10 Ads 226/2024 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 226/2024- 48 - text  10 Ads 226/2024 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: Ing. P. G., MBA, LL.M zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., Rohanské nábřeží 15, Praha 8, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník, Jindřišská 34, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2022, čj. MV1303646/SR2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2024, čj. 31 Ad 9/202251, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Ve věci jde o doplacení platu státní zaměstnankyni. Řeší se, zda se do platu představené Energetického regulačního úřadu za službu přesčas nad rozsah 150 hodin ročně má započítat příplatek za vedení. Podle soudu nemá, protože to neukládá příslušná právní úprava. Ta není nejasná ani mezerovitá, a proto není možné ji vyložit či doplnit tak, jak by si státní zaměstnankyně přála. 1. Popis věci [2] Žalobkyně do konce roku 2019 (před systemizací na rok 2020) působila na vedoucí pozici v Energetickém regulačním úřadu – byla představenou jedné z tamějších sekcí. [3] V prosinci 2019 žalobkyně požádala o proplacení služby vykonané toho roku přesčas (nad stanovenou služební dobu). Rada ERÚ žalobkyni v dopise sdělila, že službu přesčas vykonat nemohla, protože k tomu neměla písemný příkaz, respektive takový příkaz nedoložila. Nadřízený služební orgán rozhodnutí Rady ERÚ zrušil: rada totiž vůbec nevedla správní řízení, ačkoli měla, a nadto službou přesčas se rozumí i služba vykonávaná se souhlasem (nejen na příkaz) služebního orgánu. [4] V únoru 2020 žalobkyně požádala ještě i o proplacení služby vykonané přesčas v letech 2016 až 2018. O obou žádostech Rada ERÚ rozhodla společně. Rada žalobkyni nepřiznala nárok na plat za služby přesčas v roce 2016, protože tento nárok byl v době, kdy o jeho přiznání žalobkyně požádala, už promlčen. Za roky 2017 až 2019 rada žalobkyni přiznala plat za službu přesčas (vykonanou nad rámec 150 hodin služby přesčas už zahrnuté v platu žalobkyně) v celkové výši asi 381 tisíc Kč a dále zákonné úroky z prodlení. [5] Žalobkyně se proti rozhodnutí Rady ERÚ odvolala (mimo jiné) proto, že služební orgán podle ní zapomněl do výpočtu platu za službu přesčas zahrnout také příplatek za vedení a že nesouhlasila s promlčením části nároku. Žalobkyně s odvoláním neuspěla. Odvolací orgán zejména řekl, že podle zákoníku práce a související komentářové literatury se příplatek za vedení nezahrnuje do výpočtu platu za službu přesčas. Krajský soud v Brně však rozhodnutí o odvolání zrušil. Zavázal odvolací orgán (mimo jiné) k tomu, aby buď vyvrátil tvrzení žalobkyně, že u jiných vedoucích pracovníků byl příplatek za vedení zahrnován do výpočtu platu za službu přesčas, nebo aby vysvětlil, proč zrovna v případě žalobkyně – navzdory opačné dosavadní praxi – příplatek za vedení do výpočtu nezahrnul (rozsudek ze dne 31. 5. 2022, čj. 31 Ad 2/2021122, bod 51). [6] Odvolací orgán si vyžádal podklady a stanovisko ERÚ a dospěl k závěru, že u vedoucích pracovníků ERÚ není zavedenou praxí zahrnovat do výpočtu platu za službu přesčas i příplatek za vedení. V minulosti se tak postupovalo jen u dvou vedoucích pracovníků (představených), a to v důsledku pochybení, které ERÚ podle svého vyjádření měl v úmyslu napravit (vyzvat tyto osoby k vrácení částky představující bezdůvodné obohacení). Naproti tomu v případě dvou jiných představených, kteří v roce 2020 požádali o proplacení služby přesčas, příplatek za vedení do výpočtu zahrnut nebyl. Odvolací orgán rozhodnutí Rady ERÚ znovu potvrdil. Tentokrát (podruhé) žalobkyně u krajského soudu neuspěla. [7] Proti druhému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost (proto bude dále označována jako stěžovatelka). 2. Argumenty stran v kasačním řízení [8] Stěžovatelka tvrdí, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku se významně odlišuje od znění, ve kterém byl rozsudek vyhlášen na úřední desce soudu. Už jen tento nesoulad je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku (rozsudky NSS ze dne 8. 6. 