vstupní ceny posuzovaného technického zhodnocení. [6] Dále se městský soud zabýval tím, zda navazující úpravy Fantovy budovy provedené žalobkyní v letech 2011, 2013 a 2014 představují technická zhodnocení podléhající samostatné evidenci a odpisování podle § 30 odst. 6 zákona o daních z příjmů, jak dovodil žalovaný. Dospěl přitom k závěru, že všechny výdaje v uvedených letech splňují obě podmínky vyplývající z § 33 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť se jedná o výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku a současně tyto výdaje převyšují v úhrnu za zdaňovací období částku 40.000 Kč. Je proto třeba je považovat za samostatná technická zhodnocení. Městský soud dále vyslovil, že skutečnost, že v roce 2014 šlo o účetní operaci, a nikoliv o faktickou stavební úpravu a že obecně šlo v jednotlivých letech o výdaje na drobnější stavební úpravy doplňující technické zhodnocení z let 2010 a 2013, nic nemění na jejich povaze jako samostatném technickém zhodnocení Fantovy budovy. Dovodil proto, že tato technická zhodnocení provedená v letech 2011, 2013 a 2014 v podobě revitalizace nemovité kulturní památky Fantova budova se měla odpisovat samostatně postupem podle § 30 odst. 6 zákona o daních z příjmů, protože jsou pro účely tohoto zákona považována za samostatný majetek. [7] V souvislosti s námitkou žalobkyně, že měla být správcem daně vyzvána k podání dodatečného daňového tvrzení, městský soud uvedl, že správce daně nemohl před zahájením daňové kontroly pouze na základě výroční zprávy z roku 2011 důvodně předpokládat, že žalobkyní tvrzená daň z příjmů bude následně doměřena pro nesprávné zahrnutí odstupného do vstupní ceny technického zhodnocení, a nemohl bez dalšího dovodit, že toto odstupné žalobkyně odpisovala chybně. Městský soud pro úplnost doplnil, že tvrzení žalobkyně o povědomí správce daně o účtování odstupného nemohl ověřit z jí odkazovaného pokynu Generálního finančního ředitelství ze dne 22. 2. 2017, č. j. 153624/17/240000490400698, protože žalobkyně tuto písemnost soudu nepředložila a ve správním a kontrolním spisu založena nebyla. [8] Konečně k tvrzení žalobkyně, že na základě civilního sporu (mezi žalobkyní a Správou železniční dopravní cesty) úřední osoba, která uvedený pokyn vydala, věděla o způsobu účtování odstupného a vyrozuměla o tom správce daně, městský soud uvedl, že se jedná o pouhou domněnku žalobkyně. Z vyrozumění o zahájení daňové kontroly nevyplývá, že by důvodem jejího zahájení byl právě tento pokyn Generálního finančního ředitelství. Městský soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že nebyl přesvědčivě doložen důvod pro provedení dokazování tímto pokynem, tím spíše neshledal potřebu vyslechnout úřední osobu, která tento pokyn vydala, jak také žalobkyně požadovala. III. [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nesrozumitelný, neboť z něj není jasné, co má podle městského soudu představovat v něm použitý pojem „technické zhodnocení“. Závěr městského soudu vyslovený v odstavci 36. napadeného rozsudku podle stěžovatelky vykazuje známky synekdochy (záměny části za celek). Napadený rozsudek také postrádá odůvodnění vyloučení přípravných nákladů ve výši 5.723.793 Kč z pořizovací ceny technického zhodnocení Hlavního nádraží Praha (dále jen „ostatní náklady“). [11] Městský soud podle stěžovatelky správně uvážil, že odstupné nepředstavovalo smluvní sankci. Pochybil však v tom, když z toho nevyvodil, že odstupné představovalo náklad související s pořízením technického zhodnocení Hlavního nádraží Praha. Odstupné totiž bylo nákladem k pořízení relevantního majetku a bylo součástí vstupní ceny tohoto technického zhodnocení. Stěžovatelka připomíná, že zákon neobsahuje požadavek na vztah mezi náklady souvisejícími s pořízením majetku v podobě přímé příčiny. V souvislosti s rozsudkem č. j. 10 Afs 346/202043, na který městský soud odkazoval v napadeném rozsudku, stěžovatelka uvádí, že městský soud pominul, že v projednávaném případě jsou zcela zásadně odlišné skutkové i právní okolnosti. Současně má však za to, že tento rozsudek, nejsouli vytrženy z kontextu v něm obsažené pasáže, jak učinil městský soud, naopak podporuje její závěry. Stěžovatelka vynaložila příslušný náklad (odstupné) s výslovným a prokázaným úmyslem zachování jejích práv k Hlavnímu nádraží Praha. Městský soud tak pominul úmysl stěžovatelky při vynaložení příslušného n