7 As 324/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 324/2022- 19 - text  7 As 324/2022 - 22 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. M., zastoupený Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Pankrác, se sídlem Soudní 1, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2022, č. j. 11 A 44/202243, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Speciální pedagog (dále též „správní orgán“) uložil žalobci rozhodnutím ze dne 2. 5. 2022 nepodmíněný kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na čtyři dny s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Dle speciálního pedagoga žalobce porušil § 28 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o výkonu trestu“) tím, že aktivně využíval cvičební pomůcky nalezené dne 8. 12. 2021 v suterénu budovy věznice v místnosti č. 0.06, kdy klíčem od této místnosti disponoval pouze žalobce na základě jejich přenechání od jiného vězně. Žalobce se k této aktivitě doznal při své výpovědi dne 13. 12. 2021. Před vydáním rozhodnutí o uložení kázeňského trestu vyzval speciální pedagog zástupce žalobce opakovaně k vyjádření se ke shromážděným podkladům, na což nereagoval. [2] Po vydání rozhodnutí zaslala žalovaná zástupci žalobce dne 2. 5. 2022 uvedené rozhodnutí spolu se sdělením, v němž jej požádala, aby v případě podání stížnosti proti uloženému kázeňskému trestu zaslal odůvodnění stížnosti do 3 dnů od převzetí sdělení (doručené dne 16. 5. 2022). Zástupce podal dne 17. 5. 2022 stížnost, v níž toliko uvedl, že tuto odůvodní ve lhůtě 15 dnů. Žalovaná zástupci žalobce přípisem z téhož dne sdělila, že trvá na odůvodnění stížnosti do 3 dnů, jak bylo stanoveno a že žádost o zaslání odůvodnění ve lhůtě 15 dnů tímto neakceptuje. Dne 25. 5. 2022 žalovaná vydala rozhodnutí, kterým stížnost jako nedůvodnou zamítla. [3] Proti rozhodnutí o stížnosti podal žalobce žalobu. V ní zejména namítl, že žalovaná vydala rozhodnutí o stížnosti, aniž by vyčkala doplnění jejího odůvodnění. Ke sdělení o záměru doplnit odůvodnění stížnosti nelze nepřihlížet jen proto, že žalobce neuvedl, proč tak činí. Připomněl, že uložení trestu se týkalo otázky kázeňského prohřešku ze dne 8. 12. 2021. Vyčkání s vydáním rozhodnutí o 15 dní proto nemohlo být nikomu na újmu. Žalovaná mohla žalobci rovněž sdělit překážku, pro kterou nelze vyčkat s odůvodněním stížnosti. Měla mu poskytnut prostor pro efektivní obranu, jejíž součástí je právo odůvodnit opravný prostředek. Žalovaná si ani neověřila, zda bylo její sdělení o neakceptaci lhůty pro odůvodnění stížnosti doručeno zástupci žalobce. Rovněž měla žalobce podle § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád vyzvat k odstranění vad podání a poučit jej o následku jejich neodstranění. II. [4] Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že pro řízení o kázeňských přestupcích neplatí část druhá až sedmá správního řádu. Žalovaná je však povinna dodržovat základní zásady činnost správních orgánů. Mimo jiné musí umožnit žalobci uplatňovat jeho práva, a to nejen formálně, ale především materiálně. Podle soudu však v posuzované věci ke zkrácení procesních práv žalobce nedošlo. Poukázal zejména na to, že žalobce v průběhu řízení rozhodné skutkové okolnosti, které byly základem pro vydání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, nijak nezpochybnil, k činnosti kladené mu k tíži se doznal a v podané stížnosti neuvedl žádné skutkové ani právní námitky, z nichž by bylo možné zjistit, v čem spočívá podle jeho názoru nesprávnost či nezákonnost vydaného rozhodnutí. Jeho práva nebyla zkrácena do té míry, že by mu byla odepřena možnost náležité obrany. Soud v této souvislosti ověřil, že sdělení o nevyhovění návrhu na prodloužení lhůty k odůvodnění stížnosti bylo zástupci žalobce doručeno před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Za situace, kdy má žalovaná povinnost rozhodnout o stížnosti do 5 pracovních dnů od jejího podání, pak podle něj nemá ratio požadavek, aby odůvodňovala nevyhovění návrhu na prodloužení lhůty