9 As 127/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 127/2024- 34 - text  9 As 127/2024 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: TGI Money a.s., se sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, zast. JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 19. 1. 2023, č. j. 2023/009196/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 18 A 11/202381, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem věci je rozsah povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023 („ZSÚ“). [2] Žalobkyně je obchodní společnost, která působí jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů ve smyslu ZSÚ. Tyto úvěry nabízí prostřednictvím internetových stránek www.hypopujcka.cz. [3] Žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 9. 2022, č. j. 2022/92064/570 („prvostupňové rozhodnutí“), shledala žalobkyni vinnou z celkem devíti přestupků dle ZSÚ, jakož i dle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Za to jí uložila úhrnnou pokutu ve výši 2 500 000 Kč; v souladu s absorpční zásadou tuto sankci uložila podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Tím byl přestupek dle § 154 odst. 1 písm. e) ZSÚ, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ: v období ode dne 18. 12. 2017 do dne 6. 9. 2018 ve vzorku 14 doložených úvěrových případů před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, neboť ve všech 14 doložených úvěrových případech vycházela při stanovení výše nákladů na domácnost pouze z normativně stanovené částky odpovídající životnímu minimu, přičemž ve 3 případech (…) bylo z doložených dokumentů zřejmé, že částky životního minima neodpovídají skutečným životním nákladům spotřebitele, v 8 případech […] vycházela pouze z deklarované výše výdajů na bydlení a/nebo výše jiných výdajů, nedisponovala tak žádným jiným ověřitelným podkladem, ze kterého by mohla zjistit výdaje spotřebitele, popř. též zjistit i jiné než spotřebitelem deklarované závazky, v 8 případech […] dostatečně neposuzovala deklarované závazky spotřebitelů, ve 3 případech […] nezjišťovala a ani nezohlednila informace o dalších stávajících závazcích spotřebitele, v 6 případech […] nezohlednila stávající závazky jednotlivých spotřebitelů, které nebyly na základě sjednaných úvěrových smluv přímo refinancovány, ve 3 případech […] doložené příjmy spotřebitelů nemohly pokrýt deklarované výdaje a stávající splátky všech úvěrů, včetně úvěru poskytnutého společností TGI Money a.s., ve 3 případech […] řádně nezohlednila informace o stávajících závazcích spotřebitelů při posuzování úvěruschopnosti, když z podkladů, které měla k dispozici, vyplynulo, že spotřebitelé mají další závazky u jiných poskytovatelů spotřebitelského úvěru. [4] Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad. V záhlaví uvedeným rozhodnutím bankovní rada České národní banky v prvostupňovém rozhodnutí změnila datum, od kterého mělo dojít ke spáchání jednoho z přestupků. Ve zbývajícím rozsahu rozklad zamítla. [5] Proti rozhodnutí bankovní rady brojila žalobkyně správní žalobou k Městskému soudu v Praze, jenž ji napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [6] Ve vztahu k přestupku spočívajícím v neposuzování úvěruschopnosti městský soud nejprve připomněl, že poskytovatel úvěru musí uchovávat dokumentaci takovým způsobem, aby byl schopen splnění požadavků § 86 odst. 1 ZSÚ doložit. Žalobkyně nicméně dle zjištění správních orgánů potřebné dokumenty nearchivovala a posuzování relevantních podkladů ve většině případů nedoložila. K námitce, že žalobkyně v dobré víře postupovala dle vlastní směrnice, jež byla v rámci řízení o povolení k činnosti schválená žalovanou, městský soud uvedl, že naplnění skutkové podstaty daného přestupku bylo založeno na tom, jak žalobkyně v praxi úvěruschopnost reálně posuzovala, nikoliv na tom, zda postupovala v rozporu s vlastní směrnicí. Postup žalobkyně založený na odhadu budoucích nákladů za použití ukazatele životního minima z pohledu žalované nedostatečně zohlednil konkrétní situaci u jednotlivých klientů. Městský soud přístup žalované nepovažuje za nepředvídatelný, excesivní či odrazující od vstupu do