1 As 88/2025 – Nejvyšší správní soud

1 As 88/2025- 40 - text  1 As 88/2025 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: JONAS TOUR, s. r. o., se sídlem Ostružná 82, Ostružná, zastoupena Mgr. Vojtěchem Peštukou, advokátem se sídlem Estonská 574/4, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2024, č. j. MZP/2024/2501896, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 11 A 8/2025  55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou legitimního očekávání, že předchozí postup stěžovatelky byl v souladu s právem, přičemž toto očekávání mělo vzniknout na základě později vydaného správního rozhodnutí. Kasační soud v této věci řešil i otázku naplnění materiální stránky ohrožovacích přestupků. [2] Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc (dále jen „ČIŽP“) prvostupňovým rozhodnutím shledala žalobkyni vinnou tím, že (zjednodušeně) (1.) v období od 23. 2. 2021 do 23. 6. 2022 odebrala z vodního toku bez povolení k nakládání s vodami cca 6 700 m³ povrchových vod pro výrobu technického sněhu [§ 125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“)] a že (2.) provozovala zasněžovací systém v rozporu s podmínkami a povinnostmi, za kterých bylo vodní dílo povoleno, neboť nedodržela minimální zůstatkový průtok ve vodním toku [§ 125d odst. 5 písm. a) vodního zákona]. Za to ji uložil pokutu 310 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím částečně změnil rozhodnutí ČIŽP, provedl drobné změny v textu výroku, snížil výši pokuty na 290 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou městský soud zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí je přezkoumatelné (bod 51 napadeného rozsudku). Platnost povolení k odběru povrchových vod žalobkyni skončila 22. 2. 2021. Rozhodnutí vodoprávního úřadu z roku 2011, jež obsahovalo výrok jak o povolení k odběru povrchových vod, tak k stavbě vodního díla, totiž bylo prodlouženo rozhodnutím z roku 2013 pouze v části stavebního povolení, nikoli v celém rozsahu (body 5559 tamtéž). Jelikož tato rozhodnutí nebyla nikdy změněna ani zrušena, nemohlo žalobkyni svědčit ani legitimní očekávání ohledně skutečností, které z nich neplynou; na tom nic nemění ani rozhodnutí o prodloužení povolení z roku 2021 (bod 60 tamtéž). Přestože ve správním řízení nebyly zjištěny škodlivé následky jednání žalobkyně na ekosystém vodního toku, je naplněna materiální stránka obou přestupků (bod 62 a 71 tamtéž). Úvahy správních orgánů o výši sankce označil městský soud za logické a mající oporu ve skutkových zjištěních (bod 85 tamtéž). Jelikož žalobkyně netvrdila konkrétní skutečnosti týkající se jejích majetkových poměrů, uzavřel, že uložená pokuta není ani likvidační (bod 89 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Stěžovatelka namítá, že soud nesprávně posoudil otázku platnosti povolení k odběru vody. Z “účelu žádosti“ stěžovatelky z 31. 1. 2013 ve spojení s obsahem rozhodnutí o povolení nakládání s vodami je zřejmé, že stěžovatelka žádala i o prodloužení povolení k nakládání s vodami. Podle § 15 odst. 1 vodního zákona platilo, že povolení k provedení díla lze vydat jen v případě, že vodoprávní úřad zároveň povolí nakládání s vodami. Jestliže stěžovatelka přestala disponovat povolením k odběru vod v roce 2021, nemohl úřad rozhodnout v roce 2022 o jeho prodloužení. Z rozhodnutí z roku 2022 plyne stěžovatelce legitimní očekávání v to, že povolení k nakládání s vodami platilo až do jeho prodloužení v roce 2022. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný, neboť se městský soud nevypořádal s námitkou, že správní orgány ve svých rozhodnutích překročily své pravomoci, neboť vyložily rozhodnutí z roku 2011 a 2013 „odlišně od jejich textu“, tedy v rozporu s jejich doslovným zněním. [6] Podle stěžovatelky nebyla naplněna materiální stránka ani jednoho přestupku. Závěry městského soudu jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 104/2008  45, co se týká okolností, které snižují nebezpečnost přestupku. Z napadeného rozsudku není zřejmé, v čem spočívá ohrožení chráněného zájmu. Ze správního spisu nevyplývá, že na vodním toku převládají ustálené a obecně lepší vodní poměry. Nebezpečnost snižuje také to, že stěžovatelka dodržovala limity stanovené v povolení a měla legitimní očekávání ve správnost správních aktů. „Jediné správné řešení“ je také zvolit vhodnou sankci s ohledem na zásadu přiměřenosti, např. domluvu, napomenutí, nebo upuštění od potrestání; ani s touto námitkou se městský soud nevypořádal. [7] Není zřejmé, proč městský soud považoval za nedůvodné námitky stěžovatelky k odůvodnění výše uložené pokuty. Nezabýval se ani výkladem pojmů „vodní bilance“ a „ovlivnění“, resp. „významné ovlivnění“. Ten je přitom podstatný pro hodnocení povahy a závažnosti přestupku. [8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Z výroků i odůvodnění rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení z roku 2013 vyplývá, že tímto rozhodnutím byla prodloužena pouze platnost stavebního povolení. Žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že by jím zároveň došlo k prodloužení platnosti povolení k nakládání s vodami. Ačkoliv rozhodnutí o prodloužení povolení k odběru vod z roku 2022 bylo vydáno v rozporu se zákonem, ČIŽP tuto skutečnost nepřikládala k tíži žalobkyně a uznala ji vinnou za odběr povrchových vod bez platného povolení pouze v období od 23. 2. 2021 do 23. 6. 2022. Povolení k nakládání s vodami je nejdůležitějším institutem vodního práva a nelze bagatelizovat odběr vod bez něj. Je zřejmé, že vodní tok byl ochuzen o objem vody, který stěžovatelka neoprávněně odebrala, což nutně muselo mít vliv na vodní bilanci i vodní ekosystém. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná. [10] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka svou námitku, podle níž měly správní orgány a soud v souladu se zásadou přiměřenosti posoudit vhodnost sankce, neuvedla v žalobě, ačkoli tak učinit mohla, a ta je tak nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. III.a K přezkoumatelnosti napadaného rozsudku [11] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami směřujícími k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Ta představuje takovou vadu, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozsudku městského soudu je možný pouze za předpokladu, že toto rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75, č. 133/2004 Sb. NSS; ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007  58; ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004  73, č. 787/2006 Sb. NSS; či ze dne 21. 3. 2024, č. j. 1 As 81/2023  63, bod 27). [12] Soud se přitom nemusí nutně vypořádat s každou dílčí žalobní námitkou. Postačí, pokud proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci argumentace stěžovatelky jako celek neobstojí. Může také pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005  130, č. 1350/2007 Sb. NSS). [13] Podle stěžovatelky je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť se v něm městský soud nevypořádal s několika jejími námitkami – k překročení pravomoci správními orgány, k zásadě přiměřenosti správního trestání a k odůvodnění výše pokuty správním orgánem. [14] Městský soud ovšem na tyto námitky reagoval a dostatečně na ně odpověděl. Nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu neznamená, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný. Překročení pravomoci správních orgánů mělo podle stěž