1 Ads 116/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 116/2025- 26 - text  1 Ads 116/2025 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: RSDr. P. P., zastoupeného JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL.M., advokátem se sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2024, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 19 Ad 11/2024  46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění : I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Nejvyšší správní soud se v projednávané věci zabýval problematikou snížení procentní výměry starobního důchodu některým představitelům komunistického režimu na základě § 67d a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 455/2022 Sb. [2] Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2024, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalovaná snížila žalobci procentní výměru starobního důchodu o 600 Kč, v důsledku čehož mu od 24. 3. 2024 náležel starobní důchod ve výši 21 909 Kč. Důvodem snížení procentní výměry byla skutečnost, že Ústav pro studium totalitních režimů žalobce zařadil na seznam představitelů komunistického režimu, z něhož vyplývá, že v období od dubna 1988 do 17. 11. 1989 vykonával funkci vedoucího tajemníka Městského výboru Komunistické strany Československa Brno. [3] Námitky žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, č. j. X, zamítla. [4] Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rovněž zamítl. Konstatoval, že žalobce byl nepochybně představitelem komunistického režimu ve smyslu § 67d odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a to po dobu 567 dnů. Byly proto splněny podmínky pro snížení procentní výměry důchodu o 600 Kč. Správní orgány neměly jinou možnost, než postupovat na základě dotčené právní úpravy, která je pro ně závazná. [5] Soud odmítl požadavek žalobce na předložení návrhu na zrušení příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění Ústavnímu soudu, neboť nesouhlasil s tvrzením, že aplikovaná právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Neshledal rozpor s čl. 1 ani čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dospěl k závěru, že odlišné zacházení s představiteli komunistického režimu není v daném případě projevem libovůle a sleduje legitimní cíl, jehož lze prostřednictvím sporných zákonných ustanovení dosáhnout. [6] Za přiléhavý naopak soud nepovažoval odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, neboť snížení starobního důchodu není trestem ve smyslu čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Stejně tak nesouhlasil s tvrzením, že postup zákonodárce odporuje principu sociální spravedlnosti. Připomněl, že při stanovení výše důchodu se i nadále přihlíží k rokům, kdy byl žalobce představitelem komunistické strany a dochází pouze ke snížení tohoto důchodu o symbolickou částku. V neposlední řadě soud zdůraznil, že se v dané věci nejedná o pravou retroaktivitu a snížení důchodu do budoucna nepředstavuje zásah do legitimního očekávání žalobce. Česká právní úprava nadto skýtá dostatečnou záruku toho, že starobní důchod neklesne pod určitou hranici a snížení nebude neúměrné. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností a navrhuje, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil jmenovanému soudu k dalšímu řízení. [8] Přezkoumávaný rozsudek (stejně jako správní rozhodnutí, která mu předcházela) považuje za projev politicky motivovaného výkonu veřejné moci. Namítá porušení čl. 1 a 3 Listiny a trvá na tom, že snížení výměry starobního důchodu nesleduje legitimní cíl. Skutečným smyslem dotčené právní úpravy je opakovaný postih osob, jichž se však již negativně dotkla opatření přijatá na základě dřívějších právních předpisů. Stěžovatel splnil v minulosti všechny podmínky pro přiznání starobního důchodu. V současné době mu stát krátí důchod za období, v němž se řádně zapojoval do systému důchodového pojištění. Stěžovatel legitimně očekával, že výše jeho důchodu zůstane zachována a ke změnám bude docházet pouze v souladu s obecnými principy valorizace. [9] Městský soud dle mínění stěžovatele nesprávně vyložil ústavněprávní principy rovnosti, legitimního očekávání a ochrany vlastnického práva a nekriticky přijal závěr, že se v posuzované věci jednalo toliko o nepravou retroaktivitu. Za zásadní považuje i skutečnost, že ke snížení důchodu došlo téměř dvacet let od jeho přiznání. Soud také nedůvodně odmítl odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž se Ústavní soud vymezil vůči přenosu morálněpolitických tezí zákonodárce do sféry individuálních práv dotčených osob. Pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje také v tom, že neaplikoval test proporcionality v plném rozsahu a ignoroval sankční aspekt opatření, které je nadto založené na principu kolektivní viny, bez jakéhokoliv individuálního posouzení míry účasti na jednání komunistického režimu. [10] Napadený rozsudek považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný. Městský soud se nevypořádal s námitkou, že snížením důchodu došlo k zásahu do jeho vlastnického práva (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkové protokolu č. 1 k Úmluvě). Stěžovatel se rovněž ohrazuje vůči tomu, že soud nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), ačkoliv k tomu byl vyzván a na základě v žalobě předestřené argumentace vznikly důvodné pochybnosti o souladu aplikované právní úpravy s Listinou. Při posouzení ústavnosti právního předpisu je třeba vycházet z trojstupňového testu, jak jej v rámci své rozhodovací činnosti popsal Ústavní soud. Optikou tohoto testu dotčená ustanovení zákona o důchodovém pojištění dle mínění stěžovatele neobstojí. Předně nesplňují kritérium vhodnosti, neboť snížení důchodu konkrétní osobě po více než třech desetiletích od pádu komunistického režimu nemůže přispět k vyrovnání se s historickými křivdami. Tím spíše, pokud již byla tato osoba součástí transformačních demokratických procesů po roce 1989. Dotčená úprava neobstojí ani z hlediska potřebnosti, neboť symbolického odsouzení nedemokratických praktik lze dosáhnout i mírnějšími prostředky, které již ostatně byly v minulosti využity. V neposlední řadě má stěžovatel za to, že mezi sledovaným cílem a intenzitou zásahu do jeho práv existuje zjevný nepoměr. [11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze shrnula relevantní právní úpravu, obsah přezkoumávaného rozsudku a argumentaci stěžovatele. Zdůraznila, že je vázána zákonem a nepřísluší jí, aby si učinila vlastní úsudek o tom, zda je aplikovaná právní úprava souladná s Ústavou nebo Listinou. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Jedná se však o věc, v níž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je proto nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. [13] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné právní úpravy, která rozšířila okruh případů, u nichž Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod [11]). [14] Předmětem projednávané věci je posouzení ústavní konformity části čtvrté, hlavy osmé zákona o důchodovém pojiš