pro doplnění odůvodnění stížnosti. Žalobce byl poučen o možnosti podat stížnost ve lhůtě 3 dnů i o tom, že podaná stížnost musí být odůvodněna. Rovněž byl poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí o stížnosti soudem. III. [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost. Vytkl městskému soudu, že akt odůvodnění stížnosti bagatelizoval. Nestačí, že speciální pedagog zaslal jeho zmocněnci rozhodnutí spolu s požadavkem na odůvodnění případné stížnosti do 3 dnů. Podalli zástupce stěžovatele stížnost, v níž vyjádřil úmysl doplnit odůvodnění do 15 dnů, měla mu žalovaná poskytnout dostatečný prostor na faktické obeznámení se s obsahem rozhodnutí o uložení kázeňského opatření, realizovat poradu se stěžovatelem, který se nachází ve větší vzdálenost od jeho sídla, a konečně formulovat odpovídající reakci. Není přijatelné akceptovat upřednostnění rychlého rozhodnutí o stížnosti nad potřebou stěžovatele poradit se se svým zmocněncem a pečlivě sepsat odůvodnění stížnosti. Jakkoliv se o stížnosti podle zákona rozhoduje do 5 pracovních dnů od jejího podání, měl vzít městský soud v potaz, že od spáchání kázeňského přestupku do vydání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu uplynulo bezmála 5 měsíců. Je otázkou, zda za této situace bylo správné (sledující smysl opravného prostředku) o stížnosti stěžovatele rozhodovat po 6 pracovních dnech ode dne jejího podání, avizovalli stěžovatel doplnění jejího odůvodnění ve lhůtě 15 dnů. Nadto bylo rozhodováno bez ústního jednání, a stěžovatel tak neměl možnost se k rozhodnutí vyjádřit. Tím, že žalovaná poskytla stěžovateli zcela minimální čas k odůvodnění stížnosti (ve srovnání s délkou trvání kázeňského řízení), zmařila jeho právo na obhajobu. Závěrem stěžovatel připomněl, že umístění do uzavřeného oddělení je výrazným zásahem do základních práv a svobod, a měly by proto být respektovány zásady řádného procesu, zejména právo na obhajobu. Toto právo městský soud nerespektoval. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. IV. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Dle § 52 odst. 1 zákona o výkonu trestu [o]dsouzený má právo do 3 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podat proti němu stížnost. Odkladný účinek má jen stížnost proti uložení kázeňského trestu propadnutí věci. [10] Dle § 52 odst. 3 věty první zákona o výkonu trestu [o] stížnosti rozhodne do 5 pracovních dnů od jejího podání ředitel věznice nebo k tomu zmocněný zaměstnanec Vězeňské služby. [11] Úvodem Nejvyšší správní soud připomíná, že i dle důvodové zprávy k zákonu o výkonu trestu „[s]myslem ukládání kázeňských trestů není další potrestání odsouzeného, ale především udržení pořádku a klidu ve věznici a motivace odsouzeného k pozitivnímu chování.“ Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1785/08, uvedl, že „[k]ázeňské přestupky vězňů i ukládané tresty dosahují nižší intenzity než trestní sankce a jejich cílem je zajistit běžný pořádek a kázeň ve věznicích. Jednou z jejich hlavních funkcí je (negativní) motivace k plnění povinností stanovených právními předpisy a vnitřními řády, a to osobám, které byly již k omezení osobní svobody pravomocně odsouzeny řádným soudem.“ K tomu dodal, že „na rozhodnutí o kázeňských trestech nelze klást nároky srovnatelné např. s rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase.“ I přesto není pochyb o tom, že kázeňský trest uložený v souzené věci podléhá přezkumu soudem v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, bod 28). [12] Ve věcech kázeňských přestupků správní soudy rozhodují v plné jurisdikci, což znamená, že provádějí plný přezkum nejen v otázkách právních, ale i skutkových (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 1 As 99/202247). Mají pravomoc dokazováním nejen upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán při svém rozhodování vycházel, ale i možnost zjistit „nový“ skutkový stav (stále ovšem „jen“ takový, který v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. existoval v dob