odvětví. [7] Je sice žádoucí, aby dohledový orgán přijal specifičtější metodiku ohledně požadavků na posuzování úvěruschopnosti. Absence takových pravidel nicméně regulované subjekty nezbavuje povinnosti postupovat dle zákona. Žalobkyně si protiřečí, namítáli nedostatečnou metodickou aktivitu žalované, a zároveň napadá aplikaci dohledových benchmarků nad rámec zákona. Dohledový benchmark není závazným právním předpisem, neukládá proto žádné povinnosti, nýbrž toliko usnadňuje orientaci regulovaných subjektů v zákonných požadavcích. Na jednu stranu metodické pomůcky (v podobě dohledového benchmarku) existovaly, na stranu druhou je žalobkyni kladeno za vinu pouze porušení § 86 ZSÚ, nikoliv dohledového benchmarku. [8] Stran přiměřenosti požadavků na posouzení úvěruschopnosti městský soud nejprve připomněl, že jejich smyslem je ochrana spotřebitele před předlužením a úpadkem. Posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy je krokem umožňujícím zabránit nežádoucím účinkům spojeným se získáním úvěru u spotřebitelů, kteří z objektivních důvodů nejsou schopni plnit své závazky. Poskytovatel by se proto neměl spoléhat jen na tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů, nýbrž by si je měl ověřit. Jdeli o kvalitu a rozsah zjišťovaných informací, musí se jednat o informace nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené. Obstarávání takových informací nebrání ani právo na ochranu osobních údajů spotřebitelů, jsouli požadovány v nezbytném rozsahu. [9] Jako nedůvodné posoudil městský soud i zbylé dílčí námitky žalobkyně ve vztahu k nejpřísněji trestnému přestupku, jakož i námitky k ostatním osmi dalším přestupkům a k oběma rozhodnutím správních orgánů jako celku. Závěrem shledal uloženou pokutu jako přiměřenou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [10] Žalobkyně („stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Svými námitkami brojí toliko do závěrů ohledně odpovědnosti za přestupek spočívající v neposuzování úvěruschopnosti spotřebitelů. [11] V prvním okruhu námitek stěžovatelka namítá, že splnila požadavky § 86 ZSÚ. Vyvinula dostatečné úsilí, aby prověřila úvěruschopnost každého klienta, a to zejména nahlédnutím do příslušných registrů a kontrolou jimi předložených dokumentů, což následně stvrdila vyplněním tzv. ověřovacího formuláře. Není pravda, že by se spokojila s tvrzením žadatelů o úvěr. Městský soud uznal, že žalovaná nereagovala na tuto námitku „vyčerpávajícím způsobem“. Zároveň neposkytl žádné vodítko ohledně toho, jaké dokumenty si stěžovatelka měla od klientů vyžádat a následně uchovat. Ustanovení § 78 ZSÚ umožňuje splnit povinnost posoudit úvěruschopnost pouhým nahlédnutím do dokumentů předložených spotřebiteli; pořizovat si kopie těchto dokumentů není nutné. [12] Dle čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru („směrnice CCD“), jenž § 86 ZSÚ transponuje, musí poskytovatel posoudit úvěruschopnost na základě dostatečných informací. Dle rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, CA Consumer Finance, existuje prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má poskytovatel k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, a zda je třeba je ověřit pomocí jiných údajů. Neníli výčet dokumentů, které mají poskytovatelé vyžadovat od spotřebitelů, stanoven žádným pokynem či metodikou žalované, je na každém poskytovateli, jaká pravidla si nastaví. [13] Z judikatury vyplývá, že rozsah povinnosti posoudit úvěruschopnost záleží na okolnostech konkrétního případu. Stanovení paušálního rozsahu tyto okolnosti nezohledňující je naopak s touto judikaturou v rozporu. Městský soud nijak neodůvodnil, jaký je „správný“ postup pro posouzení úvěruschopnosti. Žalobkyně byla v dobré víře, že postup (v rámci řízení o povolení k činnosti) aprobovaný žalovanou je současně postupem zákonným. Úmyslem unijního zákonodárce nebylo omezit počet nebankovních poskytovatelů úvěrů na minimum. To by vedlo jak k nárustu poskytování úvěrů v tzv. šedé zóně, tak k rozšíření lichvářských praktik. Vzhledem k tomu, že § 86 ZSÚ transponuje čl. 8 směrnice CCD v režimu úplné harmonizace, členské státy nesmí zavádět vni