2016, čj. 1 As 38/201641, a ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 170/201768; nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14). Podle stěžovatelky je navíc napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč má za to, že odvolací orgán dodržel závazný právní názor obsažený v jeho prvním rozsudku. Soud dále zopakoval argumentaci odvolacího orgánu – týkající se výkladu ustanovení zákoníku práce –, aniž vysvětlil, proč s ní souhlasí. Soud se konečně nevypořádal s žalobním tvrzením, že správní orgány uplatnily námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Napadený rozsudek je podle stěžovatelky potřeba zrušit také kvůli vadě řízení spočívající v tom, že odvolací orgán dostatečně nedoplnil skutková zjištění ohledně výpočtu platu za službu přesčas u jiných vedoucích pracovníků ERÚ; skutková podstata, ze které odvolací orgán vycházel, tedy nemá oporu ve spisu. [9] Dále je stěžovatelka přesvědčena, že závěry krajského soudu nejsou správné. Krajský soud chybně řekl, že odvolací orgán nebyl povinen řídit se závazným právním názorem obsaženým v prvním rozsudku, protože vyšel z odlišného právního posouzení věci. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by se na spornou otázku – započítání příplatku za vedení – měl použít výhradně zákoník práce. Tvrdí, že právní úprava odměňování státních zaměstnanců obsahuje mezeru a že tuto mezeru bylo třeba překlenout výkladem za pomoci právní úpravy svým charakterem nejbližší, tj. za pomoci právní úpravy služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů (rozsudek NSS ze dne 2. 12. 2020, čj. 8 As 319/201859, č. 4127/2021 Sb. NSS). Zákoník práce se k vyplnění zmíněné mezery použít nedá, protože vztah mezi ERÚ a jejími pracovníky má veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahu. Navíc zákoník práce stanoví, že prvních 150 přesčasových hodin ročně má vedoucí pracovník – zaměstnanec, kterému přísluší příplatek za vedení – zahrnuto ve svém platu. Není proto logické, aby za část práce přesčas vedoucí pracovník pobíral plat včetně příplatku za vedení, zatímco za část práce přesčas by mu byl plat vypočten bez ohledu na tento příplatek, přestože se povaha jeho práce nemění a stále zahrnuje i vedení podřízených pracovníků. Krom toho, pokud zaměstnanec za práci přesčas čerpá náhradní volno, je při výpočtu náhrad za toto volno použita průměrná hodinová sazba zahrnující i příplatek za vedení. Vzhledem k tomu, že zákoník práce nestanoví výslovné pravidlo, jak postupovat při odměňování představených za službu přesčas, je třeba postupovat analogicky podle právní úpravy služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která příplatek za vedení do odměny za práci přesčas výslovně zahrnuje. [10] Konečně podle stěžovatelky z podkladů založených ve správním spisu vyplývá, že představeným v ERÚ byl opakovaně poskytován plat za službu přesčas včetně příplatku za vedení. To vytvořilo správní praxi, od které se Rada ERÚ ani odvolací orgán nemohly odchýlit (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006132, č. 1915/2009 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 46/201287). [11] Odvolací orgán – nejvyšší státní tajemník – ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se řídil závazným právním názorem obsaženým v prvním rozsudku krajského soudu a zjistil si praxi ERÚ týkající se odměňování představených za práci přesčas. Rozhodl pak v souladu se zákonem. Podle zákona o státní službě (č. 234/2014 Sb.) se odměňování státních zaměstnanců řídí zákoníkem práce; není proto možné – a to ani analogicky – uplatňovat jinou právní úpravu. Zahrnování příplatku za vedení do platu za službu přesčas (nad rámec prvních 150 hodin ročně) je v rozporu se zákoníkem práce. Není tedy podstatné, zda jiným představeným byl příplatek za vedení do platu za službu přesčas zahrnován; postup contra legem nemůže založit legitimní očekávání (6 Ads 88/2006). Mimo to nebylo zjištěno, že by praxe ERÚ byla v řešené otázce ustálená. Odvolací orgán dále uvedl, že o promlčení stěžovatelku řádně informoval, nejde tu o zneužití práva. [12] Stěžovatelka na podání odvolacího orgánu reagovala tvrzením, že legitimní očekávání, kterému je třeba poskytnout soudní ochranu, může založit i jednání ultra vires, pokud ho nikdo nijak nezpochybňuje (rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2017, čj. 6 As 98/201654). I kdyby tedy ERÚ při odměňování představených za službu přesčas postupoval ultra vires – což si stěžovatelka nemyslí –, měl zavedenou správní praxi následovat i v případě stěžovatelky. 3. Posouzení věci [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že vyhlášené a písemné znění napadeného rozsudku se významně odlišují a že už jen proto je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Odkazuje přitom na rozsudky NSS, které se týkají ústního vyhlašování rozsudku (a