5 As 254/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 254/2023- 48 - text  5 As 254/2023 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Jana Kratochvíla a JUDr. Jakuba Camrdy ve věci žalobkyně: REsolar s.r.o., se sídlem Drtinova 10, Praha 5, zastoupena advokátem JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 A 106/202375, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně provozuje kolektivní systém pro recyklaci solárních panelů ve smyslu § 37h odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2021 nahrazen zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. [2] Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2020 Česká inspekce životního prostředí shledala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech, neboť nesplnila zákonnou povinnost provozovatele kolektivního systému. Konkrétně žalobkyně u pěti provozovatelů fotovoltaických elektráren porušila pravidla financování v § 37p odst. 2 zákona o odpadech a prováděcí vyhlášce č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady) a nesplnila tak svou povinnost spolehlivě finančně zajistit nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů. Žalobkyně sice aplikovala pravidlo o minimální výši sazby 8,50 Kč za kg panelů vypočtených dle přílohy č. 10 k vyhlášce č. 352/2005 Sb. Zároveň se však ve smlouvách s provozovateli elektráren zavázala jim 76 % z celkového objemu takto stanovených příspěvků uhradit za zřízení a provoz neveřejného sběrného místa elektroodpadu. [3] Žalovaný se ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním posouzením skutku inspekcí. Popis skutku však změnil následovně. Žalobkyně sjednala s provozovateli fotovoltaických elektráren minimální výši sazby příspěvků a zároveň v přímé návaznosti na to sjednala s týmiž provozovateli ve smlouvách o zajištění neveřejných sběrných míst nákladovou položku ve zjevně nepřiměřené výši 76 % z takto stanovených příspěvků. V důsledku toho porušila svou povinnost stanovit minimální výši příspěvků tak, aby byly pokryty veškeré předpokládané náklady na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů dle § 37p odst. 2 zákona o odpadech a § 14b odst. 1 a 2 a přílohy č. 10 vyhlášky č. 352/2005 Sb., resp. shodně vymezenou povinnost dle § 72 odst. 1 a 3 ve spojení s § 44 odst. 1 a § 140 odst. 6 zákona o výrobcích s ukončenou životností. Žalovaný uložil pokutu ve výši 100 000 Kč. [4] Žalovaný souhlasil s inspekcí, že sjednaná nákladová položka v enormní výši 76 % celkových nákladů je zjevně nepřiměřená, účelová, neefektivní a nehospodárná a směřuje pouze k faktickému navrácení významné části finančních prostředků jednotlivým provozovatelům fotovoltaických elektráren. Žalovaný vyložil, že náklady na zřízení a následný provoz neveřejného sběrného místa přímo v areálech fotovoltaických elektráren jsou minimální (zhruba o dva řády nižší oproti těm sjednaným žalobkyní), což dokládají konkrétní ustanovení uzavřených smluv i provozní řády několika takových míst, které má žalovaný k dispozici. Přesto na ně bude použito 76 % veškerých prostředků vyhrazených na likvidaci elektroodpadu, zatímco na všechny další fáze (zejména převoz odpadu do místa jeho zpracování a na samotné zpracování), které představují těžiště likvidace, připadne pouze 24 % prostředků. Likvidace bude navíc probíhat až v budoucnu a nyní nelze předvídat, kde se budou nacházet cílová zpracovatelská zařízení (zda nebude třeba vyvážet odpad do zahraničí), jak nákladná tato procedura bude (vyhláška vyžaduje použití aktuálně nejmodernějších technologických postupů, které se stále vyvíjejí), jak vysoké budou náklady na přepravu odpadu či ceny energií potřebné k recyklaci nebo jak se bude vyvíjet trh se sekundárními surovinami získanými z vyřazených panelů. Žalovaný zdůraznil, že výše sporné nákladové položky není nijak hraniční (kupř. v řádu jednotek procent z celkových příspěvků), ale zcela zjevně nepřiměřená. [5] Na rozdíl od inspekce žalovaný nepovažoval jednání žalobkyně za pokračování v přestupku, nýbrž za přestupek trvající. Tato změna nepředstavuje podle názoru žalovaného změnu právní kvalifikace, nýbrž reflexi povahy vytýkané povinnosti a její doložení na základě zjištěného skutkového stavu. Účelem stanovení příspěvků je zajistit financování nakládání s vyřazenými solárními panely nejpozději do 1. 1. 2019, čehož lze dosáhnout jen tehdy, jeli po celou tuto dobu nastaven mezi kolektivním systémem a provozovateli fotovoltaických elektráren smluvní vztah odpovídající právním předpisům, včetně minimální výše příspěvků. Tak tomu v nynější věci nebylo. Žalobkyně způsobila protiprávní stav uzavřením jednotlivých smluv o zajištění neveřejného sběrného místa, a tento stav trval prokazatelně minimálně do 2. 11. 2018 (den kontroly). [6] Městský soud žalobu žalobkyně zamítl. Měl za to, že byla zachována totožnost skutku. Žalobkyně byla uznána vinou ze spáchání přestupku, ohledně kterého bylo zahájeno přestupkové řízení. Městský soud shledal, že skutková věta žalovaného se liší od skutkové věty použité inspekcí. V každém případě však byla zachována totožnost následku. Za ten oba správní orgány označily stav spočívající v tom, že systém financování nastavený žalobkyní ve smlouvách v rozporu se zákonnými pravidly neumožňuje spolehlivě finančně zajistit budoucí nakládání s elektroodpadem z vyřazených solárních panelů. [7] Městský soud dále shledal, že žalobkyně naplnila znaky vytýkané skutkové podstaty přestupku. Jestliže žalobkyně sjednala s provozovateli elektráren výši příspěvků odvíjející se od minimální sazby stanovené vyhláškou a zároveň ujednáním s těmito provozovateli umožnila odčerpání více než tři čtvrtin celkových příspěvků na marginální nákladovou položku, pak ustanovení o minimální sazbě nepřípustně obešla. Její jednání je srovnatelné s tím, kdyby sjednala příspěvky v nižší než minimální dovolené výši. [8] Nakonec městský soud souhlasil se žalovaným i v tom, že šlo o přestupek trvající. Podstata žalobkynina jednání spočívala v nezákonném nastavení pravidel financování kolektivního systému. Tento nezákonný stav byl vyvolán ve vztahu ke konkrétním provozovatelům elektráren uzavřením obou smluv a byl udržován jejich ponecháním v platnosti přinejmenším do dne kontroly. Po celou tuto dobu byly prostředky na likvidaci elektroodpadu shromažďovány v rozporu s pravidly stanovenými zákonem a vyhláškou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [9] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku městského soudu bránila kasační stížností. Konkrétně vznesla následující okruhy kasačních námitek: 1. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Není zřejmé, z jakých podkladů soud vycházel. 2. Stěžovatelka nenaplnila skutkovou podstatu vytýkaného přestupku. Zákon o odpadech ani zákon o výrobcích s ukončenou životností nestanoví provozovateli kolektivního systému povinnost „nastavit systém financování“. Stěžovatelka stanovila výši příspěvku v souladu s vyhláškou. 3. V řízení nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Jednání, jehož se stěžovatelka měla dle inspekce dopustit, a pro které bylo zahájeno řízení, je zcela jiným skutkem, než o jakém nakonec rozhodl žalovaný. 4. Vytýkané jednání není trvajícím deliktem. [10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Má za to, že rozsudek městského soudu je správný a netrpí žádnou vadou. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem III. 1 Rozsudek městského soudu je přezkoumatelný [11] Nejvyšší správní soud shledal, že rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného jsou přezkoumatelné. Nepřezkoumatelné totiž není rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze zjistit, jaký názor soud či správní orgán zaujal na skutkové a právní otázky, které jsou podstatné pro rozhodnutí (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č.j. 2 As 196/2016123, body 2930). Správnost a úplnost skutkových a právních úvah, na nichž žalovaný a městský soud svá rozhodnutí založili, je potom otázkou zákonnosti jejich rozhodnutí, nikoli přezkoumatelnosti. [12] Předně je třeba říci, že není vadou rozsudku správního soudu, pokud převezme a ztotožní se s argumentací správního orgánu. Pokud shledá argumentaci správního orgánu v souladu se zákonem, není důvod, aby hledal cestu, jak vyjádřit to samé jinak. Městskému soud tedy nic nebránilo v tom ztotožnit se s argumentací žalovaného, pokud tím odpověděl na žalobní námitky stěžovatelky. [13] Městský soud v bodech 3335 rozsudku srozumitelně vysvětlil, v čem shledal správné závěry s